Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V dnešní době, kdy lidé, jak se zdá, stále ještě nepochopili, že válka není racionální způsob řešení neshod, jsem hrdý na to, že mohu předvést projekt Shůry a sdělit této generaci, že válka přináší pouze utrpení. Mé zážitky s tzv. hibakuša (těmi, kdo přežili svržení atomové bomby) a lidmi, kteří přežili letecké bombardování zápalnými pumami v japonských a evropských městech, jsou pro mne hlubokým poučením. Kdykoli se setkám s někým, kdo přežil válku, uvědomuji si, jak obrovské štěstí mám, že jsem válku sám nezažil. Dnes jsem si vědom toho, jak je život křehký. Každý, koho jsem fotil, byl velmi vstřícný a inspirující. Tito lidé projevili neuvěřitelnou odvahu, když hovořili o zážitcích, které jejich životy změnily navždy. Považuji za velké štěstí, že jsem s nimi mohl strávit čas.

Na základě těchto rozhovorů se zrodila nová přátelství, která přesahují generační i etnické odlišnosti. Slova v učebnicích dějepisu byla obdařena hlasem a tváří. Většina lidí nahlíží na válku pohledem statistiky a dat. Zapomínáme, že válka postihuje skutečné lidi. Hlasy a  tváře obyčejných lidí jsou v knihách opomíjeny. Podařilo se mi tyto hlasy najít. O lidech, které jsem fotografoval, přemýšlím každý den. Podnítili ve mě potřebu dále se vzdělávat. Mé cesty mě zavedly do Hirošimy, Nagasaki a Tokia (Japonsko), Drážďan (Německo), Věluně (Polsko), Coventry (Anglie), Rotterdamu (Nizozemsko) a Ústí nad Labem (Česká republika), kde jsem zaznamenal tváře těch, co přežili, a budu to dělat do té doby, než umlkne poslední z těchto hlasů. Je to svědectví o tom, že válečné utrpení je univerzální.  Postihuje lidi všech kultur a  národností. Pro mou generaci je toto poslední příležitost, jak se přímo od těch, kdo přežili útrapy druhé světové války, dozvědět, že z války nemá užitek žádná lidská bytost.  

Doufám, že nezapomeneme na ty, kdo kvůli válce přišli o život, ani na ty, jimž válka život navždy změnila. Je důležité, abychom se poučili z minulosti. Budeme-li činit stejné chyby i dnes, jejich důsledky budou pro všechny z nás, kdo žijeme pod stejnou oblohou, ještě závažnější.

Krátký životopis Paule Saviana

Rodilý Newyorčan Paule Saviano mačká spoušť fotoaparátu od svých dvanácti let. Od té doby se jeho tvorba objevuje v časopisech po celém světě a než pevně zakotvil u portrétní fotografie, přijímal zakázky na focení všeho druhu od módy po krajiny. Jeho poslední projekt Shůry (From Above) sestává z portrétů a vzpomínek osob, které přežily svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki a bombardování zápalnými pumami za II. světové války v Drážďanech (Německo), Tokiu (Japonsko), Věluni (Polsko), Coventry (Anglie), Rotterdamu (Nizozemsko) a Ústí nad Labem (Česká republika). Výstava je nadále rozšiřována i do dalších měst, která zažila hrůzy leteckého bombardování za II. světové války. Výstava Shůry byla uskutečněna v muzeích a na dalších prestižních místech v Japonsku, Německu a zcela nedávno také v sídle OSN a Uměleckém muzeu prefektury Nagasaki. V srpnu 2010 byl projekt vydán jako kniha fotografií v limitované edici ve třech jazycích - angličtině, japonštině a němčině. Kniha se prodává v mnoha zemích a vzbudila pozornost médií napříč Severní Amerikou, v Japonsku, Evropě i Austrálii. Projekt byl rovněž hlavním bodem mnoha televizních, novinových i rozhlasových relací po celém světě.
 

Na rok 2016 je plánováno vydání jeho druhé knihy s portréty lidí, které zasáhlo postavení Berlínské zdi a rozdělení Německa.
 
Ústecká stopa k atomové bombě
Neznámou „českou stopu“ na vývoji atomové bomby odhalila náhoda 70 let po jaderných hrůzách v Hirošimě a Nagasaki. Čtyřiadevadesátiletá rodačka z Ústí nad Labem Lilli Hornig patří mezi poslední žijící vědce z legendárního projektu „Manhattan“. Pro ústecké historiky ji v nejmenším státě USA Rhode Island objevil americký fotograf Paule Saviano při své práci na uměleckém projektu k bombardování.

Jak k odhalení tohoto mimořádného příběhu došlo, prozradili historici Martin Krsek a Thomas Oellermann na vernisáži výstavy fotografií Paule Savianiho „Shůry“, která v ústeckém muzeu proběhla 18. srpna 2015. Výstavu spolupořádá Muzeum města Ústí nad Labem a Collegium Bohemicum, potrvá do 17.1.2016.