Reklama
Banner
Banner

Rozhovor s Vittoriem Franceschim, autorem hry Úsměv Dafné

vittorio Franceschi usmev dafne200Byl jste už někdy předtím v Praze? Jak se vám tady líbí?

Byl jsem tady opravdu jen na skok koncem 70. let minulého století. Zastavili jsme se tu na pár hodin s naším souborem cestou na festival do polské Jelení hory. Takže to se vlastně nepočítá – a dá se tedy říci, že jsme v Praze poprvé, i když jen na tři dny. Dnes jsme se prošli po městě se synem, který je scénograf, a byli jsme naprosto uneseni. Udělali jsme snad stovky fotografií. Věděli jsme, že je to krásné a slavné město, ale nedokázali jsme si to představit. Město je velké, ale zároveň působí útulně, a je vidět, jak se neustále mění. Cítíte tu dlouhou historii.

Hlavním důvodem ale byla návštěva premiéry vaší hry Úsměv Dafné. Jak se vám líbilo představení?

Líbilo se mi moc. Herci jsou vynikající – a to je hlavní. I když režisér je taky důležitý, protože na něm leží zodpovědnost dát celé inscenaci směr. Je dobré, když se může opřít o kvalitní herce, protože právě oni jsou praví reprezentanti divadla. Já samozřejmě jako herec hájím tuto profesi. Potěšilo mě, když jsem zjistil, že herci jsou opravdu vynikající a že režisérka přistoupila k textu s citlivostí a úctou. Často se totiž stává, že inscenátoři text znásilňují, upravují a vyjde z toho něco úplně jiného, než byl původní úmysl. Tady se to myslím velmi dobře podařilo, mám z představení velmi pozitivní dojem.

Jaké je vidět svou hru v cizím jazyce?

Je to zvláštní pocit. Slyšel jsem své texty v němčině či angličtině a čeština mi zní stejně cize. Nicméně každý jazyk má svou muzikálnost, expresivitu. Jeho působivost nespočívá jen ve slovech, ale v tom, jak jsou řečena. Sledoval jsem reakce publika a bylo mi jasné, že právě způsob, jak herci text říkají, je to nejdůležitější.

vittorio Franceschi usmev dafne

Hlavní postavou Úsměvu Dafné je botanik. Je to náhoda, nebo naopak úmysl? Máte vy osobně vztah k botanice, k přírodě?

Jsou dva důvody, proč je hlavní postavou botanik. Chtěl jsem, aby to byl vzdělaný člověk, profesor, který má určité znalosti, zkušenost, schopnost ironie. Takový typ postav se v dramatice objevuje často – jsou to lékaři, advokáti. K tomu, že jsem si zvolil botanika, přispělo, že mám vztah k přírodě, k rostlinám. Před pětadvaceti lety jsme koupili pozemek na venkově a tam, kde dřív bylo pole, jsem vybudoval zahradu. Některé stromy a květiny jsem sázel sám. Tu zahradu miluju, takže určitě mělo jistý vliv to, že jsem se při psaní často díval z okna. Rostliny jsou nádherná živoucí stvoření. Přijde mi nesprávné, když se mluví o člověku, který nemá šanci se uzdravit, že je ve „vegetativním stavu“.

Vzpomínáte si, jak jste se dostal k divadlu?

Pocházím z rodiny, v níž nikdo nebyl divadelníkem. Otec byl truhlář, maminka dělnice. Ale byla to právě maminka, kdo mě vodil do loutkového divadla. Já jsem byl těmi figurkami s dřevěnou hlavou fascinován, byl to pro mě magický svět, který mi umožňoval snít. Do divadla jsme chodili v neděli, zatímco spolužáci chodili většinou do kina. A v pondělí si ve škole sdělovali zážitky z toho, co viděli. Když se mě zeptali, co jsem viděl já, odpověděl jsem, že loutkové divadlo. A za to se mi pošklebovali, připadal jsem jim hloupý. Ale jak vidíte, od divadla mě to neodradilo, naopak.

V roce 1968 jste společně s Dariem Fo stáli u zrodu Nuova Scena v Miláně a to byl vlastně začátek vaší divadelní práce.

