Hraje na hoboj, na anglický roh, působí jako sbormistr, dirigent, také je dramaturgem mezinárodního hudebního festivalu Plzeňský podzim. Založil několik hudebních souborů, a jak sám Vojtěch Jouza přiznává: „Všechny tyto činnosti mě baví, rád přecházím z jednoho oboru do druhého.“

Pocházíte z hudební rodiny. Tatínek byl houslistou v České filharmonii. Na housle hrají i váš bratr i sestra. Hrou na housle jste také začínal i vy, ale housle si k vám cestu nenašly. Stejně ani violoncello. Zato si vás získal hoboj a anglický roh. Jak vzpomínáte na období svého dětství? Jaký jste byl kluk?

Na housle jsem začal a skončil hned po několika týdnech. Vůbec se mi nelíbilo, že mi do toho hraní doma mluví tolik lidí. Schoval jsem se tedy pod postel a vylezl, až když mi bylo slíbeno, že budu hrát na jiný nástroj. Do violoncella mi tolik doma nemluvili a já moc necvičil, hudbu mě spíš bavilo poslouchat. Na konzervatoř by mě s violoncellem asi nevzali, tak jsem se přeorientoval na hoboj. Základy hry na violoncello mi později posloužily v Rožmberské kapele Františka Poka, kde jsem hrál mimo jiné také na gambu. K poslechu hudby jsem se dostal přes opery. Po krátké době jsem si oblíbil opery Leoše Janáčka a celou jeho tvorbu, od které jsem se dostal k dalším skladatelům dvacátého století. Od dvacátého století jsem postupoval proti proudu času k romantismu, baroko jsem objevil až na konzervatoři. Mezi svými vrstevníky na základní škole jsem tyto zájmy úspěšně tajil, jejich hudební záliby byly samozřejmě jiné. Kromě toho jsem také chodil do dětského sboru, do dramatického kroužku a také do loutkářského kroužku. Na sport mě moc neužilo, z tělocviku jsem míval trojky, fotbal jsem spolužákům kazil, ale časem si na mě zvykli.

Ve třinácti letech jste si za hudební nástroj zvolil hoboj, když jste slyšel na něj hrát hobojistu České filharmonie Jiřího Mihule a ušlechtilý tón tohoto nástroje vás velice zasáhl a hru na něj jste pak studoval u Františka Xavera Thuriho na Pražské konzervatoři a pokračoval na HAMU pod vedením již zmíněného Jiřího Mihule, který se stal vaším velkým vzorem. Jak na tyto mistry svého oboru vzpomínáte? Jak vás profesně ovlivnili?

František Xaver Thuri mě ovlivnil zásadně nejen jako výborný pedagog hry na hoboj, to samozřejmě v první řadě. Jako hudební skladatel komponující v barokním slohu, varhaník a cembalista mě a mé spolužáky přivedl k barokní hudbě, která tvoří podstatnou část hobojového sólového a komorního repertoáru. Jako sbormistr a dirigent Českých madrigalistů, se kterými jsem často jako hobojista účinkoval, ve mně probudil zájem o sbormistrovství a pod tímto vlivem jsem později založil komorní sbor EN ARCHÉ. Jiří Mihule je pro mě nedostižným vzorem profesionálního přístupu. Jeho přísná měřítka, která na sebe i své žáky uplatňoval, mi otevřela po absolutoriu na konzervatoři, kdy jsem si myslel, že jsem hotovým hráčem na hoboj, nové obzory a já zjistil, že neumím vůbec nic. Vzpomínám na naše večerní hodiny, které často po skončení výuky pokračovaly dlouhými hovory i cestou domů, kdy jsme se navzájem vyprovázeli. Měl jsem to štěstí, že krátce před ukončením studia jsem se stal také kolegou Jiřího Mihule v České filharmonii a mohl hrát vedle něj v době, kdy ještě hrál první hoboj. To bylo jakési postgraduální studium.

