„Z VIP večírků jsem šel do fekálií a kanálů,“ směje se Roman Buťa
Banner

„Z VIP večírků jsem šel do fekálií a kanálů,“ směje se Roman Buťa

altČeský rybníček je malý. A každá tvář v něm hned upoutá pozornost. Obzvlášť, když je to někdo mladý, talentovaný a nadšený nejen do práce, ale i do životního optimismu. Roman Buťa rozhodně někým takovým je. Publikum si získává už více než deset let a těm, kterým jeho jméno ještě do nedávna nic neříkalo, nemohl uniknout jeho pořad Těžká dřina. Z televizní obrazovky to vypadá, že má něco, čemu se říká kouzlo osobnosti. Takže jsem musela zjistit, jaký doopravdy je…

 

Z  jakého natáčení jste sem přiběhl?

Z vysílání. Dělám teď na Spinu 96.2, to je taková hiphopová stanice.

Ze Spinu? Já mám v poznámkách, že jste „zuřivej reportér“..

To už nejsem, už jsem dozuřil. To bylo na Frekvenci 1 v Dámském klubu a byla to spíš taková… Vezmu to všeobecně. Když jsem začal Těžkou dřinu, tak jsem chtěl lehce změnit své počínání. Já jsem vždycky dělal showbusiness, VIP akce, uváděl jsem pořady tady o tom tématu a už jsem měl toho úplně plný zuby. Takže jsem to změnil tak, že jsem z VIP večírků šel do fekálií a kanálů a z taneční muziky jsem šel do F1 do Dámského klubu. Musím říct, že mě víc chytly ty fekálie než ta Frekvence, takže nakonec po dvanácti nebo třinácti měsících jsem to ukončil.
 
O co tam přesně šlo?

Byly to živé vstupy do vysílání, témata vysloveně zaměřená na dámy, ženy. Chtěli tam i takový chlapský pohled na jednotlivé věci. Takže jsem třeba dělal živé vstupy ze svatebního salónu a podobně. Jenže ono se to malinko pak překlenulo jinam, než jsem chtěl. Ty živé vstupy byly předtáčky a já jsem na to vážně neměl čas, ty ankety mě už fakt nebavily. Takže jsem šel na Spin, teď už jsem tam měsíc.

Baví vás to?

Jo. Je to úplně jiná činnost než v televizi. Byť třeba Těžká dřina není úplně typický televizní pořad, kde máte všechno napsáno ve scénáři, tak v tom vysílání je to přece jenom víc o vás, můžete tam dát větší kus sebe a je to hodně o tom hlasu, můžete tam hlasem dostat to, co byste v televizi udělala gesty nebo smutnýma očima.

Gesta ale v Těžké dřině dřině zvládáte výborně. Dostal jste se na celoplošnou televizi, do obýváků celé republiky. Nezávidí vám starší ostřílenější kolegové?

Já musím teda říct, že v televizi, byť ne na celoplošné Primě, dělám nějakých dvanáct třináct let, takže my se známe asi navzájem všichni. Ten rybníček je tady tak malý, že nic nepřekvapí. Tady přebíháte z větší televize do menší, z menší do větší. Doufám, že i mě něco ještě potká a Těžká dřina není něco z těch posledních pořadů, co bych dělal. Ale já si to ani neuvědomuju, nejsem ten typ, co by si to chtěl uvědomovat. Já jsem naopak ten, že když mě někdo osloví, tak se začnu červenat, byť mám i vystudovanou psychologii komunikace, ale já netuším, co mám dělat.

alt

Ale v Těžké dřině působíte dost sebevědomě.

Jo? V té druhé řadě asi možná, ale v jedničce rozhodně ne. Dvojka už se někam vyvíjí, musíte tomu dát něco nového, takže i jako postava se musíte měnit. Ale jak si zkouším ty povolání, tak si myslím, že se mám stále, co učit.

Chystáte třetí sérii?

Tohle nemůžu bohužel komentovat. Řekněme, že je možné, že bude i třetí série.

