Eva Turnová z Plastic People of the Universe: „Mluvit pravdu už se dnes nenosí.“

Eva Turnová z Plastic People of the Universe: „Mluvit pravdu už se dnes nenosí.“

200rozEva Turnová působila jako baskytaristka ve skupinách DG 307 nebo Půlnoc, od roku 2000 má vlastní hudební projekt s názvem Eturnity a od roku 2001 hraje s kapelou The Plastic People of the Universe. Kromě hudby se v nedávné době začala věnovat i psaní a výtvarné tvorbě. Evu jsme vyzpovídali před koncertem Plastic People v rámci Henry Lee Festu v brněnské Zbrojovce. Při rozhovoru jsme se dostali nejen k její tvorbě, ale i k tématu postavení ženy v undergroundu.


Na začátek by mě zajímalo – kromě toho, že hrajete s kapelou, jste se začala věnovat i psaní, je to tak?

Ano, loni jsem začala psát sloupky do Instinktu a na konci roku jsem všechny sebrala a vlastním nákladem jsem je vydala v jedné knížce. Už je rozebraná, ale teď by měla vyjít podruhé v Argu, tak z toho mám hroznou radost. Sloupky jsou pro mě v podstatě soukromá regrese, stalo se mi to takovým sebečištěním, nejsou to jenom každodenní reflexe. Vypadá to sice jako taková jízda vtipnou kaší, ale přitom se tam nořím do hloubky a řeším si i věci z dětství a jsou tam i reflexe ohledně undergroundu.

Čemu se ve svých sloupcích věnujete nejvíce?

Moje sloupky, jmenují se Turnový háj, jsou hodně osobní, jdu tam hodně s kůží na trh, což je důležité. S Plastikama je to tak, že je to sice kapela, která má hodně duchovní a hluboké texty, ale já jsem tam pořád stejně za interpreta, protože není úplně všechno moje. Složila jsem pět písniček, ale je to všechno o hromadné práci. Ty sloupky jsou ale opravdu jen moje. Vždycky si vyberu nějaké téma, o kterém týden přemýšlím, a potom si vzpomínám na zážitky, které k tomu tématu mám, a ty jsou hodně často intimní. 

Jak jste zmínila, knihu jste prvně vydávala vlastním nákladem. To bylo asi náročnější…

Mně to přišlo hrozně pěkné v tom, že potom, co jsem lidem osobně poslala knihu poštou, měla jsem s nimi stále kontakt přes mail. Prodala jsem asi čtyři sta knih a taky jsem si čtyřistakrát s někým napsala, a právě ten kontakt na tom byl skvělý. Přišlo mi to jako za starých časů, když se chodilo s krosnou knížek a prodávalo se. Ono totiž vydat knihu sám a chtít ji mít v obchodech je těžké, protože distribuce si pak bere celých padesát procent.

roz
Myslíte, že vlastní náklad je tedy lepší způsob?

V něčem je pomalejší, ale je víc naplňující. Lidé se o mém psaní dozvědí a měla jsem asi už šest čtení. Chtěla jsem mít i čtení na pankrácké věznici, ale kurátor mi řekl, že tam ze sedmi set vězňů čte deset. (smích) Jeden můj známý je totiž ve vazbě, poslala jsem mu knížku a on říkal, že se tam všem hrozně líbila.

Kromě psaní jste se nedávno vrhla i na výtvarné umění… 

Tak ono to s tím trošku souvisí, protože v té době, co jsem začala psát, jsem zároveň začala i malovat. První obrázek jsem namalovala na tapetu a byl to portrét Vráti Brabence (pozn. red. – saxofonista Plastic People), protože jsem si to chtěla vyzkoušet. A hned to někdo koupil, tak jsem si říkala, že je to asi dobré a že namaluju nějaké další. Jak jsem v téhle oblasti v podstatě nezatížená – na rozdíl od muziky –, tak se k malování uchyluju, když chci kontemplovat, když to prostě není účelové.

A co malujete?

