Muzika naplňovala vždycky celý můj život, říká hudební skladatel Vítězslav Hádl
Reklama
Banner

Muzika naplňovala vždycky celý můj život, říká hudební skladatel Vítězslav Hádl

vita hadl perexHitmaker. To je hudební skladatel a aranžér Vítězslav Hádl, který je podepsán pod šesti stovkami písniček, z nichž se mnohé staly hity a posléze evergreeny. Stačí vzpomenout písničky jako Já jsem tvá neznámá, Znala panna pána, Cesta ke štěstí, Nech brouka žít, Sblížení, Kino Gloria nebo Dávné lásky – a hned máte jasno, s kým máte tu čest. Renomovaný autor už sice dávno nekoncertuje s Hanou Zagorovou, ale dodnes se věnuje hudbě, i na posledních albech Heleny Vondráčkové má alespoň jednu píseň. Nadále komponuje, ale také učí na Pražské konzervatoři, je aktivní. Radost může mít i z obou muzikálních synů.

 

Máte spočítáno, kolik jste napsal celkem písniček?

Na Ochranném svazu autorském mám hlášeno celkem 717 skladeb, z toho přibližně 600 písní.

Která byla ta první a co vás k tomu vedlo či inspirovalo?

Úplně první, kterou jsem složil, to si nepamatuji, ale první, kterou mi vybral tehdejší redaktor plzeňského rozhlasu Boban Ondráček pro nahrávku písně Cesta k horám. Text napsal Petr Markov, zpíval Jiří Vašíček, aranžoval pan Celba a natočil ji Orchestr "papá" Bayerleho asi v roce 1969. Pro mne ale asi byla první ta, kterou jsem sám zaranžoval a nahrál pro Československý rozhlas v Praze. Natočili jsme ji v legendárním karlínském Áčku a jmenovala se Princi, jdi spát, zpívala ji Naďa Urbánková. Orchestr řídil Jan Hrábek a na kytaru hrál kolega, student z konzervatoře Štěpán Rak. Takové písně se tehdy psaly na reakci událostí po "osmašedesátém"... Poté studio vyhořelo a přestavěli ho přesně naopak - režii na druhou stranu - tak jak je doposud.

Někde jsem četl nebo slyšel, že vás nebaví psát do šuplíku, ale na objednávku?

Prakticky každý skladatel píše do šuplíku, protože si vždy musí nějakým způsobsem zaznamenat nápady. Spíš se tím myslí situace, že když takzvaně něco píšete „do šuplíku“, tak to je skladba, kterou nikdo nikdy neuslyší. Myslím, že jsem neměl zaplaťbůh nikdy takovou možnost. Bude to asi tím, že jsem dostával objednávky, což mě vždy silně inspirovalo. Je to propojení nutnosti rychlého rozhodování v kompozici a síla a tlak času odevzdat dílo. Obdivoval jsem vždy textaře Zdeňka Borovce, který psal totálně „na tělo“ všem zpěvákům. Nejsilnější tlak jsem pociťoval při psaní hudby pro film. Dnes je to "brnkačka", skladatel dostane na kazetě celý film se vším všudy a může komponovat přímo na obraz a rovněž si zkontrolovat, zda je vše OK. Ale v sedmdesátých a osmdesátých letech jsem viděl ve střižně na Barrandově film sice sestřihaný, ale bez synchronů a to jen jednou. Přitom jsme spolu s režisérem vytvořili hudební scénář a jediné, co mi zbylo doma u klavíru, byla má paměť a minutáž. Pravda se ukázala až ve studiu, kde už se nic moc nedalo opravovat.

vita hadl 1

Vraťme se k vašim začátkům – hudbu máte v genech po rodičích, kteří se muzikou také živili. Co říkali vašim prvním úspěchům, sledovali vaši dráhu?

Rodiče se celý život živili hudbou. Od svého útlého dětství jsem byl v centru hudebního dění prakticky od rána do večera. Maminka, vynikající houslistka, hrávala za mlada v orchestrech po celé Praze, a to v biografech, to ještě nebyl zvukový film. Později měla svůj dívčí orchestr, s nímž vystupovala několik let na Slovensku, kde byla velmi populární.

