Rozhovor s Vittoriem Franceschim, autorem hry Úsměv Dafné
Reklama
Banner

Rozhovor s Vittoriem Franceschim, autorem hry Úsměv Dafné

vittorio Franceschi usmev dafne200Byl jste už někdy předtím v Praze? Jak se vám tady líbí?

Byl jsem tady opravdu jen na skok koncem 70. let minulého století. Zastavili jsme se tu na pár hodin s naším souborem cestou na festival do polské Jelení hory. Takže to se vlastně nepočítá – a dá se tedy říci, že jsme v Praze poprvé, i když jen na tři dny. Dnes jsme se prošli po městě se synem, který je scénograf, a byli jsme naprosto uneseni. Udělali jsme snad stovky fotografií. Věděli jsme, že je to krásné a slavné město, ale nedokázali jsme si to představit. Město je velké, ale zároveň působí útulně, a je vidět, jak se neustále mění. Cítíte tu dlouhou historii.

Hlavním důvodem ale byla návštěva premiéry vaší hry Úsměv Dafné. Jak se vám líbilo představení?

Líbilo se mi moc. Herci jsou vynikající – a to je hlavní. I když režisér je taky důležitý, protože na něm leží zodpovědnost dát celé inscenaci směr. Je dobré, když se může opřít o kvalitní herce, protože právě oni jsou praví reprezentanti divadla. Já samozřejmě jako herec hájím tuto profesi. Potěšilo mě, když jsem zjistil, že herci jsou opravdu vynikající a že režisérka přistoupila k textu s citlivostí a úctou. Často se totiž stává, že inscenátoři text znásilňují, upravují a vyjde z toho něco úplně jiného, než byl původní úmysl. Tady se to myslím velmi dobře podařilo, mám z představení velmi pozitivní dojem.

Jaké je vidět svou hru v cizím jazyce?

Je to zvláštní pocit. Slyšel jsem své texty v němčině či angličtině a čeština mi zní stejně cize. Nicméně každý jazyk má svou muzikálnost, expresivitu. Jeho působivost nespočívá jen ve slovech, ale v tom, jak jsou řečena. Sledoval jsem reakce publika a bylo mi jasné, že právě způsob, jak herci text říkají, je to nejdůležitější.

vittorio Franceschi usmev dafne

Hlavní postavou Úsměvu Dafné je botanik. Je to náhoda, nebo naopak úmysl? Máte vy osobně vztah k botanice, k přírodě?

Jsou dva důvody, proč je hlavní postavou botanik. Chtěl jsem, aby to byl vzdělaný člověk, profesor, který má určité znalosti, zkušenost, schopnost ironie. Takový typ postav se v dramatice objevuje často – jsou to lékaři, advokáti. K tomu, že jsem si zvolil botanika, přispělo, že mám vztah k přírodě, k rostlinám. Před pětadvaceti lety jsme koupili pozemek na venkově a tam, kde dřív bylo pole, jsem vybudoval zahradu. Některé stromy a květiny jsem sázel sám. Tu zahradu miluju, takže určitě mělo jistý vliv to, že jsem se při psaní často díval z okna. Rostliny jsou nádherná živoucí stvoření. Přijde mi nesprávné, když se mluví o člověku, který nemá šanci se uzdravit, že je ve „vegetativním stavu“.

Vzpomínáte si, jak jste se dostal k divadlu?

Pocházím z rodiny, v níž nikdo nebyl divadelníkem. Otec byl truhlář, maminka dělnice. Ale byla to právě maminka, kdo mě vodil do loutkového divadla. Já jsem byl těmi figurkami s dřevěnou hlavou fascinován, byl to pro mě magický svět, který mi umožňoval snít. Do divadla jsme chodili v neděli, zatímco spolužáci chodili většinou do kina. A v pondělí si ve škole sdělovali zážitky z toho, co viděli. Když se mě zeptali, co jsem viděl já, odpověděl jsem, že loutkové divadlo. A za to se mi pošklebovali, připadal jsem jim hloupý. Ale jak vidíte, od divadla mě to neodradilo, naopak.

V roce 1968 jste společně s Dariem Fo stáli u zrodu Nuova Scena v Miláně a to byl vlastně začátek vaší divadelní práce.