Teď maluju hlavně portréty. Mám ale pocit, že se tím spíš učím. Překvapuje mě, že se to vůbec někomu podobá a někomu líbí. Mám z toho hroznou radost. Teď mě učí Martin Frind, který má akádu, a jemu se moje obrazy líbí, přestože nejsou úplně dokonalé, ale něco v sobě mají. Je jedno, jestli je člověk malíř nebo muzikant, jde o přenesení pocitů. Když malujete konkrétní osobu, tak je v tom obraze stejně cítit něco z pocitů toho, kdo obraz namaloval. Je to zajímavé. Přitom já jsem ve škole byla na výtvarku vždycky strašná. Jak jsme malovali tanky, osvobození a třešně, dostávala jsem za to samé koule. Vůbec by mě nenapadlo malovat, ale najednou se mi povedl Vráťa. Ale ono to tak bývá, když si člověk chce od nějaké umělecké činnosti odpočinout. Najednou všechno, co v sobě má a už není schopný nacpat do formy hudební, zužitkuje ve formě jiné. Hlavně už jsem taky trpělivější, než jsem byla dřív. Nevadí mi, když obraz maluju týden nebo čtrnáct dní nonstop. Líbí se mi taky, jak se to proměňuje. Teď jsem malovala Filipa Topola a chvilku to byl Kafka, chvilku Čapek. (smích) Vidím vlastně, kolik ta osoba má v sobě lidí, kterým se podobá nebo které tam alespoň vidím já, a najednou je namaluju. Kdežto kdybych byla nějaký akademický malíř, tak namaluju rovnou Filipa. 

Chystáte i nějakou svou výstavu?

Teď se mi nakupily dvě výstavy najednou a vůbec nevím, co budu dělat, protože musím během dvou měsíců namalovat patnáct obrazů. Jedna bude 18. listopadu v kavárně Už jsme doma, což je kavárna našeho manažera Romka Hanzlíka. Druhá bude na poště na náměstí Jiřího z Poděbrad, tu jsem slíbila už v březnu, ale pak jsem na to zapomněla. (smích)

Pošta? Zajímavé místo na výstavu…

Ano, je to prostor staré pošty, kde se pořádají výstavy, které jsou pak přístupné během normálních otvíracích hodin pošty. 

roz1

Teď ještě k muzice – co chystáte s Plastikama?

Chystáme v březnu s orchestrem zrekonstruovat album Plastiků ze 70. let Co znamená vésti koně. Koncepční věci Plastiků prostě byly vždycky ty nejlepší, mezi ně patří třeba Klíma (pozn. red. – řeč je o koncertním albu Jak bude po smrti, které sestává ze zhudebněných textů českého spisovatele a filozofa Ladislava Klímy), Pašijové hry (pozn. red. – opět koncertní album, na kterém plastici spolupracovali s Agon Orchestra) nebo právě Co znamená vésti koně. Nejdůležitější z kapely byl vždycky tandem Vráťa (pozn. red. – Vratislav Brabenec), ten se staral o textovou stánku, a Mejla (pozn. red. – Milan Hlavsa) skládal hudbu. Ty koncepční věci jsou propracovanější a jsou navíc komponované, více spolu souvisí a prolíná se tam hlavní linka.

Jaké je to být jedinou ženou v kapele a ještě nejmladší? Jak vás berou ostatní?

Nedávno jsem mluvila asi hodinu v televizi na téma underground a tohohle tématu jsme se dotkli, ale nakonec ho do televize nedali. Je to vlastně docela složité téma. Když ho vyslovím, tak to bude vypadat, že z toho dělám větší kauzu, než to ve skutečnosti je, jako bych to vypichovala. Je však pravda, že undergroundová kultura je spíš machovská, takže se v podstatě holky dostávají k mužské partě. Já mám ale mužskou energii hrozně ráda a v mužské společnosti se pohybuji víc, než v té ženské. Vzali mě do kapely, protože jsem se jim líbila, i když jsem nebyla kdovíjaký basák, ale byla tam taky provázanost, protože jsem předtím hrála s Mejlou. Ale ve chvíli, když jsem jim přinesla první písničku, tak jsem si ji strašně těžko obhajovala. Na jednu stranu to sice má holka lehké, ale jen v něčem. Pokud už jde opravdu o něco podstatného, tak najednou vystoupí rivalita. Je to vlastně trochu jako v manželství. 