Když mně byly tři roky, jsem u ní "dirigoval" řadu složitých skladeb, takže to byly moje první „úspěchy“ u publika. Otec byl také talentovaný muzikant, to víte, praxe z vojny, který hrával s kapelou Oldy Kováře v Praze a samozřejmě i v orchestru mé maminky. Když se tak ohlížím, tak si myslím, že jsem zdědil talent po svém dědovi, po matce píli a po otci schopnost skládat. S ohlédnutím na mé dětství a mládí to musel být „silný kalibr“, který zlikvidoval přání mé maminky, abych se stal doktorem (smích).

Když mi bylo asi deset let, otec mě učil zapisovat noty písniček a později psát partituru. Později jsem své rodiče bral i do nahrávacích studií, kde mohli sledovat, jak nahrávám svou hudbu. Myslím, že si člověk vždy až velmi pozdě uvědomí, co pro něho jeho rodiče v životě udělali. Nesmím zapomenout na svou milovanou tetu, která mě prakticky celé dětství vychovávala, protože rodiče hodně jezdili a byli často mimo domov. I když mám svého nevlastního bratra, s kterým se vždy rád setkávám, tehdy jsem byl jedináček.

Tatínek se tehdy asi nezlobil, když jste po gymnáziu podal přihlášku na konzervatoř…?

I když jsem měl na konci osmé třídy základky samé jedničky, nebylo mi dovoleno jít na gymnázium (tehdy SVVŠ, pozn. aut.) a měl jsem jít do zemědělství - moji rodiče totiž byli v roce 1949 „vyškrtnuti“ z KSČ… Nicméně při mém štěstí mi řekla tehdejší ředitelka základní školy, abych se sebral a šel si sednout do třídy na gymnáziu a řekl, že mě tam poslali. Přesně tak jsem to udělal a nakonec jsem na gymnáziu už zůstal. Během studií jsem pilně cvičil na klavír u paní profesorky Marie Červenková a od dvanácti let chodil soukromě na harmonii k panu profesorovi Zdeňku Hůlovi. Potkával jsem se tam se stejně starými svými budoucími kolegy z konzervatoře – například s Ivanem Klánským nebo Ivanem Kašlíkem. Můj otec i matka hráli v Orchestru Městských divadel pražských, kde byl dirigentem profesor Smetana. A protože otec tam hrál na trombon, i když byl i dobrý violoncellista, učil jsem se na tento nástroj u profesora Šimsy.

Bylo to v roce 1962, kdy jsem udělal přijímačky na trombon na Konzervatoři v Praze. Paradox byl ten, že jsem je udělal, ale nebylo místo pro přijetí do prvního ročníku. Nabízeli mi studovat v Plzni. To se mi nelíbilo, takže jsem vzal druhou alternativu - chodit na „druhý hlavní obor“ trombon a jako hlavní obor přijmout studium na oddělení lidových nástrojů. V pololetí jsem udělal přijímací zkoušky na varhany, ale zase nebylo místo… To už byla „silná káva“. Opět mě ale potkalo velké štěstí, kdy před začátkem dalšího ročníku odešel z varhanního oddělení Antonín Bílý, později klavírista Smetáčkovců, a na toto uvolněné místo jsem nastoupil. Byl jsem rázem v tzv. speciálním oddělení, kde jsem studoval varhany u profesora Krajse, fugu a improvizaci u profesora Vodrážky, skladbu u profesora Hůly a dirigování u profesora Smetáčka.

Musím podotknout, že i když všechny tyto moje „začátky“ byly velmi těžké, celé studium na konzervatoři bylo pro mne fantastické. Navíc jsem získal skvělé kamarády, například Jaromíra Klempíře, Václava Zahradníka, Rudlu Výborného, Frantu Ringa Čecha, Vaška Hudečka a další. Společně jsme se tehdy s Mirkem Klempířem zamilovali do krásné Líby Philipové, leč nakonec se provdala někam do Finska.

Když jsem ukončil konzervatoř maturitou, odjel jsem na čtyři měsíce s kapelou na Sluneční pobřeží do Bulharska (to už jsem byl ženatý se svou nynější manželkou Helenou) a posléze na rok do Finska, což bylo v letech 1967 - 1968. Když jsem se vrátil v září 1968, pokračoval jsem ve studiu na konzervatoři a ukončil jej absolutoriem v roce 1970. Téměř po celou dobu jsme se s kolegy muzikanty přiživovali hraním po pražských kavárnách a barech a ve Filmovém symfonickém orchestru Filmového studia Barrandov. Většinou to byly hudby Zdeňka Lišky a Luboše Fišera. Nahrál jsem klavír do filmu Dívka na koštěti, kde hudbu složil.Angelo Michajlov. Později jsme se stali s Angelem přáteli.

vita hadl 2

Jakou muziku jste tehdy poslouchal a hrál, třeba jen tak pro radost?