V jedničce vás nejvíce fascinoval bio odpad. Co bylo takovým nejsilnějším zážitkem ve  dvojce?

Ve dvojce byla hezká čistička odpadních vod, to byla výživa. Dvojka, dá se říct, byla těmi náměty zase o něco dál než jednička. V jedničce jsme hodně šli za oslovením toho mladšího diváka Coolu, ale zjistili jsme, že Těžká dřina jako jeden z mála pořadů na Coolu dosahuje vyšší sledovanost i u těch starších cílových skupin, že se na to dívají diváci i vyššího věku, nejen 15 až 25. Takže jsme chtěli, aby to nebyla čistě jenom show, ale abychom ukázali, jak to vážně funguje. V každém povolání jsme chtěli ukázat, jak to funguje od začátku až do konce, přiblížit prostředí, podnik.

A jak je to vůbec s těmi tématy? Ty si vymýšlíte sám, či vás třeba už v druhé sérii sami oslovovali lidé, kteří vědí, co to je těžká dřina?

Ono už do jedničky se povedlo, že divák psal, že tatínek dělá čištění kanalizací, jestli bychom to nechtěli zkusit. Což my jsme chtěli, přišlo nám to naprosto geniální, byť jsme byli lehce skeptičtí, zda by to diváka vůbec zajímalo, ale opak byl skutečností. V diváckých očích to bylo jedno z nejzajímavějších témat. A všeobecně vzato, co se týče témat, tak mi je vždycky vymýšlíme tak, aby někoho oslovili. Víme, že v Česku hodně láká řemeslná činnost, manuální, takové ty běžné věci, s nimiž se člověk dostává do kontaktu - policie, sanitka, hasiči. A taky víme, že fungují momenty, kam se běžně nedostanete - zákulisí letiště, nebo jak už jsem zmínil dlaždičkárna, kde jsou mašiny za stovky milionů. Každý zná jen to, co z toho vyjede, ale nikdo neví, jak se to dělá. Takže témata jsou koncipovaná díky tady těm třem aspektům. Aby to diváka bavilo, bylo zajímavé a přineslo mu to další informaci, než třeba jakou doposud měl.

Jaké to bylo stát na Praze 1, v oranžové vestičce s koštětem v ruce?

To je další věc, kterou postupem času díky Těžké dřině získáte, že si uvědomíte, když odjíždíte z toho natáčení, že kdyby bylo potřeba, tak to dělám taky. Ať už je to čistička odpadních vod, kdy vám „víte co“ kapou na hlavu, ať už je to zametání silnic nebo čištění kanálů, tak u všeho si řeknete, když to bude potřeba, tak to budu dělat, protože v čem jsou ty lidi jiný? Naopak já můžu smeknout, že tak těžkou nebo hnusnou činnost dělají každý den.

Udělalo tohle s vámi emocionálně něco? Koukáte se na svět teď jinak?

Já si myslím, že udělalo a je to přesně o tom, že když nebudu mít co dělat, nebudu mít jak uživit příbuzné nebo sám sebe, tak budu přece dělat všechno v rámci legislativy, abych se uživil. A z mého pohledu, musím říct, že to jsou často, teď to vyzní možná blbě, lidé mnohem kvalitnější, než třeba z televize, kteří se neustále vyzdvihují. Ti řemeslní dělníci dělají tu práci, bez níž bychom se nemohli obejít. Kdyby ta čistička nefungovala, tak za týden nevím, kam bych chodil na záchod. Když by na festivalu neodsávali toitoiky, tak ten festival by byl velká „chuťovka“. Takže nevím, jestli pohled na svět, všeobecně vzato, ale rozhodně si víc vážím práce jiných.

alt

Vy jste v médiích odmala. Začínalo to dabingem, kabelovými stanicemi… To byl váš popud, že do něčeho takového chcete jít? Dostával jste od někoho rady? Nebo jak jste na to přišel? Většina dětí chce být astronaut, popelář,…

