Reklama
Banner

Rozhovor s Vittoriem Franceschim, autorem hry Úsměv Dafné

vittorio Franceschi usmev dafne200Byl jste už někdy předtím v Praze? Jak se vám tady líbí?

Byl jsem tady opravdu jen na skok koncem 70. let minulého století. Zastavili jsme se tu na pár hodin s naším souborem cestou na festival do polské Jelení hory. Takže to se vlastně nepočítá – a dá se tedy říci, že jsme v Praze poprvé, i když jen na tři dny. Dnes jsme se prošli po městě se synem, který je scénograf, a byli jsme naprosto uneseni. Udělali jsme snad stovky fotografií. Věděli jsme, že je to krásné a slavné město, ale nedokázali jsme si to představit. Město je velké, ale zároveň působí útulně, a je vidět, jak se neustále mění. Cítíte tu dlouhou historii.

Hlavním důvodem ale byla návštěva premiéry vaší hry Úsměv Dafné. Jak se vám líbilo představení?

Líbilo se mi moc. Herci jsou vynikající – a to je hlavní. I když režisér je taky důležitý, protože na něm leží zodpovědnost dát celé inscenaci směr. Je dobré, když se může opřít o kvalitní herce, protože právě oni jsou praví reprezentanti divadla. Já samozřejmě jako herec hájím tuto profesi. Potěšilo mě, když jsem zjistil, že herci jsou opravdu vynikající a že režisérka přistoupila k textu s citlivostí a úctou. Často se totiž stává, že inscenátoři text znásilňují, upravují a vyjde z toho něco úplně jiného, než byl původní úmysl. Tady se to myslím velmi dobře podařilo, mám z představení velmi pozitivní dojem.

Jaké je vidět svou hru v cizím jazyce?

Je to zvláštní pocit. Slyšel jsem své texty v němčině či angličtině a čeština mi zní stejně cize. Nicméně každý jazyk má svou muzikálnost, expresivitu. Jeho působivost nespočívá jen ve slovech, ale v tom, jak jsou řečena. Sledoval jsem reakce publika a bylo mi jasné, že právě způsob, jak herci text říkají, je to nejdůležitější.

vittorio Franceschi usmev dafne

Hlavní postavou Úsměvu Dafné je botanik. Je to náhoda, nebo naopak úmysl? Máte vy osobně vztah k botanice, k přírodě?

Jsou dva důvody, proč je hlavní postavou botanik. Chtěl jsem, aby to byl vzdělaný člověk, profesor, který má určité znalosti, zkušenost, schopnost ironie. Takový typ postav se v dramatice objevuje často – jsou to lékaři, advokáti. K tomu, že jsem si zvolil botanika, přispělo, že mám vztah k přírodě, k rostlinám. Před pětadvaceti lety jsme koupili pozemek na venkově a tam, kde dřív bylo pole, jsem vybudoval zahradu. Některé stromy a květiny jsem sázel sám. Tu zahradu miluju, takže určitě mělo jistý vliv to, že jsem se při psaní často díval z okna. Rostliny jsou nádherná živoucí stvoření. Přijde mi nesprávné, když se mluví o člověku, který nemá šanci se uzdravit, že je ve „vegetativním stavu“.

Vzpomínáte si, jak jste se dostal k divadlu?

Pocházím z rodiny, v níž nikdo nebyl divadelníkem. Otec byl truhlář, maminka dělnice. Ale byla to právě maminka, kdo mě vodil do loutkového divadla. Já jsem byl těmi figurkami s dřevěnou hlavou fascinován, byl to pro mě magický svět, který mi umožňoval snít. Do divadla jsme chodili v neděli, zatímco spolužáci chodili většinou do kina. A v pondělí si ve škole sdělovali zážitky z toho, co viděli. Když se mě zeptali, co jsem viděl já, odpověděl jsem, že loutkové divadlo. A za to se mi pošklebovali, připadal jsem jim hloupý. Ale jak vidíte, od divadla mě to neodradilo, naopak.

V roce 1968 jste společně s Dariem Fo stáli u zrodu Nuova Scena v Miláně a to byl vlastně začátek vaší divadelní práce.

S divadlem Daria Fo jsem neměl vlastně nic společného. Byl o generaci starší. Jen jsme se tehdy dali dohromady pro získání financí na divadlo, ale pak se naše cesty ubíraly různými směry. Já jsem na počátku 70. let přešel se svou skupinou do Bologni. Tady nám byl nabídnout prostor odsvěceného kostela sv. Leonarda, který patřil městu, a my jsme dostali povolení využít ho k divadelním aktivitám. Později přibyl ještě prostor Areny del Sole a funguje to do dneška. Akorát jsem to časem předal mladším kolegům.

