Vyšla kniha o pozapomenutém filmaři Chrisi Markerovi

Vyšla kniha o pozapomenutém filmaři Chrisi Markerovi

Email Tisk

chris markerPřečte-li dnes někdo jméno Chrise Markera, málokomu něco řekne. Nanejvýš si vybaví, že jeho experimentální, ze statických záběrů složená Rampa (na snímku) poskytla námět Gilliamovu sci-fi 12 opic. Avšak Marker (1921-2012) rozhodně nepatří mezi pominutelné filmaře, i když divácký zájem jej vytrvale míjel. Od 50. let až do své smrti vytvořil, nebo aspoň podnítil, početné dokumenty, mapující společensky či politicky konfliktní dění doslova po celém světě. Nyní o něm vznikla průkopnická monografie. Sepsal ji David Čeněk a nazval jednoduše: Chris Marker.

Marker dlouhodobě naplňoval představu levicového umělce, jenž současně proslul obezřetným, zkoumavým přístupem. Odmítal podléhat právě vládnoucím dogmatům a hájil důležitost autora, skrze nějž a jeho názory film vypovídá. To vysvětluje, proč i v Československu byl uváděn zřídkakdy (v kinech naposledy zhruba před půlstoletím, a televize - aniž si to diváci vůbec uvědomili a aniž na to kdokoli upozornil - uvedla před několika lety jeho dokument o režiséru Andreji Tarkovském).

S Markerovými filmy vyvstávají potíže: některé zakázala cenzura, jiné zakázal uvádět sám, protože se od nich po čase vnitřně distancoval. Snadno pochopíme rozpaky, když se otevřeně dotýkal leckterých dosud tabuizovaných záležitostí - v Africe, v Číně, v Sovětském svazu, na Kubě, v Jižní Americe. Někdy se přímo dotkl principů i etiky dokumentární tvorby: mám na mysli třeba Dopis ze Sibiře (na snímku), natočený roku 1957 v období dočasného politického tání po odsouzení Stalina XX. sjezdem sovětských komunistů. Už tady se setkáváme s častým jevem u Markerových filmů, totiž s existencí několika různě dlouhých verzí, avšak v tomto případě vadil náhled "pod pokličku" údajné objektivity dokumentární výpovědi.

chris marker

Do vyprávění totiž zařadil přímo ukázkový příklad, jak lze díky komentáři podle libosti měnit vyznění doprovodných obrazů. Kraťoučkou epizodu z Jakutska, obrazově stále stejnou, ovlivnil pouhou volbou slov, takže jednou zůstala významově neutrální, poté získala prosovětské zabarvení a posléze nabrala protikomunistický akcent. Právě kvůli zpochybnění vypovídací hodnověrnosti u dokumentu (dodejme, že komentovaného) prý ruští zástupci prosadili, aby Dopis ze Sibiře vypadl z programu Karlovarského festivalu.

Čeněk postihuje proměny Markerova stylu, jeho tvorbu rozčleňuje do několika období, kdy se tříbily výrazové postupy i v závislosti za zdokonalující se záznamové technice. Probírá podrobně jednotlivé filmařské položky, k nimž kromě svých popisků pravidelně připojuje i daleko obsáhlejší texty přeložené ze zahraničních zdrojů - týkají se například filmů Rampa, Pařížský máj nebo politické radikalizace na přelomu 60. 70. let. Tehdy se Marker zhlédl v ruském filmaři Medvědkinovi a podobně jako Godard (jenž se zaštítil Skupinou Dzigy Vertova, inspirovanou dalším ruským filmařem) začal vytvářet anonymizovaná, nepodepsaná kolektivní díla se zřetelným politickým akcentem.

chris marker

Přitom jej nepřitahovala soudobá Medvědkinova tvorba, plně poplatná ideologickým klišé bolševického režimu, nýbrž jeho avantgardní minulost, spjatá ve 20. letech s "kinovlaky", které po venkově šířily osvětu, a zvláště pak s tragikomedií Štěstí (1934), která si prý Markera vysloveně podmanila. A Medvědkinovi dokonce věnoval dva životopisné dokumenty, z nichž první posléze zakázal uvádět, protože "správnější" pohled přinášel až ten druhý.

