Společnost 1. Art Consulting Brno – Praha a Společnost Topičova salonu nainstalovaly v prostorách Topičova klubu docela neobvyklou výstavu materiálových reliéfů a schránek, které Zbyněk Sekal vytvořil v první polovině 60. let. Cítíme v nich osobní soběstačné ticho klauzury, očištěné od jakéhokoliv nároku na vnější odezvu.

 

Zbyněk Sekal byl malíř, sochař, kreslíř a překladatel, jehož způsob tvorby i poloha výtvarných úvah se vymyká českému i světovému sochařství. Nejdříve vytvářel emotivní kresby, od druhé poloviny 50. let se projevoval sochařsky, zejména v důsledně patinovaném bronzu. Zemřel v emigraci. Kurátorkou současné výstavy je Ilona Víchová.

Skládané obrazy - ztracené věci inspirací

Vznikaly kontinuálně od roku 1962 a považujeme je za důležitou, nejtypičtější část Sekalova díla. Vstoupíme-li do výstavního prostoru, octneme se mezi exponáty, které představují různé schránky a obrazce. Autor si zvolil jako materiál především nalezené dráty, kovové destičky, plechy, prkénka, dřevěné špalíčky, ale i pozůstatky lidské činnosti – dvířka, hřeby a šrouby. Tyto nepotřebné, poškozené, většinou zahozené předměty uvedl do nových kontextů jako věcné fragmenty neznámého světa a autentické svědky lidského bytí. Autor např. s oblibou omotává dráty do neprostupných skrumáží a ukotvuje je na dřevěném nebo plechem pobitém podkladu, nebo vytváří dřevěné desky na principu probíjením nebo stahováním šrouby. Zde se Sekal snad nejvíce přibližuje výrazovosti umělců z okruhu pražských Konfrontací, s nimiž také vystavoval na výstavě D (1964). Jeho informelně směřovaný projev však nesklouzává k drásavě existencionálnímu dramatu, ale vyplývá ze zájmu o významové možnosti materiálu jako zdroje asociací následných interpretací.

Dřevěné schránky

Princip skládaných obrazů vyústil počátkem 80. let v dřevěné objekty, tzv. schránky. Zde překročil dvojdimenzionální hranici a systém ukládání a fixování nalezených částí rozvinul do prostoru. Schránky připomínají svatyně a chrámy, jejichž úkolem je chránit „ono“ vzácné uvnitř. Ale pozor, nenajdeme v ní relikvii, ale třeba kus dřeva, prkénko s páskem kůže, prostě běžný předmět ze života nás, lidí. Lidská pomíjivost tak v Sekalově díle získává širší rozměr. Člověk je osvobozen od vlastní individuality i limitu uchopitelného času a stává se nositelem paměti v nekonečném čase vesmíru.

Sekalovy otisky

Sekal nikdy nepodléhal dobovým aktualitám. Jeho výtvarné myšlení bylo vedeno vlastním programem a od začátku směřovalo k řádu, objektivizaci a vyvážené formě. Obzvlášť citlivý je okruh skládaných obrazů pracujících s otiskem. Vryp, skvrna, plošný nebo reliéfní obrys zde vnímáme jako stopu zmizelého, jako záznam doby, kdy použitý materiál žil vlastním životem, naplněn dějem a událostmi svázanými s člověkem. Sekal tak vytváří desky s krajně minimalistickým dělením plochy i složitější prkénkové reliéfy, jejichž skladbu taktéž podřizuje jasnému geometrickému řádu. Tuto racionální organizaci využil i při práci s plechem. Jednotlivé geometrické elementy ukotvuje na podklad pomocí hřebíků či šroubů, které pak v ploše „vykreslí“ lineární skladbu, ať již lapidární, nebo rozvětvenou do komplikovanější sestavy. Materiálové vlastnosti železného nebo měděného plechu otvírají možnosti, jak může světlo vizuálně ovlivnit a vytvářet nečekané procesy jako je odraz, vyzařování nebo proměna barevného tónu.

Všude vládne smutek…

Procházíme-li jednotlivými místnostmi, prohlížíme si exponáty, ale moc naše oči nepotěší. Skládané obrazy, otisky i schránky jsou příliš tmavé, smutné… příliš ponuré v tomto podzimním čase, zřejmě se skutečně na autorově práci podepsaly útrapy v koncentračním táboře, v nesvobodě, které musel v době své puberty prožít za II. světové války. Jinak řemeslně zdařile zvládnuté exponáty však čekají na naše pochopení, vcítění a uznání…

Z jeho života

12. července 1923 – narodil se v Praze
1934 – 1941 studium na gymnasiu, reálce a obchodní akademii, vyučil se knihkupcem
1941 – činnost v ilegální skupině komunistické mládeže – zatčení gestapem,
do konce války vězněn na Pankráci, internace v koncentračních táborech Terezín a Mathausen
1945 – 1950 – studium na Umprum u profesora Františka Tichého, Františka Muziky a Emila Filly
l950 – přerušení studia a práce propagačního referenta, později redaktor v nakladatelství Svoboda
1953 – 1958 – stěhování do Bratislavy, práce překladatele
60. léta – cestování a účast keramického semináře v Gmundenu (Rakousko) a sochařského symposia v St. Margarethenu (Rakousko)
1969 – odchod do emigrace do Berlína
1970 – trvale se usazuje ve Vídni
1972 – 1974 – působí jako pedagog na Akademii výtvarných umění ve Stuttgartu
1984 – cena města Vídně za sochařství
24. února 1998 – zemřel ve Vídni

Topičův klub - Praha
6. 11. – 7. 12. 2012
Praha 1 - Národní 9 – 1. patro

www.topicuvsalon.cz
www.brno-galllery.cz

Setkání se sběrateli, galeristy a historiky umění se konají v Topičově salonu v Praze vždy od 18 hodin. Podrobnosti o akcích na www.artplus.cz

Foto: Petr Zhoř, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

< Předchozí		Další >