Reklama
Banner

SONATA ARCTICA: STONES GROW HER NAME – neočekávané se stalo skutečností

Email Tisk

altNejnovější album finské metalové stálice bylo mezi jejími fanoušky očekáváno s velkým napětím. Po předchozích dvou albech Unia a The Days of Grays, v nichž kapela definitivně opustila svůj přímočarý power a speedmetalový styl z období Eclipticy a Silence s výraznými refrény a zapamatovatelnými texty a melodiemi, se nyní dalo čekat v podstatě cokoliv. Ani dopředu zveřejněný cover, vyvedený ve starorůžové, na němž na taburetce z kláves sedí ohlodaná žena s ohlodaným jablkem místo hlavy, příliš neuklidnil. A když už sama kapela naznačovala, že to bude hodně odlišné a překvapivé, dohadovali jsme se, jestli pro tentokrát nasadí dechovku, growl nebo africké tamtamy.

A neuhodli jsme nikdo. Sonata Arctica se nám na své nejnovější nahrávce předvedla doslova v životní formě. Najdeme tady to nejlepší z Unie a The Days of Grays, ale nabité milióny voltů nové energie a drajvu. Najdeme tady i odezvy nejranějších alb Sonaty, nějaká ta zlomená srdce, i tu ženskou - potvoru, která zpěváka Tonyho Kakko trápí už dlouhá léta, ale najdeme toho tady mnohem, mnohem víc. A je to hodně překvapivé a je to prostě báječné. Ovšem vzhledem k tomu, že se jedná o kapelu zkušenou a mnoha léty osvědčenou, tentokrát v hodnocení přitvrdím a nedám plných 100 %, jak jsem měla původně v úmyslu. Samozřejmě se níže dozvíte, proč.

alt

Ale nejdřív se musím ještě trošku vrátit do historie. Už jsem tu zmínila dvě předchozí alba - Unii, která je pro mě jakýmsi rozcestníkem, kde si kapela ještě trochu „bez ladu a skladu“ zkoušela, co všechno dokáže zahrát a jak to její fans vezmou. Jsou tu skladby řekněme hodně experimentální a někdy dost těžko stravitelné pro ty, jejichž synonymem pro Sonatu je FullMoon a Letter to Dana. A následující placka The Days of Grays mě vyloženě naštvala. Jak si to představují? Tohle že je moje milovaná speedmetalová Sonata? Tihle staříci, byť úžasní (The Last Amazing Grays), kteří už se necítí na to, dál vést smečku, a chtějí své místo přenechat mladším? Copak svět opravdu končí a Sonata s ním? V textech se to jen hemžilo šedou barvou a ani melodie na první poslech nechytly za uši, snad s výjimkou Flag in the Ground, která se ale později ukázala být téměř dokonalým remakem jejich pradávného dema Black Out, nahraného ještě pod názvem Tricky Beans. Pravda - na následném turné mě kapela dokonale přesvědčila o opaku. Nejsou to žádní staříci, umí to parádně rozjet a svět tímto albem rozhodně nekončí. Postupně jsem mu i já dokázala přijít na chuť a našla v něm spoustu krásných motivů, melodií a nápadů, které prostě jen potřebovaly víc času, aby je posluchač objevil a náležitě ocenil.

A na sedmém studiovém albu jako by se všechny ty křivolaké pěšinky, cestičky a někdy i slepé uličky spojily, Sonata Arctica se vymotala z jejich bludiště a plným tempem vyráží po dálnici ve svém novém a nablýskaném metalovém bouráku. Ano, jsou tu motivy, melodie i nápady, které mi připomínají jejich dřívější tvorbu. Ovšem v žádném případě se nedá mluvit o vykrádání sebe sama. Je to prostě charakteristický styl a hudební rukopis Tonyho Kakko, hlavního a v podstatě jediného autora hudby i textů. Tentokrát nám nachystal jedenáct parádních chuťovek, jednu lepší než druhou.