Čeněk má sklon fandovsky vychvalovat kdejaký Markerův počin, nezohledňuje otázku stárnutí, poplatnosti dobovým konvencím a iluzím. Příliš se nezabývá tím, jak snímek kdysi ceněný a vychvalovaný vyznívá s odstupem několika desetiletí, co v něm přetrvalo a zda stále oslovuje. Patrné je to třeba u rozsáhlého trojhodinového projektu Vzduch je cítit rudě (1977). V něm Marker mapuje vzedmutí protestního hnutí, demonstrací a společenských nepokojů zejména na sklonku 60. let. Svou výpověď skládá z dokumentárních záběrů dotyčných událostí, z rozhovorů (někdy jistě unikátních) s nejrůznějšími osobnostmi od politiků až k náhodným účastníkům, připojuje osvětlující komentáře.

Jenže výsledek je dosti plochý, postihuje jen vnější podobu sledovaného dění, aniž by hlouběji pronikl k jeho mechanismům, aniž by postihl rozdíly - má totiž tendenci zastřešovat vše ideou jakéhosi blíže neurčeného společenského vření. Rovněž délka je zbytečně zátěžná, často převažuje zdlouhavé žvanění na úkor jasnozřivější analýzy faktů. Je třeba zmíněn rozkol v levicovém hnutí, ale toto konstatování zůstává na úrovni pouhé informace, zejména zůstává nepostižen rozměr levicového terorismu.

Především však vypozorujeme rezignaci na osobitější skladbu filmu, která stále únavněji za sebou vrství jednotlivé epizody. Přinášená výpověď ztrácí jak osobitost, tak výmluvnost, stává se pouhým registrujícím záznamem, svou unylostí působící jako silné uspávadlo. Nic z toho Čeněk nepostřehl.

chris marker

Monografie o Markerovi je faktograficky zajisté přínosná, odkrývá životní osudy i zákruty umělecké dráhy jednoho význačného umělce. Autor hned v úvodu uvádí, že jeho cílem je přiblížit a zpřístupnit Markerovo dílo. Jenže jakkoli podrobný verbální popis nenahradí šanci popisovaný snímek spatřit - takže musím litovat, že nebylo připojeno DVD s výběrem jeho filmů. Ostatně, o to by se měla snažit každá publikace věnované nějakému filmaři.

Velkou předností je názornost, v knize nalezneme ocitované mnohé dokumenty (třeba cenzurní rozhodnutí), verbalizované výňatky z filmů, nechybí ani texty samotného Markera. Cenný je podrobný soupis děl, která Marker sám natočil, na nichž se podílel například jako střihač nebo jejich vznik aspoň inicioval. Podrobný je rovněž soupis převážně zahraniční literatury, která se k Markerovi vztahuje, i když bezdůvodně pomíjí některé důležité tuzemské texty, ať již byly publikovány v Cinepuru nebo v Revui pro dokumentární film.

Ne vždy má Čeněk ověřené informace: například dokumentu o Tarkovském (1999) přisuzuje český název Jeden den Andreje Arseňjeviče a spřádá domněnky, jak Marker odkazuje k podobně nazvané Solženicynově novele. Jenže v originále se tento dokument nazývá Une journée d'Andrei Arsenevitch - a z tohoto titulu vycházela i Česká televize, když snímek v lednu 2002 vysílala jako Putování Andreje Arseněviče. Tolik pro pořádek, abychom se vyhnuli smyšlenkám.

chris marker

Chris Marker
Autor: David Čeněk
Vydáno Nakladatelstvím Akademie múzických umění a Mezinárodním festivalem dokumentárních filmů Jihlava.
Praha 2012, 424 stran

Hodnocení: 80%

Zdroj foto: namu.cz, chiosc.oberliht.com, paulhazel.com, projects.vanartgallery.bc.ca



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Komentáře   

 
0 #15 VERTOVJan Jaroš 2013-02-28 16:04
S přepisem ruské azbuky to je občas složité, nicméně ruské příjmení Вéртов by se mělo vyslovovat i psát jako "Věrtov", protože ve slově je měkké "e", a nikoli tvrdé "э". Podobně měkce se vyslovuje např Вeнгрия,. čti "Věngrija" (tedy Maďarsko).
Jan Jaroš
Citovat
 
 
0 #14 Děkujemefirstacka 2013-02-28 12:06
Cituji Barča:
Jenom upozorňuji na překlep ve jméně Dzigy Vertova máte háček nad e.