A jak fungují vztahy v kapele?

Jsem v ní už třináct let, takže my už se známe tak dokonale, že už se vlastně není za co schovat. To je jak na vojně. (smích) Už nemá ani cenu, aby člověk něco předstíral, aby zkoušel nějaké moresy, protože to už je dávno prokouknuté. Jsme už v podstatě taková rodina. Po smrti Mejly to bylo těžké, ale byl nejspíš dobrý tah, že ho nenahrazoval žádný chlap, který by se ho nejspíš snažil napodobit. Přišla jsem si tam ale tehdy trochu jako černoch v 50. letech v Americe. Jako úplně jiný druh. (smích) Mejla byl dvorní skladatel a byl hodně charizmatická osobnost. Měla jsem hrát jeho figury, takže jsem ani neměla prostor na to, abych si vymýšlela svoje. Ale teď už za těch třináct let jsme se sžili a nahráli jsme společnou desku, což byla týmová práce. Teď už tam mám svoje místo jako Eva Turnová, ale prvních pět let to nebylo vůbec lehké.

Ženská se prostě občas musí probojovat, tak je to možná všude…

No jasně. O tom také píšu v mých sloupcích, že je to tak i ve vztazích. Z mojí zkušenosti vím, že chlapi mají hrozně rádi ženské s velkým potenciálem, ale nejradši by byli, kdyby byl nevyužitý. (smích) Pak jsou to totiž dva kohouti na jednom smetišti. Myslím si, že nastává úplně nová doba vztahového paradigmatu. Vztahy se rozpadají a jako by se každý měl začít spoléhat sám na sebe. Spousta lidí je nešťastných, ale já si myslím, že je to šance na transformaci směrem k sobě.

roz2

Čím si myslíte, že to je?

V podstatě se i hodně změnily ženské i mužské vlastnosti. Mám pocit, že se úplně prolínají. Když jsem byla malá, tak ženská ani nenačepovala benzín, protože byly jasně dané role. A teď ženské mají vlastnosti chlapů, ale myslím ty dobré vlastnosti, jako třeba vytrvalost, soběstačnost a tak. Vše se to však ještě teprve hledá a ideální bude, až se ty role úplně smáznou. Pak se spolu najdou lidi, kteří si rozumějí na nějaké hlubší bázi a budou tvořit jeden celek, ale kdo ví, jak to potom bude. Je v podstatě nejjednodušší být ve vztahu, když jsou role dané, a pokud nejsou, tak je to strašně neuchopitelné. V dnešní době internetu si každý vyzobává jen ty svoje potřebné informace, aniž by pro to v podstatě musel kdoví co udělat. Myslím, že to lidé najednou začali aplikovat i na vztahy, ale tam to nejde. Jako by všichni něco chtěli, a nikdo nechce dát nic do placu. Všichni mají požadavky, a nikdo nechce obětovat. Kompromisy, které byly možné dřív, teď už možné nejsou.

Jak už jste zmínila – na internetu máme přístup k neskutečnému množství informací a stejně tak tam má své místo i hudba, která je teď, oproti době před revolucí, v podstatě přístupná všem…

Ano, s novými technologiemi už si ani underground nepřekáží s komercí, protože máme třeba YouTube a kdo si nás tam chce najít, tak to prostě udělá.

Co pro vás underground znamená?

