„Cíl veškerých mých psavých snah je jediný – dělat dětem radost,“ říká s úsměvem spisovatelka Daniela Krolupperová
Banner

„Cíl veškerých mých psavých snah je jediný – dělat dětem radost,“ říká s úsměvem spisovatelka Daniela Krolupperová


altDaniela Krolupperová je velmi pilná spisovatelka. V loňském roce vydala šest knížek ve čtyřech nakladatelstvích, letos k nim přidala další – dobrodružný příběh Společenstvo klíčníků. Protože její nová knížka mne překvapila tím, že je pro starší čtenáře, než jsem si u této autorky navykla, nezbylo, než se zeptat:

 



Danielo, zatím se vaše knihy zaměřovaly na děti pod hranicí deseti let. Společenstvo klíčníků míří nad tuto hranici. Kdy ve vás nazrálo, že je třeba oslovit i starší čtenáře?

Když mi do tohoto věku dorostly starší dcery.

Hledala jste někdy klíč od tajných dveří?


Ne. Ale hledala jsem dveře, případně zámky od nalezených klíčů. U moravské babičky jich byla na půdě a v dědečkově dílně spousta a všechny vypadaly úžasně záhadně. Nicméně nikdy jsme se sestřenicemi nic, co bychom s nimi mohly odemknout, neobjevily. Škoda.

Prázdniny s pátráním po nositelích sedmi klíčů, kteří střeží dávné tajemství, jste svým hrdinům připravila přímo jedinečně. Prožila jste někdy podobně laděné prázdniny?

Nikoliv. Ale vždycky jsem si to přála. Zažívala jsem ovšem jiná dobrodružství – vzpomínám si například, jak jsme v předškolním věku s kamarády a mým bráchou zaujatě lovili krtka. Chtěli jsme ho tenkrát snad i vycvičit. Měli jsme pro něj připravenou ptačí klec, protože nic jiného nebylo k dispozici a do sklenice jsme ho dávat nechtěli. Ovšem hrabali jsme podstatně pomaleji než dotyčný krtek, takže nám úspěšně unikl.

alt

V knížce se dotýkáte velmi často historie – přibližujete ji čtenářům velmi příjemným způsobem. Napadl vás námět na dobrodružnou knihu při psaní textů pro Historii Evropy?

Vůbec ne. Napadl mě asi dva tři roky předtím, než jsem na textu k Historii začala pracovat. A to díky překladu norského románu napsaného ve stylu Šifra mistra Leonarda. Při překládání knihy, která má přes 500 stran, jsem vymyslela několik verzí parodického příběhu z české historie. Domýšleli jsme je pro pobavení společně s manželem, který má neuvěřitelně rozsáhlé znalosti z historie. Je jeho koníčkem, i když manžel je povoláním lékař. Parodický příběh byl ale určený pro dospělé a na obsáhlý román jsem neměla odvahu ani čas (jako každá pracující matka tří dětí většinou nestíhám). Nicméně když manžel vloni na začátku léta zažertoval o klíčnících, okamžitě mě napadl podobně laděný příběh pro děti. V několika minutách jsem měla v hlavě hotovou hlavní linii příběhu. A když jsem snad týden nato potkala v metru Ondřeje Müllera z Albatrosu, hned jsem se s ním o nápad podělila. Zalíbil se i jemu a do roka byla kniha na světě. A dokonce i s úžasnými ilustracemi Barbory Kyškové, které jsem si k příběhu moc přála. Co se týká práce na Historii Evropy – měla na mě velmi depresivní účinek. Dva a půl roku sepisování válečných hrůz a útrap, bojů o moc a horlivá snaha objevit něco hezkého, dobrého, pozitivního – zajímavosti z kultury, umění, vědy. Samozřejmě jsem už od základní školy věděla, že pravda a láska vítězí tak maximálně v absurdním dramatu. Nicméně intenzivní práce s historickými fakty, psaní závěrů a úvah o historických událostech mě vedlo k nejchmurnějším myšlenkám. Zvlášť dějiny 20. století musí v každém člověku vzbuzovat čirou hrůzu. Počet mrtvých za II. světové války odpovídá vyhlazení pěti až šestinásobku obyvatel celé České republiky!!! Teprve po více než dvou letech od chvíle, kdy jsem rukopis poslední kapitoly předala Renátě Fučíkové, jsem se zase dokázala dívat na televizní dokumenty. Ovšem jen v omezené míře. I oblíbený pořad Historie.cs si raději dopřávám v malých dávkách.

alt

Jak jste se stala členkou týmu, který vytvořil tento ojedinělý projekt?