Zabýváte se divadlem už padesát let. Které tvůrčí období svého života považujete za nejúspěšnější?

To nedokážu říci. Každá sezona má své chvíle slávy. První úspěch svého života jsem zažil už v 15 letech, kdy jsem napsal první komedii. Hrála se tehdy v divadélku, které patřilo ke kostelu. A od té doby těch hezkých období byla spousta. Většinou souvisela s konkrétními lidmi, právě ta setkání pro mě byla nejdůležitější.

vittorio Franceschi Cermakova

Jste hercem, režisérem a dramatikem. Která z těchto profesí vás nejvíce baví?

K herci a dramatikovi se přiznávám, ale za režiséra se nepokládám. Dokážu sice dát dohromady představení, ale jako režisér se necítím. Souvisí to s tím, že jako autor vidím svůj text nějakým způsobem, a nejsem vlastně schopen nahlédnout „za něj“, vidět víc. Takže když můj text vezme někdo jiný, dokáže v něm objevit věci, o nichž ani nevím, že v něm jsou. Je-li šikovný, může přidat mému textu vyšší hodnotu. Myslím, že je důležité, aby člověk pochopil, kde je jeho místo, co mu jde. A ostatním přenechat to další. Protože divadlo je kolektivní řemeslo.

Kolik her jste napsal? Která z nich byla nejúspěšnější a která je vaše nejmilejší?

Ani nevím, kolik her jsem napsal, opravdu to nepočítám. Když jsme měli divadelní společnost, každoročně jsem napsal alespoň jednu hru. Byla to pro mě velká škola, ale přiznávám, že ty hry byly často spojeny s konkrétní dobou a že dnes už bych je neinscenoval. Z těch nejúspěšnějších, které dostaly několik cen a byly víckrát inscenovány, bych jmenoval Šach (z)mat a Úsměv Dafné. Mám rád taky hru Mrtvé tělo, je to pět různých monologů, pronesených nad nebožtíkem. Ale nevím, jestli jsou to moje nejlepší hry. Pak mám ještě rád dvě hry, které nikdy nebyly inscenovány – vyšly jen tiskem. První z nich se jmenuje Mariini trosečníci. Ta se podle mě nehraje proto, že je v ní moc postav. Už mě nebavilo psát jen monology nebo hry pro 2–3 postavy, chtěl jsem si vyzkoušet něco jiného. Ale v dnešní době asi hra nemá šanci, protože se všude šetří. Proč se nehraje ta druhá – Královna klobouků – vlastně ani nevím. Možná je to tím, že hlavní hrdinka je od pasu nahoru krásná, ale dolní část těla má deformovanou, takže se taková postava herečkám nelíbila.

Učíte herectví na divadelní škole Alessandra Galante Garrone v Bologni, kde jste zároveň jeden z ředitelů. Dnešní umělecké generaci se vyčítá, že je zaměřena spíše komerčním směrem a nemá pro divadlo dostatečnou motivaci, nadšení a trpělivost. Jak to vidíte vy?

Já mám spíše opačnou zkušenost. U nás studenti, když mluví o komerčním divadle nebo televizi, ohrnují nos. A myslím, že jsou upřímní. To my už nemáme žádné ideály, ale ti mladí mají čisté sny. Když s nimi mluvím o divadelní práci, cítím, že mají touhu dělat krásné věci, ne ty komerční, vulgární. Nechtějí prodávat duši ďáblu. V každé generaci jsou talenty. Je pravda, že některá období těch talentů mají více, ale je to do jisté míry dáno i podmínkami, které jim společnost poskytne. Do naší školy přichází spousta mladých talentovaných lidí, ale ne všichni vydrží. Někdy je to proto, že mají dojem, že nemají štěstí, že ti ostatní mají ostřejší lokty, větší „drajv“, dokážou se lépe prosadit. Jak všichni víme, v divadle nikdo nezbohatne. A pokud se někdo rozhodne navzdory tomu u divadla zůstat, nedělá to z finančních důvodů, ale proto, že chce dělat něco krásného, něco, co ho naplňuje.

Vraťme se ještě k vaší práci. Co vás v tomto roce čeká?