Děkujeme za upozornění a přejeme pěkný zbytek dne.
Citovat
 
 
0 #13 VěrtovBarča 2013-02-28 11:38
Jenom upozorňuji na překlep ve jméně Dzigy Vertova máte háček nad e.
Citovat
 
 
+1 #12 K Jednomu dni...Marek Jančík 2013-01-29 17:18
Jen tak pro zajímavost - francouzský titul Jednoho dne Ivana Děnisoviče na francouzské wikipedii:
http://fr.wikipedia.org/wiki/Une_journ%C3%A9e_d%27Ivan_Denissovitch
Řekl bych, že odkaz v názvu Markerova filmu je celkem zřejmý...
Citovat
 
 
+2 #11 ad PoznámkaDavid Čeněk 2012-12-01 15:03
Nechápu, proč mne urážíte. Já jsem slušně odpověděl na váš text s dostatečným množstvím argumentů, které ukazují, v čem a proč se mýlíte. Nepolemizuji s vaším soukromým názorem. Portál Kultura21 neznám a kdyby mne na něj nakladatel neupozornil, tak bych o vašem textu ani nevěděl. Pokud tu ovšem nechají reagovat vlastní autory takovýmto stylem, je evidentně jakákoliv diskuze zde ztrátou času. Pro mne je opět úsměvné, jak nikdy nedokážete nic obhájit, protože ke své kritice nemáte argumenty, tak jenom vršíte jednu jízlivost na druhou.
Citovat
 
 
-5 #10 POZNÁMKAJan Jaroš 2012-12-01 08:04
Jejda, pane Čeňku, Vy jste se nám nějak rozkejhal. Zajisté se Vám moje spisování nemusí zamlouvat, ale přesto si osobuji právo mít názor na to, jak píšete, i na toho, o kom píšete. A Chris Marker nepatří mezi tvůrce, kteří by mě oslovovali. Z jejich tvorby prosakuje sklon k sebestředné pózovitosti, který je zjevně blízký i Vám, jak odečítám z Vaší popudlivé reakce. Ještě k tomu dokumentu o Tarkovském: zatajit jeho uvedení v České televizi jen proto, že tam zvolený název nezapadá do Vaší konstrukce, považuji za dětinské.
Zdraví Jan Jaroš
Citovat
 
 
+2 #9 Reakce na kritiku IX.David Čeněk 2012-11-30 15:49
3) Nespřádám domněnky, že Marker odkazuje k Solženicynově novele, protože vycházím z toho, co mi sám Marker napsal. Ostatně tuto „domněnku“ spřádá i dobový francouzský tisk.

Bohužel vaše kritika pro kritiku zbytečně uvádí čtenáře v omyl.

S pozdravem,

David Čeněk
Citovat
 
 
+1 #8 Reakce na kritiku VIII.David Čeněk 2012-11-30 15:48
2) Neexistuje žádná legislativní ani jiná norma, která by sjednocovala užívání názvů filmů v odborné literatuře. Máme zde jen jakýsi úzus, na kterém se většina autorů shodne, ale ani ten není striktně dodržován všemi autory. Nicméně jde o běžnou praxi i v jiných evropských zemích. Když je film uveden v kinodistribuci nebo na nosiči, který je prodáván (DVD, VHS, Blu-ray), pak se takový překlad názvu považuje za ustálený. Televizní uvedení se za normativní nepovažují, což má své logické důvody, které zde nebudu vysvětlovat, protože jde o příliš odborné detaily. Takže protože vámi zmiňovaný film byl v České republice distribuován na DVD pod názvem Jeden den Andreje Arseňjeviče, což je doslovný překlad původního názvu, použil jsem tento název. Doporučuji si to ověřit u společnosti AEROFILMS nebo zde http://zona.bloudil.cz/nostalgie/, ale to jsem v knize zmínil, kdybyste jí pořádně četl…
Citovat
 
 
+1 #7 Reakce na kritiku VII.David Čeněk 2012-11-30 15:46
1) Dokument o Tarkovském má originální název Une journée d'Andrei Arsenevitch. Je zřejmé, že neumíte francouzsky a nechal jste si špatně poradit. Slovo „une journée“ neznamená putování (s výjimkou smyslu denní výlet, tedy výlet odehrávající se v průběhu jednoho dne). Zde vás pro poučení odkazuji k Velkému francouzsko-čes kému slovníku (vydala Academia), dále k výkladovému slovník Larousse (jakékoliv vydání z posledních let) a v neposlední řadě k jazykové normě francouzské akademie, kterou můžete konzultovat v akademické gramatice Grevisse Le bon usage a která je závazná pro všechny. Nechal jste se napálit Českou televizí, která si název přeložila velmi volně.
Citovat
 