K silným zážitkům mého mládí patřil stereo magnetofon Telefunken, který jsem si koupil od textaře Jiřího Štaidla. Jako všichni jsem poslouchal Radio Luxembourg a Radio Munich - dnes to mladší generaci nic neřekne. V šedesátých letech hudebního „boomu“ jsem poslouchal všechno ze Semaforu. Těžko říct vzory, ale byl to Elvis Presley, Duke Ellington, Ella Fitzgeraldová a The Beatles. Jinak obrovské množství hudby kolem sebe. Na kolonádě v Karlových Varech jsem jako patnáctiletý vyslechl koncert Rhapsody in Blue v klavírním podání a od té chvíle jsem cvičil tak dlouho, než jsem se toho Gershwina naučil. I když to nebylo moc profi, hodně mně to dalo.

Co následovalo po škole?

Po absolutoriu konzervatoře jsem nastoupil jako odpovědný redaktor malých hudebních žánrů do Supraphonu, kde jsem spolupracoval s Mirkem Klempířem. Vydávali jsme sborníky Zpíváme s kytarou, Rytmus a melodie a jiné. Zažili jsme spolu spoustu legrace a dodnes se každoročně tato celá parta tehdejšího Supraphonu setkává. Jako varhaník jsem hrál na svatbě Mirka Klempíře v Chrámu Sv. Mikuláše a jako svědek mu šel Karel Gott. Je zajímavé, že se po čase tento svatební pár rozešel. Hrál jsem i na svatbě kolegy ze Supraphonu Dana Mellera na Staroměstské radnici, tenkrát tam zpívala zase Eva Pilarová, ale i tito manželé se rozešli. Pak jsem hrál na stříbrné svatbě Bedřicha Nikodéma v Kostele u Sv. Ludmily a pan Nikodém do roka zemřel… Naposledy jsem hrál na jeho pohřbu na Olšanech a tehdy jsem si zakázal komukoliv na svatbách či pohřbech hrát.

vita hadl 3

Jste jedním z mála autorů, kteří si své písně i aranžují, umějí si s tím pohrát…

V roce 1970 jsem se seznámil se skvělým aranžérem, trombonistou TOČRu Láďou Pikartem, aranžérem většiny písní pro Karla Gotta, s nímž jsem asi čtyři roky spolupracoval. Vždy jsem si vážil aranžérů, protože jsem si moc dobře uvědomoval, jak je důležité a obtížné zaranžovat dobře píseň pro interpreta. Proto jsem ho vždy uváděl jako svého spoluautora.

Pamatuji se, že jsme spolu s Jirkou Maláskem a dalšími kolegy marně bojovali, aby se aranžmá stalo autorizovanou záležitostí. Pro vysvětlení: Píseň obsahuje hudbu a text - to jsou autoři písně. A teď dochází k problému. Pokud si sám autor hudby nezaranžuje svou píseň, je první aranžmá jeho skladby současně hudebním majetkem autora hudby! Protože u dobrých aranžmá jde o tak originální zpracování původní melodické myšlenky - někdy aranžmá obsahuje i jiné nové akordy, spoustu proti-melodií originální předehry, originální rytmický doprovod atd. A to vše se stává známou skladbou, která se prezentuje jako dílo autora. Jde o to, že jsem aranžoval desítky, a možná i stovky skladeb cizích autorů a nedovedu si představit, že bych cokoliv ze „svých nápadů“, které se staly součástí té původní melodie, mohl použít pro sebe, přestože byly v podstatě mými nápady. Ihned by se ozval autor či OSA (Ochranný svaz autorský, pozn. aut.) a byla by to „krádež“. Něco jiného je, když kdokoliv v budoucnu přearanžuje stejně původní aranžmá známého hitu. V tomto případě jde skutečně o opis aranže, což je ale úplně něco jiného. S Ladislavem Pikartem jsme napsali řadu písní i pro festival Bratislavská lyra, Děčínská kotva apod.

Začátkem sedmdesátých let jste byl dva roky v kapele, která doprovázela Evu Pilarovou. Napsal jste pro ni nějakou písničku?