Se studenty z naší divadelní školy připravujeme představení o nacistických koncentračních táborech, které bychom chtěli hrát na vyšších stupních základních škol. A na podzim připravuji vlastní adaptaci Gogolova Pláště, která by se měla hrát v Bologni. A v březnu by mi měla vyjít básnická sbírka.

vittorio Franceschi usmev dafne2

Rozhovor s autorem pořídila Jana Soprová, zdroj: www.MestskaDivadlaPrazska.cz



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENÁTA ŠŤASTNÁ

PR manažer a fundraiser v neziskové organizaci

Kniha:


JIŘÍ HOLUB - PROSTĚ NA MĚ ZAPOMNĚLI

Prošla mi rukama dlouhá řada knih, rozhodně desítky, ne-li pár stovek. Ale na první místo jednoznačně stavím tenkou knihu z pera Jiřího Holuba s názvem Prostě na mě zapomněli. Vydalo ji JaS nakladatelství, s.r.o. v roce 2015. Dlouho mi trvalo, než jsem ji vstřebala. Při čtení jsem se stala osmiletou Klárkou a žila její příběh. V létě roku 1945 jsem opustila Prahu a s rodiči a malým bratříčkem zamířila do staré vyrabované sudetské vesnice Svatý Wolfgang. Na tatínka tady čekalo slušně placené místo v kaolínce, maminka se těšila na život hospodyňky. Okamžitě jsem si zamilovala hory a okolí kolem domu, a protože jsem zvědavá a lačná po dobrodružství, vydávala jsem se, navzdory maminčiným zákazům, dál od domu. Při jedné cestě na maliny, jsem potkala Helgu - starou, otrhanou, vyhladovělou, ale přátelskou a vděčnou ženu, která tady vyrostla, starala se o svoji rodinu, vychovala děti a pak najednou zůstala úplně sama. Všichni ji opustili a jí zbyl jen smutek, trápení a obrovská bolest. A do té její beznadějné samoty jsem přišla já – malá holka bez předsudků, nechápající podlost a touhu po pomstě. Helga tak byla vytržena ze své beznadějné letargie a i přes to, že se zprvu bránila otevřít ta dávno zavřená dvířka do zraněné duše, nakonec pustila ven všechno, co ji trápilo, čím prošla a co ji zlomilo. Opustila svoji hrůznou minulost a otevřela svoje bolavé srdce. Díky mně už nebyla jen ta, na kterou jednoho děsivého dne ve vesnici všichni zapomněli. Na jedné straně to bylo velmi smutné, na straně druhé to ale vedlo k záchraně jejího života….

Jiří Holub mě vtáhnul mě do děje nejen slovy, ale i popisem. Úplně zřetelně jsem cítila emoce. Radost vystřídal strach, který mi ježil chloupky na rukách, byla jsem blažená, ale taky mě píchalo u srdce, když Helga vyprávěla o tom, co viděla a zažila. Měla jsem vztek a zlost a nakonec jsem si poplakala.

Banner

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

Radek Šubrt: „Důležité je, že jíst se bude vždycky!“

radek subrtS šéfkuchařem luxusních restaurací Radkem Šubrtem se v těchto dnech můžete potkávat na televizních obrazovkách, kde vystupuje jako jeden z porotců kulinářské show Masterchef. Co si o ní myslí? Jaké je jeho oblíbe...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Menna van Praag: Nejšťastnější na světě

nejstastnejsi na svete perex„To, co máš, je dar pro tebe od Boha. A to, co s tím uděláš, je tvůj dar Bohu.“ Citace z knihy, kterou si asi jednou provždy zapamatuji. Jsou vzácné a nesmírně cenné právě tyto knihy, ze kterých si čtenář odnese něco tak jednoduchého, ...

Den Prahy 1 v divadlech ABC a Rokoko a přilehlých pasážích

divadlo abc rokoko 200Úřad městské části Praha 1 ve spolupráci s Městskými divadly pražskými pořádá 18. května od 10 do 16 hodin akci pro všechny generace s názvem Den Prahy 1. V Divadlec...

Captain America: Občanská válka je nabitý akcí od začátku do konce

Kažcaptain america 200dý nový film s nálepkou Marvel je očekáván s obrovským napětím a touhou. Nejinak tomu bylo i u dalšího pokračování Kapitána Ameriky s názvem Občanská válka. A tentokrát se máte opravdu na co těšit.

...
Krstilo sa originálne, vodou z rieky Dunaj

Rothenstein 200V priestoroch Štúdia 12 na Jakubovom námestí v Bratislave sa predstavil barytón saxofonista, skladateľ a aranžér Erik Rothenstein 14. marca svojím tretím albumom Rio Danubio. Krstnými rodičmi sa stali Peter Lipa a Peter Stankovský. Krstil...