Hned na začátek nám Sonata naservírovala čtyři krásné pecky - Only The Broken Hearts (Make It Beautiful), což je v podstatě vypulírovaná klasika, Shitload O' Money, u které nedokážu zůstat sedět v klidu, Losing My Insanity s krásným klavírním intrem - tahle věc by se v poněkud očesanější podobě mohla klidně vyskytovat na některém z prvních alb Sonaty, ale teď už jsou o velký kus cesty dál. A čtyřka Somewhere Close To You už nenechá nikoho na pochybách, že poněkud vyměklá a zešedlá Sonata z The Days of Grays už je kdesi ve věčných lovištích a místo ní je tu pořádně nazlobená divoká šelma.

alt

Singl I Have A Right si zaslouží samostatný odstavec. Tak za prvé - má neuvěřitelně ohavný obal, za který dávám procento dolů. A za druhé - píseň sama je skvělá, geniálně jednoduchá a jednoduše geniální melodie se usadí v hlavě na první poslech a už se jí nezbavíte a co se námětu týče, i přes naroubované citáty z Deklarace práv dítěte v tom mám jasno - Caleb se konečně vypořádal s otcem.

Pak přichází první pomalejší věc - Alone In Heaven. Jsem v podstatě ráda, že se Sonata aspoň tu a tam vrátila ke klasické konstrukci sloka - refrén - sloka ..., ale tady mě to mnohonásobné opakování stejných frází už ke konci malinko nudí. To je ten druhý bodík dolů. A odteď už budu jen chválit.

The Day - napsal někdy někdo jiný metalovou baladu na téma tsunami? Pokud ano, ke mně nedorazila. Krásná a dojemná věc.

Cinderblox - co má zase být tohle? Folsom Prison Blues Made in Suomi? Mám za to, že Sonata právě stvořila nový hudební styl. Když jsem to banjo viděla na videu z natáčení, byla jsem přesvědčená, že Sonata jen „zametá stopy“ - na žádném z jejich předchozích videí, pokud vím, se neobjevilo téměř nic z toho, co pak zaznělo z CD. Omyl! Tahle věc je asi největším překvápkem na celém albu - a já jim ten jejich countrymetal žeru i s navijákem. Bomba!

Závěr alba, po další baladě Don't Be Mean, kterou bych zařadila spolu s Alone In Heaven do kategorie „nenadchne, neurazí“, korunují dvě parádní epické skladby, tématicky navazující na píseň Wildfire z alba Reckoning Night. Ale zatímco jednička je klasická speedmetalovka, Wildfire II a III přinášejí dohromady přes čtvrt hodiny skvělého hudebního materiálu v mnoha různých odstínech a náladách (včetně nově stvořeného countrymetalu), který bych si i společně s jedničkou klidně dokázala představit jako téma pro napínavý film.

alt

Nakonec ještě pochvala pro zpěváka - Tony Kakko se už sice nevydává do tak závratných výšek jako v prvních několika albech, ale zato se do toho dokázal znovu parádně opřít a jeho vokály mají opravdu grády a dynamiku. Excelují ale i ostatní členové skupiny. Klávesák Henkka se urputně probojovává mezi metalovou špicu - a tady dostal hodně prostoru, aby předvedl, co dokáže. Obě kytary - Eliasova sólovka i Markova basa - jsou naprosto fantastické a bubeník Tommy Portimo, který je spolu s Tonym Kakko jediným zakládajícím členem, který v kapele hraje po celou dobu její existence, je ostřílený veterán, kterému se nedá vytknout vůbec nic.

Takže teď už jen zbývá těšit se na den, kdy nám Sonata Arctica přiveze své nové album představit na živém koncertu. A vzhledem k rozsáhlé základně fanoušků se určitě dočkáme. Jediná nejistota je - Praha nebo Zlín? Nejlíp oboje!! A co nejdřív.

STONES GROW HER NAME

Interpret: SONATA ARCTICA
Tony Kakko (zpěv)
Elias Viljanen (kytara)
Tommy Portimo (bicí)
Marko Paasikoski (baskytara)
Henrik „Henkka“ Klingenberg (klávesy)

Žánr: metal

Skladby:
1. Only The Broken Hearts (Make You Beautiful) (3:24)
2. Shitload Of Money (4:52)
3. Losing My Insanity (4:03)
4. Somewhere Close To You (4:14)
5. I Have A Right (4:48)
6. Alone In Heaven (4:32)
7. The Day (4:15)
8. Cinderblox (4:04)
9. Don't Be Mean (3:18)
10. Wildfire II: One With The Mountain (7:54)
11. Wildfire III: Wildfire Town Population 0 (7:57)