V Čechách byl uderground hodně spojený s perzekucemi a politikou, což dnes už ten význam nemá. Pro mě má však underground hodnotu v tom, že se jedná o lidi, kteří nejsou poplatný ničemu, jsou to lidi, kterým věřím. Kolem sebe slyším, jako by se lidi bavili v nějakých frázích, které se od nich očekávají. Kdežto kluci z Plastiků říkají opravdu, říkají, co si skutečně myslí, a to je dneska nejdůležitější. Dneska málokdo říká, co si fakt myslí. Takový byl třeba úplně nejvíc Magor (pozn. red. – Ivan Martin Jirous), a jak umírají tihle lidi, tak upřímnost odchází s nimi. Ne, že by někteří mladí takoví nebyli, ale jednak znám hlavně ty starší a jednak už se to moc nenosí.

Myslíte, že říkat pravdu už se nenosí?

No jasně, to není moc in. Být originální je in, ale být originální pouze v rámci toho, co se za originální považuje. (smích) Jestli mi rozumíte. Populární jsou lidé, kteří vědí, co je cool a taky se tak chovají, aspoň tak to vidím já.

Foto: Kateřina Houfková a evaturnova.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

KATEŘINA HAJŇUKOVÁ


redaktorka a editorka

    Narodila se koncem března 2000, je tedy znamení berana a jak říká, zcela odpovídá její tvrdohlavosti. Pochází z Karlových Varů, které moc ráda a v současnosti je studentkou čtyřletého gymnázia.

    S K21 spolupracuje od začátku července a říká, že je za to neskutečně ráda. "Editace mi otevřela nový svět, který pro mně mnoho znamená a dává mi mnoho možností."

    Mezi koníčky Kačka řadí poslouchání hudby, čtení, psaní různých příběhů, hraní na keyboard, jízdu na skateboardu a trávení času se svými přáteli. "Dalo by se říct, že mým velkým koníčkem je barvení vlasů. D§vod? Už čtyři roky si barvím své hnědé vlasy částečně na modro a nikdy bych svoje modro-hnědé vlasy nevyměnila."

    Mimo studia a editace se věnuje svému blogu. Blogerkou je už asi sedm let, při čemž svůj dosavadní blog má čtyři roky. Ve škole ji nejvíc baví psychologie, český jazyk a angličtina.

    "Ze všeho nejdůležitější je pro mě moje rodina, která mě vždy drží nad vodou. Motta a citáty jsou moje doména. Už jako malá jsem si sepisovala a opisovala motta z internetu nebo ráda prohledávala mamčiny sešity s citáty. Můj nejoblíbenější pochází od zpěváka Andyho Biersacka, který má skupinu Black Veil Brides, kterou miluji: "Každý na světě má sny. Drž je blízko svého srdce a nikdy nepouštěj..."

Toulavka

Anketa


Chat s osobností

Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 28

Čtěte také...

Herečka Veronika Kubařová: „Všechny role jsou jako moje děti“

200rozMladičkou Veroniku Kubařovou můžete znát z především z nejen teenagerovských filmů Rafťáci, Ženy v pokušení, Můj vysvlečenej deník či Lidice. Momentálně však tvrdě zkouší v Městských divadlech pražských Markétu. Kterou? Lazarovou! Její premiéra proběhne...

Nové komentáře


Literatura

Svatý Václav – legendy, nebo skutečnost

Svaty Vaclav 200O životě Svatého Václava nemáme téměř žádné spolehlivé doklady. Není známé jeho přesné datum narození ani datum úmrtí. Legendy o svatém Václavovi zná snad každé malé dítě. Ale mnozí z nás také ví, že legendy si vždy něco přibarvily. Ale k...

Divadlo

Dvě nominace na Ceny Thálie pro soubor opereta/muzikál Národní divadlo moravskoslezské

thalie 200Soubor opereta/muzikál v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě získal dvě užší nominace na Ceny Thálie za rok 2014. Dvěma nominovanými umělci jsou Hana Fialová za roli francouzské šansoniérky Edith Piaf v inscenaci maďarské spisovatelky a scená...

Film

Výstava Sedmdesát let studia Bratři v triku

bratri200Unikátní výstava představí od 25. listopadu až do konce roku návštěvníkům v reprezentativních prostorách Strahovského kláštera něco málo z bohaté historie a produkce studia Bratři v triku, nejúspěšnějšího českého studia kresleného filmu. Snímky Bra...