V roce 1971 mě jednoho dne zavolal Karel Vágner, vzpomínám si, že to bylo ve dvě v noci, a požádal mě, zda bych druhý den neletěl s kapelou Evy Pilarové na Kubu. Tehdy tam s námi zpívali ještě Michal Prokop a Vlaďka Prachařová. Jako doprovod s námi jel i Miloš Skalka. Byly to úžasné zážitky. Po tomto účinkování jsem začal v kapele trvale hrát. Hned po Kubě jsme letěli hrát na bulharský festival Zlatý Orfeus, kde jsme mimo jiné vystupovali i po boku slavného francouzského zpěváka Gilberta Becauda. Následovalo mnoho koncertů jak u nás, tak po Sovětském svazu.

V té době jsem napsal pro Evu Pilarovou pár písní, například Bezdeštné nebe (text Pavel Vrba), Déšť nad Sevesem (text Petr Markov), Teď, když dveře tvý jsou zavřený (text.Petr Markov) nebo Stříbrné zvonky (text Petr Markov). V té době jsem měl ale už za sebou řadu písní pro Naďu Urbánkovou, Marii Rottrovou, Petru Černockou, Aleše Ulma, Karla Bláhu, Milana Chladila, Yvettu Simonovou, Milana Drobného, Elenu Lukášovou a další.

Od Evy Pilarové jsme s Karlem Vágnerem odešli a v roce 1973 jsme postavili kapelu pro Hanu Zagorovou a Michala Prokopa. Odletěli jsme ihned na turné do Sovětského a tam jsme se dozvěděli tu tragickou zprávu o leteckém neštěstí kapely Evy Pilarové na ruzyňském letišti v Praze, když se vraceli z Kuby a kde až na jednoho člena všichni zahynuli. Zpěvačky Eva Pilarová, Vlaďka Prachařová a ještě technik Jan Zvěřina letěli z Kuby dalším letadlem za pár dní, takže o tom vůbec nevěděli.

vita hadl 4

Pak jste byl roky za zády Hany Zagorové a Michala Prokopa, koncertovali jste doma i v zahraničí…

Spolupráce s Orchestrem Karla Vágnera přinesla mnoho nádherných písní. Podílel jsem se na prvních deskách Hany Zagorové nejen jako pianista, ale také jako autor a aranžér. První LP Cesta ke štěstí se vyznačovala velmi dobrou spoluprací s tak osvědčenými autory, jako byl Boban Ondráček a Ota Petřina. Společně s Hanou Zagorovou jsme napsali písně Jsi mrtvá sezona a Melodram, které patřily mezi ty náročnější a byly součástí širokého spektra interpretačních schopností zpěvačky od hitových popěvků až k těžším šansonům. To už ale byla doba několikaleté spolupráce s Vágnerovou kapelou a Hankou, kdy jsme měli za sebou řadu desek, televizních natáčení i koncertů doma i v zahraničí.

Rád vzpomínám také na společné koncerty s belgickým zpěvákem Henri Serokou, na spolupráci na LP Koncert polské zpěvačky Ireny Jarocké, které jsem aranžoval téměř celou desku, na speciální aranžmá pro Hanku, když vystupovala na festivalu v polských Sopotech s písní Krajewského z Červonych kytar, anebo duet Dávné lásky, který jsem složil pro Hanku a Karla Gotta, když oba vyhráli ve Zlatém slavíku.

Také jsem si trochu sám sobě rozmělňoval svou tvorbu díky desítkám aranžmá ostatním autorům. Někdy jsem si nebyl jist, zda slyším v rádiu svou píseň nebo některého z kolegů. Jde o to, že si každý skladatel vybuduje časem svůj rukopis a podle toho se i vždy bezpečně pozná jeho tvorba. Právě autorské originální aranžmá propojuje všechny možné autory a pak je těžké poznat, o koho vlastně jde?! Vždy bylo velmi úsměvné, když se uvádělo a dodnes stále uvádí všude, že "uslyšíte interpreta a jeho píseň". Na autora nebo dokonce aranžéra se totálně zapomíná. Většina interpretů podlehne svému přeludu, že ten či ta jsou sami o sobě geniální a ti všichni kolem nich, kteří vytváří ty velké hodnoty, jsou pouhými služebníky a dělníky jejich práce. Na to člověk nepotřebuje vysokou školu, aby pochopil, že takový interpret by bez svého uměleckého a manažérského zázemí nikdy nebyl tou „hvězdou“.