 
+1 #6 Reakce na kritiku VI.David Čeněk 2012-11-30 15:46
3) Ve svém výčtu jste také nezmínil třeba texty v A2, které, stejně jako text ze Cinepuru, vyšly jako upoutávka na Markerovu retrospektivu v Jihlavě. Dovolím si však tvrdit, že čtenáře vaší recenze by spíše zajímalo, že v knize upozorňuji na zapomenuté české texty o Markerovi a dokonce jeden, který vyšel pouze česky - což je bezpochyby mnohem zásadnější.
Poslední vaše výtka je bohužel vrchol diletantismu:

„Ne vždy má Čeněk ověřené informace: například dokumentu o Tarkovském (1999) přisuzuje český název Jeden den Andreje Arseňjeviče a spřádá domněnky, jak Marker odkazuje k podobně nazvané Solženicynově novele. Jenže v originále se tento dokument nazývá Une journée d'Andrei Arsenevitch - a z tohoto titulu vycházela i Česká televize, když snímek v lednu 2002 vysílala jako Putování Andreje Arseněviče. Tolik pro pořádek, abychom se vyhnuli smyšlenkám.“
Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

KATEŘINA HAJŇUKOVÁ


redaktorka a editorka

    Narodila se koncem března 2000, je tedy znamení berana a jak říká, zcela odpovídá její tvrdohlavosti. Pochází z Karlových Varů, které moc ráda a v současnosti je studentkou čtyřletého gymnázia.

    S K21 spolupracuje od začátku července a říká, že je za to neskutečně ráda. "Editace mi otevřela nový svět, který pro mně mnoho znamená a dává mi mnoho možností."

    Mezi koníčky Kačka řadí poslouchání hudby, čtení, psaní různých příběhů, hraní na keyboard, jízdu na skateboardu a trávení času se svými přáteli. "Dalo by se říct, že mým velkým koníčkem je barvení vlasů. D§vod? Už čtyři roky si barvím své hnědé vlasy částečně na modro a nikdy bych svoje modro-hnědé vlasy nevyměnila."

    Mimo studia a editace se věnuje svému blogu. Blogerkou je už asi sedm let, při čemž svůj dosavadní blog má čtyři roky. Ve škole ji nejvíc baví psychologie, český jazyk a angličtina.

    "Ze všeho nejdůležitější je pro mě moje rodina, která mě vždy drží nad vodou. Motta a citáty jsou moje doména. Už jako malá jsem si sepisovala a opisovala motta z internetu nebo ráda prohledávala mamčiny sešity s citáty. Můj nejoblíbenější pochází od zpěváka Andyho Biersacka, který má skupinu Black Veil Brides, kterou miluji: "Každý na světě má sny. Drž je blízko svého srdce a nikdy nepouštěj..."

Toulavka

Anketa


Chat s osobností

Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 28

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

David Frej: Biologické hodiny

biol 200Velice zajímavá je publikace Davida Freje, která zcela uceleně a kompletně vypráví nejen o orgánových hodinách v našem těle, ale i o celé závislosti našeho organismu na přirozených rytmech. Ať už těch 24hodinových nebo celoročních. Ačkoliv se na první p...

Divadlo

Festival DIVADLO: demonstrace v Rusku, válečné Japonsko i Ingmar Bergman

ljud invasionMezinárodní festival DIVADLO oslaví od 12. do 20. záři v Plzni dvacáté narozeniny. V hlavní části připravil pro návštěvníky do 16. září přes 40 představení předních zahraničních a domácích divadel, v rámci epilogu pak 17. ...

Film

Jak naše pradědečky a prababičky vábily pohyblivé obrázky

kinematografie 200Sotva bychom dnes nalezli pamětníka, jenž by na základě vlastní zkušenosti dosvědčil, jak vyhlíželo promítání filmů před první světovou válkou, jaký vztah se k nim tehdy prosazoval a z čeho všeho byly pohyblivé obrázky, samozřejmě č...