S divadlem Daria Fo jsem neměl vlastně nic společného. Byl o generaci starší. Jen jsme se tehdy dali dohromady pro získání financí na divadlo, ale pak se naše cesty ubíraly různými směry. Já jsem na počátku 70. let přešel se svou skupinou do Bologni. Tady nám byl nabídnout prostor odsvěceného kostela sv. Leonarda, který patřil městu, a my jsme dostali povolení využít ho k divadelním aktivitám. Později přibyl ještě prostor Areny del Sole a funguje to do dneška. Akorát jsem to časem předal mladším kolegům.

Zabýváte se divadlem už padesát let. Které tvůrčí období svého života považujete za nejúspěšnější?

To nedokážu říci. Každá sezona má své chvíle slávy. První úspěch svého života jsem zažil už v 15 letech, kdy jsem napsal první komedii. Hrála se tehdy v divadélku, které patřilo ke kostelu. A od té doby těch hezkých období byla spousta. Většinou souvisela s konkrétními lidmi, právě ta setkání pro mě byla nejdůležitější.

vittorio Franceschi Cermakova

Jste hercem, režisérem a dramatikem. Která z těchto profesí vás nejvíce baví?

K herci a dramatikovi se přiznávám, ale za režiséra se nepokládám. Dokážu sice dát dohromady představení, ale jako režisér se necítím. Souvisí to s tím, že jako autor vidím svůj text nějakým způsobem, a nejsem vlastně schopen nahlédnout „za něj“, vidět víc. Takže když můj text vezme někdo jiný, dokáže v něm objevit věci, o nichž ani nevím, že v něm jsou. Je-li šikovný, může přidat mému textu vyšší hodnotu. Myslím, že je důležité, aby člověk pochopil, kde je jeho místo, co mu jde. A ostatním přenechat to další. Protože divadlo je kolektivní řemeslo.

Kolik her jste napsal? Která z nich byla nejúspěšnější a která je vaše nejmilejší?

Ani nevím, kolik her jsem napsal, opravdu to nepočítám. Když jsme měli divadelní společnost, každoročně jsem napsal alespoň jednu hru. Byla to pro mě velká škola, ale přiznávám, že ty hry byly často spojeny s konkrétní dobou a že dnes už bych je neinscenoval. Z těch nejúspěšnějších, které dostaly několik cen a byly víckrát inscenovány, bych jmenoval Šach (z)mat a Úsměv Dafné. Mám rád taky hru Mrtvé tělo, je to pět různých monologů, pronesených nad nebožtíkem. Ale nevím, jestli jsou to moje nejlepší hry. Pak mám ještě rád dvě hry, které nikdy nebyly inscenovány – vyšly jen tiskem. První z nich se jmenuje Mariini trosečníci. Ta se podle mě nehraje proto, že je v ní moc postav. Už mě nebavilo psát jen monology nebo hry pro 2–3 postavy, chtěl jsem si vyzkoušet něco jiného. Ale v dnešní době asi hra nemá šanci, protože se všude šetří. Proč se nehraje ta druhá – Královna klobouků – vlastně ani nevím. Možná je to tím, že hlavní hrdinka je od pasu nahoru krásná, ale dolní část těla má deformovanou, takže se taková postava herečkám nelíbila.

Učíte herectví na divadelní škole Alessandra Galante Garrone v Bologni, kde jste zároveň jeden z ředitelů. Dnešní umělecké generaci se vyčítá, že je zaměřena spíše komerčním směrem a nemá pro divadlo dostatečnou motivaci, nadšení a trpělivost. Jak to vidíte vy?

Já mám spíše opačnou zkušenost. U nás studenti, když mluví o komerčním divadle nebo televizi, ohrnují nos. A myslím, že jsou upřímní. To my už nemáme žádné ideály, ale ti mladí mají čisté sny. Když s nimi mluvím o divadelní práci, cítím, že mají touhu dělat krásné věci, ne ty komerční, vulgární. Nechtějí prodávat duši ďáblu. V každé generaci jsou talenty. Je pravda, že některá období těch talentů mají více, ale je to do jisté míry dáno i podmínkami, které jim společnost poskytne. Do naší školy přichází spousta mladých talentovaných lidí, ale ne všichni vydrží. Někdy je to proto, že mají dojem, že nemají štěstí, že ti ostatní mají ostřejší lokty, větší „drajv“, dokážou se lépe prosadit. Jak všichni víme, v divadle nikdo nezbohatne. A pokud se někdo rozhodne navzdory tomu u divadla zůstat, nedělá to z finančních důvodů, ale proto, že chce dělat něco krásného, něco, co ho naplňuje.