Foto: Petr Chodura

Ve druhém ročníku na konzervatoři jste založil vlastní Pražský barokní soubor. Co vás k tomu přivedlo?

Na počátku byla jen touha si společně se spolužáky zahrát, později se k tomu přidali i moji sourozenci a další známí. Zájem o barokní hudbu, který ve mně probudil František Xaver Thuri, potřeboval najít praktické uplatnění. Vzorem pro tento soubor byla Ars rediviva dr. Milana Munclingera, ve smyslu variability obsazení. Repertoár tohoto souboru obsáhl vše od komorních sonát přes koncerty až po velké vokálně instrumentální projekty. Někdy v té době jsme s Robertem Hugem založili soubor Cantata pragensis, který se později s Pražským barokním souborem propojil a kde jsme prováděli Bachovy a Haendelovy kantáty. Milan Munclinger byl velmi laskavý člověk. V počátcích našeho hraní mi poskytl zcela nezištně svou realizaci continua jedné Telemannovy komorní skladby na mikrofilmu, i když jsem byl pro něj neznámý student konzervatoře. Později jsem měl tu čest si s Ars redivivou zahrát, když mě hobojista Pavel Verner přizval k realizaci Bachova Umění fugy, ale to bylo již po smrti Milana Munclingera. Jeho duch ale byl stále přítomný – hrálo se z jeho rukopisu a mezi členy souboru byli například houslista Antonín Novák, violoncellista František Sláma nebo kontrabasista František Pošta, kteří s Milanem Munclingerem hráli celou dobu od založení Ars redivivy.

V roce 1988 jste hrál v Gustav Mahler Jugendorchester pod vedením Claudia Abbada. Po škole jste začínal v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK, kde jste byl sólistou na anglický roh, a od roku 1992 jste členem České filharmonie, na jejíž koncerty jste chodil celé dětství. Jednou jste řekl: „Je to splnění snu, který jsem si ani netroufl dosnít.“ Platí to stále? A jak vzpomínáte na vystupování pod vedením Claudia Abbada v Gustav Mahler Jugendorchester na začátku vaší kariéry?

Ještě během studií na konzervatoři jsem se stal členem Filmového symfonického orchestru, kde jsem hrál tři roky. Byla to výborná praxe, ale chyběly mi koncerty, těch bylo málo. Potom jsem přešel do Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, kde byl prvním hobojistou další z mých vzorů Pavel Verner, opravdový zpěvák mezi hobojisty. Po třech letech jsem přešel do České filharmonie, kde působím dodnes. A ano, cítím to stále jako splnění životního snu. Jsem rád, že zde mohu spolupracovat s nejlepšími dirigenty a světovými sólisty. Je opravdu hodně koncertů, které jsou velkým zážitkem a inspirací. Na počátku mé orchestrální kariéry byl však naprosto zásadní moment a to účinkování v Gustav Mahler Jugendorchester. Zde jsme pod vedením Claudia Abbada a dalších dirigentů (s Abbasem se střídal James Judd a Václav Neumann, jako asistent zde působil Manfred Honeck) a lektorů z řad hráčů Berlínské a Vídeňské filharmonie (ale působil zde také náš František Pošta) poznali, co znamená hrát v orchestru. Od té doby pokládám hru v orchestru za nejvyšší stupeň interpretačního umění, kde se spojuje sólové hraní, komorní hraní v nekonečném množství nástrojových kombinací a také hraní ve skupině ať už se stejnými nebo jinými nástroji. Příprava koncertů, kdy se zkoušel jeden program tři týdny v režimu dělených a orchestrálních zkoušek třikrát denně, byla podobná přípravě na koncert komorního tělesa. Podobnou detailní práci jsem do té doby zažil jen s profesorem Josefem Vlachem, když o prázdninách pracoval s Komorním orchestrem Ondřeje Kukala, který byl složen ze studentů konzervatoře.