Vydavatelství: Nuclear Blast
Hodnocení: 98 %

Zdroj foto: sonataarctica.info


 

Komentáře   

 
-2 #1 Návrat ke kořenům nečekejteDragoth 2012-05-25 19:18
Bohužel jsem o Sonatu s jejich moderní tvorbou ztratil zájem. Je to tedy můj subjektivní pocit, ale jejich starší alba byla rozhodně plnější, kompatnější a energičtější. V posledních letech experimentují a experimentují.. .nic se ale nemá přehánět, nové songy jsou jaksi divně rozskouskované, chybí jim svěžěst, energie...Sonat a definitivně pohřbila svoje speedmetalové kořeny a mě dokáží nabídnou jen čirou nudu. :oops:
Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

KVĚTOSLAVA ENGLEROVÁ

knihovnice obce Statenice

Kniha:


JAN BAUER - KLASIKOVÉ V NEDBALKÁCH

Kniha Klasikové v nedbalkách aneb Za kulisami českého 19. století z pera Jana Bauera mě oslovila hlavně tím, co jsme se ve škole o našich slavných klasicích neučili. Všeobecně je známo, že život těchto osobností byl plný bídy, ústrků a jedním slzavým údolím. O tom, že to byli také lidé z masa a kostí s lidskými chybami, se ve škole neučilo. Jejich životopisy nelze shrnout do pouhého soupisu děl. Víte, že Mácha hovořil většinou německy, že Palacký napsal Dějiny národa českého nejprve německy, že Dobrovský, Rettigová a Světlá se museli učit češtinu až v dospělém věku? A s češtinou bojoval i Josef Mánes. Nejvíce mě zaujal příběh Karla Havlíčka Borovského, který byl pasován na národního mučedníka. Havlíček byl r. 1851 odvezen do tyrolského Brixenu. V kouzelné alpské krajině byl ubytován v luxusním hotelu, kde se zastavovali i příslušníci habsburského panovnického rodu. Český novinář zde měl zajištěnou plnou penzi a mohl k sobě zvát manželku i dceru. V květnu 1852 se za Havlíčkem rozjela i jeho rodina. Cestovní výlohy ve výši 150 zlatých jim zaplatilo pražské policejní ředitelství. Nato si Havlíček pronajal domek se zahradním altánem s krásnou vyhlídkou. Veškeré jídlo jim nosili z luxusního hostince. Kromě toho dostával náš novinář od rakouského ministra vnitra ročně 500 zlatých, které mu byly vypláceny pravidelně v měsíčních splátkách, aniž musel něco dělat. Pravdou ale je, že byl Havlíček pod stálou policejní kontrolou. A takových zajímavých příběhů je tu mnohem víc. Kniha vystihuje zajímavosti ze života našich klasiků čtivou formou bez bulvární příchutě a nesnižuje přitom význam osobností, které hrají zásadní roli v našem národním kulturním fondu.

Banner

Partneři

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Vhled do duše, života a inspirace slavné Coco Chanel

coco 200Kdo by neznal slavnou módní návrhářku a ikonu francouzského šarmu Coco Chanel? Pokud by se ale chtěl někdo o jejím životě dozvědět víc, měl by sáhnout po knize od vydavatelství Noxi, CHANEL & CO - Coco a její přítelkyně od autorky nejen memoárů, Marie-D...

Mezinárodní festival DIVADLO představuje program: Slečna Julie z prostředí ruských oligarchů i lotyšský venkov v režii Alvise Hermanise

divadlo perexPřední divadelní soubory z Ruska, Polska, Maďarska, Lotyšska a Slovenska, výběr těch nejzajímavějších domácích inscenací ...

Noc s koktavým Oscarem
Image„And the Oscar goes to…“ Známou větu pronášel 27. února starší prošedivělý vousatý pán, poté se významně odmlčel, aby vystupňoval napětí, nasadil svůj obvyklý šibalský úsměv a do ztichlého...
Když karikaturista hraje a zpívá

Kemel 200Mirek Kemel je znám jako populární karikaturista. Leckoho možná překvapí, že tento muž má i svou druhou tvář. Písničkářskou. Na novém albu Nic víc zpívá o tom, co nemusí být nutně aktuální a zábavné.

...