To jsem si splnil (smích). Ten začátek přišel asi v těch jedenácti letech díky dabingu. To byl asi ten počáteční moment všeho. A bylo to díky mamince. Ta mě vzala na nějaké hlasové zkoušky, já tam něco namluvil a šel jsem na dabing. Pak si mě všimla paní Kilianová, což byla výkonná produkční jednoho televizního studia a díky ní jsem tak nějak zaplul do té televize. Fakt je ten, že spousta lidí z televize, než jsem to začal dělat, mi říkalo ‚hele je to pěkná činnost, ale rozmysli si jednu věc. Jakmile vlezeš jednou před ten objektiv a budeš ten typ na to, bude se ti to líbit, tak už v životě od toho objektivu nebudeš chtít vylézt‘. Když člověka jakékoliv povolání baví, tak je to i koníček, ale tady je to koníček dvojnásob. Ať už kvůli tomu času co do něj musíte investovat, a nejen vy, ale kolikrát musíte upřednostnit i ty nejbližší, vzhledem k tomu, že to musí do vysílání, do vydání nebo se to musí udělat, tak hold i ti příbuzní musí počkat. Tak v tu chvíli už to musí být koníček a možná i nějaký životní styl, než zaměstnání.

Co vy a bulvár? Už jste se tam objevil?

Objevil. Objevoval jsem se víc kolem svých osmnácti devatenácti let, kdy člověk je uplně asi stupidní a asi nevyspělý, asi určitě nevyspělý a snaží se do toho bulváru dostat. Když se podívám zpětně do toho věku, kdy se jsem se snažil, abych schválně na tom super.cz nebo ve Spyi byl, tak chápu ty sedmnáctiletý, patnáctiletý, ale že to někdo má v oblibě ve třiceti, ve čtyřiceti, tak to nechápu. Ale ono bohužel, nebo bohudík tady u té české scény, tady není ale úplně důležité co děláte, co se snažíte dělat, ale spíš jak moc jste vidět. Nechci se vůbec nikoho dotknout, panebože to ani náhodou, ale myslím si, že by to mělo být jinak než jak je to tady s českým bulvárem a tiskem.

To rozhodně. Někdy se mi zdá, že český rybník je dost monopolním trh. Z moderátorů je nejslavnější Leoš Mareš a tím to asi tak končí. Nezdá se vám, že by se ten rybník potřeboval rozložit na víc tváří?
 
Leoš je Leoš, to je fenomén, něco jako v Rusku hokej a nikdo další takový už nebude.

Nebudou srovnávat vás s Leošem?

Já doufám, že ne.
 
A už se to stalo?

Já myslím, že ne. Podle mě českému rybníku chybí takové to řemeslo. Dneska vám modelka zpívá, uvádí akce, nedej bože účinkuje ve filmu a ještě do toho jde do televize uvádět pořad. A v tom součtu je hlavní potíž českého trhu, že my nejsme řemeslníci, co se té showbusinessové scény týče. Když jsem moderátor, nemám důvod jít zpívat, hrát do filmu. Když jsem modelka, mám jít šlapat molo. A to je hlavní potíž českého trhu. Je to o tom, rozhodnout se, co chcete dělat. To pak studovat, neustále se zlepšovat, jelikož po světě je kvantum špičkových mistrů, od kterých se člověk může něco naučit.

alt

Takže vy byste do filmu nešel?

Já bych do filmu šel, to jo. Ale jedině kdybych tam hrál sebe, svoje povolání. V takovém případě ano.

Myslíte si, že Češi jsou „nemocný“ národ?

Češi jsou složití. Byť na ně fungují jednoduché věci tak jsou dost uzavření. Já třeba mám i mnohem lepší pocit ze slovenské televize, kde mi ta televizní tvorba přijde mnohem pohodovější, otevřenější a nedej bože, když pak jedu někam do Anglie, Španělska, kde televize je hravá, kde se ty lidi snaží i víc improvizovat, než si dát něco na čtečku. Myslím, že my jako Češi se máme pořád co učit.