Foto: Petra Hajská

Dalším souborem, který jste založil je komorní pěvecký sbor EN ARCHÉ, také Komorní orchestr Vladimíra Sommera, komorní soubor Camerata 2018. Spolupracujete se souborem staré hudby Capella Regia Praha a od roku 2009 vedete plzeňský pěvecký sbor Česká píseň. Máte k některému z těchto sborů a souborů bližší vztah, nebo všude je něco, kde se cítíte fajn? Jak se z vás stal sbormistr sboru Česká píseň?

V každém souboru je něco, co mám rád, se všemi jsem zažil krásné koncerty. Sbor EN ARCHÉ vznikl z touhy po vedení sboru, kterou ve mně probudil František Xaver Thuri tím, že mě nechal za sebe zaskočit v úloze sbormistra na několika zkouškách Českých madrigalistů. Také jsem potřeboval sbor pro provádění Bachových kantát s Pražským barokním souborem. Členové sboru nejsou profesionální hudebníci, ale o to více hudbu milují, což je pro mě, který se jinak pohybuji mezi hudebníky, vítanou příležitostí dostat se mezi lidi z jiných oborů.

Sbor Česká píseň jsem převzal od předešlého sbormistra Jiřího Štrunce jako sbor s dlouholetou tradicí, který založil Zdeněk Lukáš již v roce 1954. Repertoár sboru je tradičně zaměřen na lidovou píseň, na rozdíl od sboru EN ARCHÉ, jehož repertoár tvoří hudba duchovní. V Plzni je vztah k folklóru velmi živě budován již od základních uměleckých škol, tato tradice je zde obdivuhodná. Pro mě jako pražského rodáka je toto setkání s prazdrojem české hudebnosti velmi inspirující. Komorní soubor Camerata 2018 vznikl jako platforma uvádění komorních skladeb různých obsazení zejména 20. a 21. století, Komorní orchestr Vladimíra Sommera je jeho rozšířenou variantou.

V souboru Capella Regia Praha jsem účinkoval jako hráč na barokní hoboj, v poslední době ale tento nástroj z důvodu časového zaneprázdnění zanedbávám. Ze souborů staré hudby, kterých jsem byl členem, musím ještě zmínit Rožmberskou kapelu, kde jsem získal velmi cenné pódiové zkušenosti jako hráč na všechny možné gotické a renesanční nástroje nejen dechové. Střídání nástrojů a hraní sól bez možnosti rozehrání na koncertech často přenášených živě do rozhlasu byl výborný trénink pro nervy hráče na anglický roh v symfonickém orchestru!

Působíte také jako dirigent a v této pozici jste spolupracoval s různými orchestry (Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií, Státní filharmonií Košice, Pražským komorním sborem, Kühnovým smíšeným sborem, Martinů Voices, Talichovou komorní filharmonií, Jihočeskou komorní filharmonií České Budějovice, Komorní filharmonií Pardubice, Plzeňskou filharmonií a Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně). V jednom rozhovoru jste řekl: „Touhu dirigovat jsem měl, ale ke studiu jsem se dlouho odhodlával.“ Nakonec jste dirigování vystudoval. Co vás k němu přivedlo?