S divadlem Daria Fo jsem neměl vlastně nic společného. Byl o generaci starší. Jen jsme se tehdy dali dohromady pro získání financí na divadlo, ale pak se naše cesty ubíraly různými směry. Já jsem na počátku 70. let přešel se svou skupinou do Bologni. Tady nám byl nabídnout prostor odsvěceného kostela sv. Leonarda, který patřil městu, a my jsme dostali povolení využít ho k divadelním aktivitám. Později přibyl ještě prostor Areny del Sole a funguje to do dneška. Akorát jsem to časem předal mladším kolegům.

Zabýváte se divadlem už padesát let. Které tvůrčí období svého života považujete za nejúspěšnější?

To nedokážu říci. Každá sezona má své chvíle slávy. První úspěch svého života jsem zažil už v 15 letech, kdy jsem napsal první komedii. Hrála se tehdy v divadélku, které patřilo ke kostelu. A od té doby těch hezkých období byla spousta. Většinou souvisela s konkrétními lidmi, právě ta setkání pro mě byla nejdůležitější.

vittorio Franceschi Cermakova

Jste hercem, režisérem a dramatikem. Která z těchto profesí vás nejvíce baví?

K herci a dramatikovi se přiznávám, ale za režiséra se nepokládám. Dokážu sice dát dohromady představení, ale jako režisér se necítím. Souvisí to s tím, že jako autor vidím svůj text nějakým způsobem, a nejsem vlastně schopen nahlédnout „za něj“, vidět víc. Takže když můj text vezme někdo jiný, dokáže v něm objevit věci, o nichž ani nevím, že v něm jsou. Je-li šikovný, může přidat mému textu vyšší hodnotu. Myslím, že je důležité, aby člověk pochopil, kde je jeho místo, co mu jde. A ostatním přenechat to další. Protože divadlo je kolektivní řemeslo.

Kolik her jste napsal? Která z nich byla nejúspěšnější a která je vaše nejmilejší?

Ani nevím, kolik her jsem napsal, opravdu to nepočítám. Když jsme měli divadelní společnost, každoročně jsem napsal alespoň jednu hru. Byla to pro mě velká škola, ale přiznávám, že ty hry byly často spojeny s konkrétní dobou a že dnes už bych je neinscenoval. Z těch nejúspěšnějších, které dostaly několik cen a byly víckrát inscenovány, bych jmenoval Šach (z)mat a Úsměv Dafné. Mám rád taky hru Mrtvé tělo, je to pět různých monologů, pronesených nad nebožtíkem. Ale nevím, jestli jsou to moje nejlepší hry. Pak mám ještě rád dvě hry, které nikdy nebyly inscenovány – vyšly jen tiskem. První z nich se jmenuje Mariini trosečníci. Ta se podle mě nehraje proto, že je v ní moc postav. Už mě nebavilo psát jen monology nebo hry pro 2–3 postavy, chtěl jsem si vyzkoušet něco jiného. Ale v dnešní době asi hra nemá šanci, protože se všude šetří. Proč se nehraje ta druhá – Královna klobouků – vlastně ani nevím. Možná je to tím, že hlavní hrdinka je od pasu nahoru krásná, ale dolní část těla má deformovanou, takže se taková postava herečkám nelíbila.

Učíte herectví na divadelní škole Alessandra Galante Garrone v Bologni, kde jste zároveň jeden z ředitelů. Dnešní umělecké generaci se vyčítá, že je zaměřena spíše komerčním směrem a nemá pro divadlo dostatečnou motivaci, nadšení a trpělivost. Jak to vidíte vy?

Já mám spíše opačnou zkušenost. U nás studenti, když mluví o komerčním divadle nebo televizi, ohrnují nos. A myslím, že jsou upřímní. To my už nemáme žádné ideály, ale ti mladí mají čisté sny. Když s nimi mluvím o divadelní práci, cítím, že mají touhu dělat krásné věci, ne ty komerční, vulgární. Nechtějí prodávat duši ďáblu. V každé generaci jsou talenty. Je pravda, že některá období těch talentů mají více, ale je to do jisté míry dáno i podmínkami, které jim společnost poskytne. Do naší školy přichází spousta mladých talentovaných lidí, ale ne všichni vydrží. Někdy je to proto, že mají dojem, že nemají štěstí, že ti ostatní mají ostřejší lokty, větší „drajv“, dokážou se lépe prosadit. Jak všichni víme, v divadle nikdo nezbohatne. A pokud se někdo rozhodne navzdory tomu u divadla zůstat, nedělá to z finančních důvodů, ale proto, že chce dělat něco krásného, něco, co ho naplňuje.