To rozhodně. A obzvlášť „naše mladá generace“. Jak si vůbec rozumíte se svými vrstevníky?

Tak teď už je to dobrý, myslím, že v těch pětadvaceti jsou všichni tak na stejném levelu. Já mám spíš takovou nevýhodu, že se od nějakých svých patnácti let nepohybuju ve své věkové skupině. A byť jsem šťastný, že jsem už v tomhle věku mohl přičichnout k něčemu takovému, na co někteří musí čekat deset dvanáct let, tak z dalšího pohledu jsem si neužil takové to bezdůvodné pobíhání někde venku nebo ježdění s klukama na kole. Já jsem se vždycky snažil dělat ten dabing, psát články, uvádět akce. Co se týče mé střední školy, tak jasně pár těch momentů s  přáteli tam bylo, ale já jsem byl spíš někde zavřený. Ve studiu, se štábem v autě nebo u počítače…

A nemrzí vás to někdy?

Jo, zpětně jo. To je věc, co nedoženete. Opačně by to asi šlo, ale mám teď zpětně začít jezdit na tříkolce a cumlat roksový lízátko? To by vypadalo asi blbě.

Zdroj foto: romanbuta.cz



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

K21 se představuje

LUKÁŠ LOUŽECKÝ


šéfredaktor

    32 let, ve znamení Štír. Je z Prahy a zaměstnán prozatím v Datartu na Službách zákazníkům. V rámci své amatérské žurnalistické kariéry má za sebou psaní a fotografování pro několik webů – zejména hudebních a literárních. Namátkou zmíníme ireport.cz, vaseliteratura.cz nebo cbdb.cz. Na šéfredaktorskou pozici nastoupil počátkem roku 2018 a doufá, že tento web povede k ještě větším úspěchům, než má prozatím za sebou.

    Pro Kulturu 21 píše již několik let. “Na práci pro Kulturu 21 mě baví především to, že je tento web tak všestranný. Můžu psát o knížkách, výstavách i třeba hudbě. Navíc je v něm přátelské prostředí."

    Ve volném čase se vedle psaní a fotografování věnuje zejména své rodině – manželce a téměř tříletému synovi. Je téměř abstinent, ale občas si dá skleničku vína. Odnaučený kuřák se závislostí na brambůrkách.

    Životní motto:

    Užívej života než ti uteče.

Toulavka

Anketa


Partneři

Hledat

Mimísek 32

Čtěte také...

Matouš Vinš: „Na to, abych mohl cestovat a byl naprosto šťastný, opravdu nepotřebuji peníze“

matous perexMusel to být další z božích záměrů, aby se sešli dva novodobí evangelisté Matouš a Petr a stvořili Bibli pro cestovatele. Modlitby nomádů – začátečníků byly vyslyšeny a zrodila se Travel Bible! Nachystala jsem si desatero otázek pro Matouše a...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Naše normalizace: Cenné vzpomínky, ale selektivně vybrané
ImageNa osobních výpovědích je postaven sborník Naše normalizace vydaný občanským sdružením Člověk v tísni. Záměru nelze co vytknout - konkrétní lidské prožitky přiblíží jakoukoli dob...

Divadlo

Malované na skle: Jánošík po brněnsku

malovane na skle divadlo radostJuraj Jánošík je pro někoho národním hrdinou, který bohatým bral a chudým dával, někdo ho považuje pouze za zbojníka, který loupil, aby se sám obohatil. V brněnském divadle Radost můžete zhlédnout h...

Film

Tři tisíce na měsíc, exekuce, azyláky. Dokument o životě samoživitelek a samoživitele

Samozivy 200Samoživy. Takový název nese nový dokumentární film režisérky Olgy Sommerové, díky němuž máme možnost seznámit se s příběhy devíti žen, které vychovávají své děti samy, bez partnera a bez alimentů, a jednoho muže, jenž si osvojil čtyři děti, kte...