Jednoduše. Zavolala mi Renáta Fučíková a zeptala se, jestli s ní na knize nechci spolupracovat. Vytvořily jsme společně ukázkovou kapitolu, kterou Renáta předložila Martinu Vopěnkovi, šéfredaktorovi a majiteli nakladatelství Práh. Ten se rozhodl vstoupit do tohoto náročného projektu a knihu vydal. Já jsem vytvářela základní verzi textů, které Renáta dále zpracovávala, převáděla do komiksové podoby atd.

Při psaní kapitol Historie Evropy jste narazila jistě i na další témata, která by se dala zpracovat do dobrodružných příběhů. Máte na nějaké období zálusk?

Nikoliv. Při práci na Historii Evropy jsem se chvílemi styděla i za to, že jsem příslušník sebevražedné lidské rasy. Ale na druhou stranu – je pravda, že se budoucím pokolením spíš zachová zpráva o tom, jak někde zahynulo 500 lidí, než zpráva o tom, že 500 nevýznamných lidí prožilo klidný a spokojený život. Dobré věci jsou často nenápadné, běžné, jaksi nehodné zaznamenání.
Co se týká mých příběhů, vytvořila jsem si několik témat v několika verzích výhradně z naší česko-moravské historie právě při práci na překladu románu. Ono stačí objevit zajímavou budovu, ze které dýchá historie a tajemné příběhy. Zrovna minulý týden jsem navštívila mimořádné místo – Kalvárii v Jaroměřicích na Svitavsku. Ta přímo vybízí k hledání tajemství.

alt

Letos jste získala další krásnou cenu – v anketě SUK – čteme všichni vám děti udělily Cenu Noci s Andersenem za knihu Bubáček, která vypráví o chlapci, který má vlastní strašidýlko. Máte vy Bubáčka pro štěstí?

Bubáčka ne, za to mám vodníčka. A ten je dokonce i k vidění. Markéta Vydrová mi ho namalovala do knihy Draka je lepší pozdravit, kde je jedním z hlavních hrdinů. Namalovala ho přesně podle fotografie, kterou jsem jí poslala, i s pruhovaným kabátkem. Vodníčkovi ho před mnoha lety ušila moje prateta. Mimochodem – Bubáček bude mít příští rok pokračování – objeví nového malovaného kamaráda.

Bojíte se ráda? Máte ráda horory?

Bojím se velmi nerada, horory nemohu vystát (ne tak mé starší dcery). Nesnáším filmy o tragédiích, válečné filmy, drásají mě. Naprosto nechápu, že někdo dokáže strávit odpoledne tak, že se jde dívat do kina, jak se topí lidé na Titaniku. A ještě to považuje za zábavu. I když u dětí je to snad pochopitelné, je to pro ně jenom napínavý příběh. Nic víc. Dospělý ale už vidí konkrétní živé lidi, kteří skutečně zemřeli. Já mám ráda příběhy s dobrým koncem. Výhradně takové taky píšu. Ono těch se špatným koncem je v životě bohužel víc než dost, tak se alespoň snažím vylepšit skóre.

Ocenění dětí vždycky potěší. Jezdíte na besedy? Co vám setkání se čtenáři přináší?

Pokud to je to jen trochu možné, snažím se vyhovět každému pozvání na besedu. Nicméně je to při třech dětech, nejmladší dcera je předškolní, velmi náročné. Kromě toho si vždycky musím přesunout práci, což taky není jen tak. Na besedy ale jezdím velice ráda. Setkání s dětskými čtenáři jsou úžasná, člověk vidí a cítí, jak děti na text reagují. Hned je jasné, jestli příběh zaujal či nikoliv. Navíc obvykle dělám při besedách „pokusy na živých dětech“. Předčítám z rukopisů, na kterých pracuji, abych viděla, jestli mají u dětí naději na úspěch. Teď s radostí zjišťuji, že Policejní křeček, kterého právě píšu, děti skutečně zaujme a pobaví. Z toho mám největší radost.

Z vaší bibliografie jsem měla pocit, že vaší doménou jsou mladší čtenáři, teď jste vstoupila do literatury pro náctileté. Můžeme očekávat i knížku pro dospěláky?

Pokud budou mít Klíčníci úspěch, ráda bych napsala onu parodii na Šifru mistra Leonarda z naší historie.

Začínala jste jako překladatelka – už tehdy jste toužila psát vlastní texty?

Kdepak, bylo to opačně. Nejprve vyšla má vlastní kniha, teprve potom jsem začala s literárními překlady. Povoláním jsem ovšem technická překladatelka. Ale překlady právních smluv můžeme sotva považovat za počátek spisovatelské kariéry. Já jsem vždycky, co si jen vzpomínám, chtěla psát vlastní příběhy. Překládání byla jen jiná cesta k příběhu. Ovšem k cizímu příběhu. Ale z každé práce s češtinou mám radost.

alt

Kdy jste napsala svou první knihu – ne každému totiž ten úplně první text také jako první byl vydán?