Vraťme se ještě k vaší práci. Co vás v tomto roce čeká?

Se studenty z naší divadelní školy připravujeme představení o nacistických koncentračních táborech, které bychom chtěli hrát na vyšších stupních základních škol. A na podzim připravuji vlastní adaptaci Gogolova Pláště, která by se měla hrát v Bologni. A v březnu by mi měla vyjít básnická sbírka.

vittorio Franceschi usmev dafne2

Rozhovor s autorem pořídila Jana Soprová, zdroj: www.MestskaDivadlaPrazska.cz



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

KATEŘINA HAJŇUKOVÁ


redaktorka a editorka

    Narodila se koncem března 2000, je tedy znamení berana a jak říká, zcela odpovídá její tvrdohlavosti. Pochází z Karlových Varů, které moc ráda a v současnosti je studentkou čtyřletého gymnázia.

    S K21 spolupracuje od začátku července a říká, že je za to neskutečně ráda. "Editace mi otevřela nový svět, který pro mně mnoho znamená a dává mi mnoho možností."

    Mezi koníčky Kačka řadí poslouchání hudby, čtení, psaní různých příběhů, hraní na keyboard, jízdu na skateboardu a trávení času se svými přáteli. "Dalo by se říct, že mým velkým koníčkem je barvení vlasů. D§vod? Už čtyři roky si barvím své hnědé vlasy částečně na modro a nikdy bych svoje modro-hnědé vlasy nevyměnila."

    Mimo studia a editace se věnuje svému blogu. Blogerkou je už asi sedm let, při čemž svůj dosavadní blog má čtyři roky. Ve škole ji nejvíc baví psychologie, český jazyk a angličtina.

    "Ze všeho nejdůležitější je pro mě moje rodina, která mě vždy drží nad vodou. Motta a citáty jsou moje doména. Už jako malá jsem si sepisovala a opisovala motta z internetu nebo ráda prohledávala mamčiny sešity s citáty. Můj nejoblíbenější pochází od zpěváka Andyho Biersacka, který má skupinu Black Veil Brides, kterou miluji: "Každý na světě má sny. Drž je blízko svého srdce a nikdy nepouštěj..."

Toulavka

Anketa


Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 29

Čtěte také...

Dramaturg festivalu Contempuls: „Zajímavé věci se dějí pořád, ale nejzajímavější jsou ty koncerty“

unnamedNěkolik otázek jsme položili dramaturgu festivalu současné komponované hudby Contempuls Petru Baklovi. Ten nám prozradil zajímavosti o koncertech, ale také o práci dramaturga obecně. Festival Contempuls se koná 21., 2...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Rudá sibiř

Ruda Sibir 200Knižní novinka Rudá Sibiř, která byla vydána 11. Března letošního roku a jejímž autorem je spisovatel Sam Eastland, se odehrává v Rusku za vlády Stalina v roce 1939. Drsné podmínky Sibiře, každodenní utrpení v nelidském gulagu, intriky při ...

Divadlo

Rozpustilé jeptišky z východočeské autodílny

jeptisky perexVětšina katolíků a především nekatolíků má ve svém povědomí pevně zafixováno, že jeptišky jsou vzorem serióznosti a kvůli dodržování přísné řehole ani nemají šanci zažít nějakou legraci. Dramatik Dan Goggin stejně jako staré...

Film

Hurvínek a kouzelné muzeum pohled do zákulisí

hurvinek perNový film Hurvínek a kouzelné muzeum vstoupí do českých kin 31. srpna 2017. Animovaný příběh pro celou rodinu vznikal více než sedm let pod vedením producenta a hlavního režiséra Martina Kotíka a výtvarníka Martina Zahradníka. Pracoval na něm...