Kultura21.cz

Veronika Opatřilová, autorka úspěšného románu Počkej na moře, se stala patronkou naší literární soutěže Nejkrásnější milostný příběh. Slíbili jsme vám s ní rozhovor, tak tady je. Veronika na sebe prozradí, jakou literaturu má ráda, kdy začala psát, čím se živí, nebo jak vydala svou první knihu. 

Veroniko, vždycky jste chtěla psát? Jak se to stalo, že jste vydala svou první knihu?

Píšu opravdu od chvíle, kdy jsem se naučila abecedu a vydání knihy byl můj sen zhruba od patnácti. Cesta k jeho splnění byla krkolomná a nelehká. Dlážděná pochybnostmi, frustracemi a nezdary. Nakonec jsem se během covidu rozhodla vzít věci víc do vlastních rukou a vydat knihu přes crowdfunding a nakladatelskou službu Pointa. Moje první kniha Ostrov žije tak spatřila světlo světa v lednu 2021. Pro mě je to magický příběh o lásce k naší planetě zemi, hledání své identity a moje přispění do žánru ekofikce.

Jaké je vaše civilní povolání a jak často píšete, dá se to skloubit?

Primárně jsem překladatelka a spisovatelka, před rokem jsem si k tomu ještě přibrala práci na zákaznické lince pro Švédsko v jedné české firmě. Ale civilních povolání jsem měla už opravdu hodně. Od uklízečky přes baristku, recepční, učitelku jazyků, průvodkyni a tak dále až právě k překladatelství, které je nejblíže tomu, čím skutečně jsem. Psaním bych si opravdu moc ráda vydělávala, protože mě všechny tyhle ostatní povolání psychicky vyčerpávají a kradou mi čas na psaní. A umění by nemělo být tvořeno jen v ukradených chvílích.

Na čem momentálně pracujete, máte své ambice, touhy, cíle, sny? O čem sníte?

Píšu pořád, takže píšu i teď, i když ne tak moc, jak bych chtěla. Čili ne každý den – celý den. Pracuju na příběhu ze Švédska, který se vyvinul z jedné kratší povídky, která vyhrála soutěž Brno Writers Group v minulém roce. A o čem sním? O možnosti psát a vydělávat si tím, o životě na břehu moře nebo jezera a o dalších stovkách věcí, které jsou někdy svými úplnými protiklady.

U vás se hodně objevuje tématika moře, nebo i v názvu knihy... To se mi líbí… jak byste to vysvětlila, jste romantik, nebo hraje roli astrologické vodní znamení?

A víte, že mám ve své birth chart hlavně zemská znamení? Voda je u mě vlastně až na třetím místě. Ale někdy se považuju za nějakého vodního tvora, který byl vyvržen na břeh proti své vůli. Voda mě nabíjí, čistí, když se dotknu hladiny jezera nebo moře, cítím se mnohem víc naživu. Kdybych mohla mít nějakou zvláštní schopnost, bylo by to určitě dýchání pod vodou.

Proč jste napsala knihu o lásce dvou mužů? Asi hloupá otázka, ale zajímá mě to dokonalé nacítění... vy jste přece žena....

Já jsem psala primárně o lásce jako takové. Sama se označuju jako queer osoba, a to je slovo, které pro mě momentálně obsahuje esenci toho, kým jsem. Psala jsem o tom, co znám, co je mi blízké, a tak to taky vždycky zůstane. Možná to nezapadá do genderově binárního vidění světa a někoho tím překvapím, ale pro mě duše nemá žádný gender.

Co vaše koníčky, záliby?

Řekla bych, že to asi ani nerozlišuju. Psaní je jak moje záliba, tak smysl života a v budoucnu ideálně i zaměstnání. A se psaním se pojí vlastně i všechno ostatní nebo s ním nějak souvisí v menší i větší míře. Psaní je moje forma magie.

Jakou literaturu máte ráda a co jste četla už jako dítě?

Jako dítě mě formovaly knihy Astrid Lindgren a Tove Jansson. A ráda se k nim vracím i teď. Dávám přednost příběhům, které mě přinutí něco cítit, nepotřebuju velký děj a už vůbec ne tragédie. To ale nikdy nevím předem, proto sahám po knihách všech možných žánrů – kromě detektivek a hororů – a někdy najdu nějaký skrytý poklad. Poslední opravdu dobrá kniha byla od Mary Sharrat – The dark lady´s mask. Vřele doporučuju i knihy, které od Sharrat vyšly česky jako Dcery čarodějného vrchu nebo Iluminace.

Těším se na vaše další knihy a našim čtenářům doporučuji knihu Počkej na moře.