Dirigování jsem se příležitostně věnoval v rámci koncertů Pražského barokního souboru nebo později sboru EN ARCHÉ. Nechtěl jsem však nikdy působit jako instrumentalista, který popadne taktovku a prohlásí se za dirigenta, chtěl jsem se dirigování věnovat profesionálně a poctivě. Ale od studia mě současně odrazovalo paradoxně to, že jsem byl svědkem práce výborných dirigentů (Claudio Abbado, Rafael Kubelík), kterým jsem se přece nemohl rovnat, a také skvělých dirigentů – houslistů, kteří své instrumentální zkušenosti aplikovali při práci s komorním orchestrem (Josef Vlach, Ondřej Kukal) a já si nedovedl představit, že bych dirigoval komorní orchestr, když nejsem houslistou. Nakonec jsem se ke studiu odhodlal později než moji vrstevníci, ale jsem rád, že jsem byl na škole v době, kdy jsem na spoustu věcí nahlížel zralejším pohledem, než by tomu bylo dříve. Za všechny pedagogy bych zde rád zmínil Tomáše Koutníka, Josefa Kuchinku, Františka Vajnara, Petra Vronského, Hynka Farkače, Leoše Svárovského, Charlese Olivieri – Munroea, Norberta Baxu, Jiřího Chválu a Lubomíra Mátla. Studium dirigování na HAMU mě velmi obohatilo nejen jako dirigenta, ale i jako hráče v orchestru. To se později zúročilo, když jsem působil jako asistent šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka při České filharmonii.

Hrajete na hoboj, na anglický roh, působíte jako sbormistr, dirigent, také jste dramaturgem mezinárodního hudebního festivalu Plzeňský podzim. Která z vašich pracovních aktivit je vám bližší? A co skládání hudby?

Všechny tyto činnosti mě baví, rád přecházím z jednoho oboru do druhého. Jako dramaturga mě baví vymýšlení zajímavých programů, rád dávám různé skladby do nových souvislostí, rád objevuji méně známé nebo neznámé skladby. Jsem přesvědčen, že úlohou interpretů je stavět publikum před náročnější posluchačské úkoly. Pokud mají ke svým umělcům důvěru, otevře jim to dveře do světa hudby, kterou ještě neslyšeli… Rád také o hudbě hovořím. V posledních letech pořádám tzv. Hovory o hudbě, kde přibližuji skladby posluchačům. Ke skládání hudby jsem se několikrát dostal shodou okolností, ale na to opravdu nemám čas a hlavně klid, který je k tomu zapotřebí. Raději si o novou skladbu řeknu někomu jinému, kdo to lépe dovede. Ale s novou hudbou se snažím udržovat kontakt a rád přivádím nové skladby na svět jako interpret.

Hudba vás provází celý život. Čím je pro vás dnes? Posloucháte ji i v soukromí?

Hudbu poslouchám hlavně ze studijních důvodů. Když mám volno a měl bych poslouchat hudbu, tak je to klasický jazz. Jinak poslouchám hlavně mluvené slovo.

Jste stále velice pracovně vytížený. Umíte vůbec odpočívat? Jak rád trávíte volný čas? Co vám říká slůvko relax?

Už jsem na sebe prozradil, že jsem v dětství byl líný cvičit a lenost mě neopustila dodnes. Bráním se jí právě tím pracovním vytížením, jinak bych odpočíval stále! Volný čas se snažím trávit s dětmi a vnoučaty. Relax je pro mě turistika, jízda na kole (to v poslední době zanedbávám), četba… ale pak už zase zpátky k hudbě!

Foto: Petra Hajská

Vojtěch Jouza:

• Narodil se v Praze 30. 8. 1966 v hudební rodině.
• Otec Vojtěch Jouza st. byl houslistou České filharmonie. Bratr Jan Jouza také hraje v České filharmonii na housle a sestra Vlasta Beranová je houslistkou Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.
• Hru na hoboj studoval na Pražské konzervatoři a na HAMU, kde v roce 2009 vystudoval ještě obor dirigování.
• Od roku 1992 je členem České filharmonie.
• Založil několik souborů – v roce 1982 Pražský barokní soubor, v roce 1995 komorní sbor EN ARCHÉ (věnuje se duchovní hudbě), v roce 2017 Komorní orchestr Vladimíra Sommera, v roce 2018 komorní soubor Camerata 2018.
• Od roku 2009 vede plzeňský pěvecký sbor Česká píseň.
• Od roku 2018 je dramaturgem mezinárodního hudebního festivalu Plzeňský podzim.

< Předchozí		Další >