Zažil jsem za svou kariéru docela slušnou řádku zpěváků či zpěvaček, kteří, pokud se někdy tzv. „přes noc“ proslavili, tak mě přestali zdravit, Vždy jsem si vzpomněl na známé přísloví „Když jdeš nahoru, chovej se k lidem, které míjíš slušně, protože až půjdeš dolů, může se stát, že je budeš potřebovat“. Také to tak vždy bylo!

Máte spočítáno, kolik písniček jste napsal třeba pro Hanu Zagorovou?

Člověk si nemůže pamatovat, kolik titulů pro tu kterou zpěvačku napsal, jen tak po paměti vím, že jen na desky jsem napsal například pro Hanu Zagorovou přibližně třicet písní, a ty, které zazněly v nejrůznějších televizních pořadech, to už se ani nedá vyhledat. Měl jsem vždy takový pocit, že toho píšu dvakrát víc, protože už od prvního LP Cesta ke štěstí jsem aranžoval písně Karlu Svobodovi, Láďovi Štaidlovi a Petru Hapkovi. Na dalších deskách to byli zase autoři jako Jiří Zmožek, Pavel Žák, Karel Vágner nebo Zdeněk Barták.

 

Pokud vím, bylo vaší specialitou psaní duetů…

Naprosto nevděčná záležitost, protože ti dva interpreti se sešli tak jednou, možná dvakrát za pět let, a proto ta píseň byla vždy na jedno použití. V této souvislosti se mi vybavují písně jako Dávné lásky (Zagorová-Gott), Vyhrát se dá (Zagorová-Korn), Ave Maria Zagorová Margita), Lásko amore (Zagorová-Kukura), Dingi-lingi ding-dong (Vondráčková-Gott), V ženě kdekdo se splet (Vondráčková-Korn), Zatracenej čáp (Rottrová-Landovský), Nesmí se stát (Bartošová-Gott), Znala panna pána (Vondráčková-Neckář), Růže z Portorože (Buštíková-Korn), Indiánský bůžek lásky (Simonová-Chladil), Bílou křídou (Černocká-Ulm), Andělé nesmí v ráji spát (Zagorová-Margita) a další...

vita hadl 5

Současně jste se prosadil ve filmu jako autor hudby. Který film byl ten první?

V roce 1974 jsem se díky Petru Markovovi dostal ke své první velké filmové práci. Jeho námět se zalíbil režisérovi Václavu Vorlíčkovi a společně s ním a Milošem Macourkem sepsali scénář, jehož filmová podoba byl film Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Kromě titulní písně Znala panna pána v podání Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře jsme s Petrem napsali písně pro Valerii Čižmárovou, skvělou slovenskou zpěvačku, s níž jsem se znal ještě z doby, kdy jsem jako pianista hrál v divadle Rokoko, kde se hrála Filosofská historie, tehdy už ovšem s triem Jitka Zelenková-Valerie Čižmárová-Milan Klipec. Ale zpět k filmu Jak utopit Dr. Mráčka. V roce 1974 běžel v kině Blaník třináct týdnů od premiéry, což bylo na tu dobu hodně. A dodnes se setkává na obrazovce s velkým diváckým ohlasem. Tehdy jsem si myslel, že se přede mnou otevřou dveře a nabídky se jen pohrnou, ale opak je pravdou. Dostat se k velkým filmům bylo velmi obtížné. Proto jsem v těchto letech převážně natáčel hudbu k televizním inscenacím.

Na kterého režiséra vzpomínáte obzvlášť rád? A kterou vaši filmovou písničku pokládáte za nejúspěšnější?

