Kultura21.cz

Jaromír Hanzlík oslavil v únoru již své sedmdesáté narozeniny a jako významnou osobnost českého herectví jej připomene i letošní karlovarský filmový festival, pořádaný již po třiapadesáté -  a opět na rozhraní června a července. Hanzlík tam dostane cenu za umělecký přínos české kinematografii. Připomenut přitom nebude ve svých stěžejních rolích, ale organizátoři naopak zvolili titul méně známý, který zaznamenává Hanzlíkovy herecké počátky – je to BLOUDĚNÍ (1965).

Bylo mu teprve sedmnáct, když zde s vyzrálou sebejistotou exceloval po boku zkušenějších kolegů (Jiří Pleskot, Jiřina Jirásková, Jana Brejchová, Vladimír Šmeral, Miroslav Macháček). Černobíle natočený snímek, který se vyznačuje grafickou strohostí ve svém vizuálním uchopení, poskládal několik miniatur, v nichž zachytil generačně založený konflikt mezi rodičovskou generací a odrůstající mládeží. Režiséři – poprvé a také naposledy se v této funkci společně sešli scenárista Antonín Máša a kameraman Jan Čuřík – cílí na prostředí intelektuálů, kteří se obtížně vyrovnávají jak se svými postoji v nedávné minulosti, tak s myšlenkovým světem jejich dětí, vzdalujícím se jejich obzorům. Bloudění patří mezi první kritické výpovědi o padesátých letech, která zanechávají pachuť hořkosti v každém, kdo se do nich při budování poválečné společnosti „namočil“, avšak dotýká se dalšího důležitého fenoménu aktuálního i dnes: dospívající generace se necítí být jakkoli spojena s událostmi, které traumatizují jejich rodiče – a dává to najevo.

Jaromír Hanzlík zde vytvořil postavu mladičkého Michala, hocha zdánlivě až apatického a nevšímavého, čímž zejména svého otce rozčiluje. Vázne mezi nimi komunikace, Michal dává až okázale najevo, že jej vůbec nezajímají otcovy sebezpytné úvahy. Jakoby bez zájmu opakuje na veškeré dotazy stereotypní odpověď: „Já nevím.“

Michalovi plně věříme mlčenlivou netečnost, jak ji Hanzlík s výrazovou nenápadností načrtává – mladík nemá potřebu mluvit ani do čehokoli zasahovat, až bezohledně dává najevo, že morální problémy rodičů a jejich přítel jej ani v nejmenším nezajímají. Mnohdy ani nevnímá, že je osloven, natolik se snaží před vnějším světem unikat. Je-li donucen reagovat, vystaví na odiv své znechucení, mimoděk - jakoby na znamení nespokojenosti – stahuje svalstvo kolem koutků rtů, jako kdyby chtěl němě sdělit „proč mě nenecháte na pokoji?“

Jeho až okázalý nezájem je možná projevem nevyzrálosti, možná hledáním nějaké pózy, možná vzpurnou odpovědí na tíživě pociťované pokrytectví, na protiklad mezi slovy a skutky. Jeho vzpoura dostává podobu naprosté pasivity, na případné výčitky odmítá cokoli říkat a ještě silněji se stahuje do ulity trpného přihlížení. Narůstající neshody posléze řeší odchodem z domova a na potulce se setkává se svéráznými lidmi, kteří jej uvedou do odlišně strukturovaného světa řekněme „na okraji“. Mám na na mysli zejména řidiče, jenž o sobě tvrdí, že je slepý (a občas se tak i chová), jenž Michala naučí, aby se dokázal všímat i zdánlivých drobností, strýčka-malíře, u něhož se ocitne jakoby ve starobylé idyle, nebo trampy putující k moři, kteří mu osvětlí omamnou vůni svobody. Jenže přesvědčí se jedině, že vlastně není připraven vůbec na nic, nedokáže přijmout ani zodpovědnost za svůj život.

Hanzlík dokládá svou hereckou tvárnost, když hlasově i mimicky výtečně zvládá projevy otrávenosti z ustavičného mentorování, do drobných gestických záchvěvů ukládá prvky rozpaků a možná i předstírání nezájmu – upozorním aspoň na záblesk hravosti v okamžiku, když potěžkává otcovu pistoli. Michalova postava je dozajista utvářena celkovou režijní koncepcí a Hanzlík se vlastně stává jen poslušným vykonavatelem: nejspíš i proto v ní nacházíme tolik modelovosti a zneživotnění. Michal měl zosobňovat některé rysy dospívající generace natolik vyhroceně, že zobecňující poloha jej téměř zbavuje vlastní identity ve smyslu neopakovatelnosti jednoho psychického ustrojení.

Bloudění už během své realizace naráželo na nepřízeň cenzury. Jednotlivé verze scénáře byly schvalovány již během roku 1964, do kin se film po jistých průtazích a vynucených úpravách dostává až o dva roky později, v dubnu 1966. Cenzoři opakovaně namítali, že příběh vyznívá bezvýchodně a jeho postavy se nacházejí v trvalé morální a politické krizi. Jak píše Lukáš Skupa v knize Vadí – nevadí. Česká filmová cenzura v 60. letech, vystřiženo prý mělo být na 400 (!) záběrů z různých scén. Drtivost výpovědi tak byla ohlazena, otupena, ale nikoli potlačena. Tehdejší diváky však snímek příliš neoslovil: vyhledalo jej něco málo přes sto tisíc zájemců. Jen pro srovnání s jiným dílem z téže doby: Formanovy Lásky jedné plavovlásky, kterými karlovarský festival letos začíná, aby tak připomněl režisérovu památku, vykázaly návštěvnost dvaadvacetkrát větší.

Dnes můžeme na Bloudění pohlížet jako na svědectví o době vzniku, o tom, jak umělci vnímali své místo ve společnosti a nakolik byli spojeni s probíhajícím politickým kvasem, který za několik málo let dozraje k obrodným iluzím roku osmašedesátého.

Bloudění

ČR 1965, 79 minut

Režie: Antonín Máša, Jan Čuřík

Scénář: Antonín Máša

Kamera: Jan Čuřík, Ivan Šlapeta

Hudba: Jan Klusák

Hrají: Jaromír Hanzlík (Michal), Jiřina Jirásková (Michalova matka), Jiří Pleskot (Michalův otec), Vladimír Šmeral, Jana Brejchová, Miroslav Macháček, Jan Kačer, Nataša Gollová, Jiří Adamíra, Ladislav Mrkvička, Jiří Hrzán, Taťána Fischerová

Premiéra 1. dubna 1966

Hodnocení: 70 %