Příběhy jsem zapisovala od doby, kdy jsem se naučila psát. Nicméně první rukopis, který jsem nabídla nakladatelství, opravdu vyšel. A hned také získal Cenu učitelů SUK. Byla to knížka Proč mluvíme česky a vyšla v roce 2003 v nakladatelství Albatros.

Co máte v plánu pro letošní rok? Komu budou určené vaše nové knížky?

Právě teď píšu pro nakladatelství Portál knížku pro mladší děti s názvem Mizící hmyzíci. Jak je z názvu patrné, týká se záhad života hmyzu. Ilustrovat ji bude opět Eva Chupíková. Mimochodem – Evu Chupíkovou jsem objevila já, a to na internetu. Mám slabost pro hedvábné šály a na internetu jsem našla obchod s šálami s úžasnými jemnými vzory. Hned jsem si řekla, že by autorka těch nádherných jemných vzorů dokonale namalovala moje křehké víly. Poprosila jsem ji o ukázku a byla jsem nadšená. Potom jsem v Portálu požádala, jestli by Eva Chupíková mohla ilustrovat Zákeřné keře. V Portálu byli odvážní a velmi vstřícní – vyhověli mi, přestože tato výtvarnice v té době ještě žádnou knihu nevydala. A jsem moc ráda, že udělali dobře, jak ukázalo hned několik ocenění, které knížka dostala.
Dále budu pokračovat v psaní humorného dobrodružného příběhu pro starší čtenáře s názvem O´Bluda. Je to příběh dětí, které ve škole dostanou na angličtinu rodilého mluvčího. Nový učitel však působí poněkud podezřele, a když děti zjistí, že v angličtině dělá základní chyby, rozhodnou se vypátrat, co za tím je. Těší mě, že i tento příběh, který vyjde v nakladatelství Mladá fronta, bude ilustrovat vynikající Barbora Kyšková. Potom je tady Policejní křeček, drobný hlodavec ve službách zákona, akčnější než samotný komisař Rex! Píšu ho pro edici Albatrosu s názvem Druhé čtení a doufám v Evu Sýkorovou-Pekárkovou. Pak další příběh Bubáčka se skvělou Lucií Dvořákovou. A za Bubáčkem je v pořadí holčičí vyprávění pro První čtení – Ztracená náušnička. Cíl veškerých mých psavých snah je jediný – dělat dětem radost. Protože radost děti potřebují ke svému zdárnému vývoji stejně jako zdravou stravu a dostatek pohybu. Alespoň já jsem o tom přesvědčená.

Děkuji za příjemný rozhovor a potvrzuji, že spisovatelka a překladatelka Daniela Krolupperová skutečně dělá čtenářům radost – malým i velkým. Sama jsem toho důkazem.

Fotografie: archiv Daniely Krolupperové



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Komentáře   

 
0 #1 Skvělé!!!Ivana hut, 2012-06-04 14:42
Už dlouho jsem nečetla tak pohodový rozhovor. Jako jsou knihy Daniely Krolupperové... :-) :
Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

Anketa


Partneři

Hledat

Čtěte také...

Lucie Roubínová: „Na každém koncertě při rozloučení a poděkování přeji lidem, ať jsou zdrávi. A vše ostatní přijde samo.“

lakoma barka 200Českokrumlovská dívčí folková kapela Lakomá Barka v září oslavila 15. narozeniny. Velký to důvod k oslavě a třeba i zamyšlení, čím si děvčata za ta společně strávená léta prošla a jak to bude dál. To se sice nikdy ned...

Nové komentáře


Literatura

Angličtina nejen pro ty, kteří si s ní lámou hlavu


lam200V dubnu vydalo nakladatelství Universum malou nápadnou knížečku s nápaditým obalem i názvem Angličtina pro lamy. Na svědomí ji má angličtinář s mnohaletou praxí, který se zábavnou formou pokouší vysvětlit nejrůznější spletitosti anglického jazyka jak...

Divadlo

Být, či nebýt? Abonentem Městského divadla Zlín určitě ano!

mdz 200V Městském divadle Zlín právě startuje prodej předplatného na 73. sezonu. Ta bude především nebývale nabitá – v plánu je 11 premiér! Hlavním tématem bude rozhodování a divadelníci budou spolu s Hamletem klást celou sezonu otázku: Být, či nebýt?

...

Film

GANGSTER KA, mrazivý příběh gangstera, který tu opravdu řádil

Gangsterka perexJiž za necelé dva  týdny, přesně 10. září, vstoupí do kin první část filmu GANGSTER KA. "Nečekejte nějakou autobiografii zločince Radovana Krejčíře. Není to film o Krejčířovi. Je to film inspirovaný realitou a mými knihami Padrino Kr...