Vraťme se ještě k vaší práci. Co vás v tomto roce čeká?

Se studenty z naší divadelní školy připravujeme představení o nacistických koncentračních táborech, které bychom chtěli hrát na vyšších stupních základních škol. A na podzim připravuji vlastní adaptaci Gogolova Pláště, která by se měla hrát v Bologni. A v březnu by mi měla vyjít básnická sbírka.

vittorio Franceschi usmev dafne2

Rozhovor s autorem pořídila Jana Soprová, zdroj: www.MestskaDivadlaPrazska.cz



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

LENKA KLESTILOVÁ

ředitelka terénní pečovatelské služby Kvalitní podzim života, z.ú

Film:


PHAR LAP

Nejsem ani fotbalista a ani hokej mě nebaví. Vlastně žádný sport mě nenadchl natolik, abych ho sledovala natož, abych se mu věnovala, ale nasel se jeden hrdina, který mě vážně inspiroval. Emotivní příběh z doby třicátých let, kdy v Austrálii řádila ekonomická krize, je plný nadějí a odhodlání vyhrát, ale i pádů. Krásně ukazuje, jak zkažená umí být lidská povaha. Moc, bohatství a závist, které světem vládnou. Australský film z roku 1983 mi přinesl mého sportovního hrdinu - Phar Lapa. Tenhle anglický plnokrevník byl osobnost. Přestože byl o 10 cm větší a o 150 kg těžší než jeho vrstevníci a prohrával závod za závodem, jeho trenér věřil v jeho dobrý rodokmen a trénoval ho až do úmoru. Jednoho dne se ryzák, od kterého už nikdo nic nečekal, najednou začal posouvat dopředu, až na konec zaujal první pozici. Od té doby byl jasným vítězem ve všech dostizích, ve kterých startoval. Pro sázkaře byl jistotou, ale Austrálii rozdělil na dvě části. Jednou byl milován, druhou nenáviděn. A to natolik, že jednoho dne zemřel. Hypotéz o příčině jeho smrti je mnoho, avšak ta pravá nebyla nikdy objasněna. Ať už za smrt toho koně může kdokoliv, jedno je jisté, můžou za to lidi a jejich hamižnost po penězích. Viník bohužel nikdy nebyl potrestán. Stále ho můžeme vidět v Melbournském muzeu. Snad se mi někdy povede se tam zajet podívat. Díky filmu se mi opravdu vryl do srdce!

Banner

Anketa


Chat s osobností

Partneři

Čtěte také...

„Flying Bulls létají skutečně skupinové přemety, výkruty a další figury v těsné formaci“, láká letový ředitel Vladimír Labuda na XVI. Acrobatshow

acrobatshow flying bullsMilovníci letectví všeobecně mají jistě v kalendáři zaznamenanou neděli 16. září. To se koná v Dlouhé Lhotě u Příbrami XVI. Acrobatshow- XII. Memoriálu M. Stáhalíka. Kromě špičkové letecké akrobacie, která ...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Literatura

Jsme v češtině doma?

academia jsme v cestine domaČasto užijeme slova nebo celé fráze, jejichž významu snad ještě porozumíme, ale jejich původ zůstává zatemněný. Jindy si nejsme jisti, jak to které slovo, sousloví či větné spojení vlastně psát, nejsme si j...

Divadlo

Zábava aneb chi-chi, cha-cha, che-che

ypsilonka 200Začali jsme slovy dnes již jistě klasické pohádky. V té se snažili princeznu rozveselit učením smíchu. A smích, to má být přece zábava. A zábavu a její smysl si vzali na paškál v divadle Ypsilon prostřednictvím jednoaktového absurdního dram...

Film

Perly na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary

mffkv 200Novou znělku k 48. MFF KV natočil režisér Martin Krejčí a kameraman Štěpán Kučera spolu s loňskou návštěvnicí festivalu britskou herečkou Helen Mirrenovou v Londýně na začátku června...