To je otázka. Hodně jsem spolupracoval s režiséry Ladislavem Rychmanem, Vladimírem Kavčiakem, Zdeňkem Kubečkem, Jiřím Sequensem, Dušanem Kleinem, Ivo Paukertem, Janem Bonaventurou, Eduardem Sedlářem a dalšími. Ale teprve zásadní šťastný zlom nastal po první velké spolupráci s režisérem Zdeňkem Podskalským. Byl to film Trhák, který byl laděn hudebně a zábavně. Scénář obstarali pánové Smoljak a Svěrák a já jsem s režisérem Podskalským vyrobil hudební scénář. I když jsem psal hudbu sám, napadlo nás přizvat ke spolupráci ještě další autory písní, aby byla náplň takového filmu pestřejší. Oslovili jsme Jaroslava Uhlíře, Karla Vágnera a také Vodňanského se Skoumalem. Jejich písně jsem samozřejmě upravil do svého „kabátu“, aby to z hlediska aranžmá nebylo „každý pes, jiná ves“. Zajímavostí natáčení byl fakt, že vzhledem k neskutečnému množství muzikantů, interpretů a různých kapel se muselo natáčet od dvanácti hodin v noci do šesté hodiny ranní. Natáčení probíhalo skoro celý měsíc, což byl slušný záhul.

Komponoval jsem hudbu pro různá divadelní a televizní představení ať už to byla třeba inscenace Žena v trysku století, trojdílný televizní film Ohnivé ženy mezi námi nebo poslední inscenace s Vladimírem Menšíkem Jako kníže Rohan. A pak tu byla celá řada pohádek jako Taneček přes dvě pekla, Jak se mele babí hněv nebo Láďo, ty jsi princezna...

Společně s Angelem Michajlovem jsme napsali hudbu pro šestadvacetidílný televizní seriál Návrat Arabely aneb Rumburak králem říše pohádek, což byla koprodukce s Nord Deutsche Rundfunk. Velký divácký ohlas měly i další filmy režiséra Zdeňka Podskalského, třeba Velká filmová loupež nebo komedie Křtiny, kde dokonce zpívám titulní píseň Je ráno... Napsal jsem i pár filmů s vážnější tématikou, ať už to byly tituly Jako listy jednoho stromu (režie Vladimír Kavčiak) nebo hudební film Dva na koni, jeden na oslu (režie Jiří Sequens).

vita hadl 6

Řadu písniček jste napsal i pro Jiřího Korna a Helenu Vondráčkovou. Té jste dokonce produkoval několik jejích zásadních alb a navíc jste aranžoval spoustu jejích písniček pro televizi. To musela být náročná, ale krásná práce…

Máte pravdu. V roce 1980 jsem po pěti letech ukončil své zaměstnání v Československé televizi, kde jsem působil v redakci hudebního vysílání jako dramaturg. Během těchto pěti let jsem spolupracoval jako skladatel a aranžér snad se všemi interprety naší populární hudby a většinu své aranžérské práce jsem vložil do natáčení s Orchestrem ČST, který řídili Václav Zahradník a Mirko Krebs. Šlo o velké množství hudebních a hudebně zábavných pořadů a celou řadu televizních záznamů koncertů zahraničních i domácích interpretů. Na některých scénářích se podílel i Jaroslav Dietl. Z režisérů bych vyzdvihl Jaromíra Vaštu a Jana Bonaventuru.

Vzhledem k dlouholeté spolupráci v televizi mě koncem sedmdesátých let oslovila Helena Vondráčková a nabídla mi, abych pro ni dělal supervizi. Naše spolupráce trvala pět let. Za tu dobu jsem pro ni složil a zaranžoval hodně titulů. Došlo i na pěvecké a taneční spojení s Jiřím Kornem. Pětileté období přineslo několik alb (Múzy, Sblížení, Zrychlený dech, Ode mne k tobě a I´m Your Song, pozn. aut.), řadu televizních pořadů a třeba i stříbrnou bratislavskou lyru v mezinárodní soutěži za píseň Sblížení. Úspěšné byly i televizní pořady v tehdejší NDR a Západním Německu v Baden-Badenu atd. V roce 1985 naše spolupráce skončila a Helenu začal umělecky vést její manžel Hellmut Sickel. Mimochodem měl jsem tu čest být svědkem na jejich svatbě, která se konala ve Strážnici. S Helenou jsme si moc rozuměli, obdivoval jsem na ní perfektní práci a neuvěřitelnou profesionalitu.

Jste nejen skladatelem, ale i aranžérem, který sestavil a řídil studiový orchestr. Vedle toho jste se zúčastnil mnoha festivalů a natáčení. Přesto jste si udržel rodinu, s manželkou vychoval dva syny…

Se svou ženou - jmenuje se rovněž Helena – oslavíme v roce 2017 zlatou svatbu, což snad mluví samo za sebe. Máme dva syny - Daniela a Romana – a i ti se věnují rovněž hudbě, ale radost mám i ze svých dvou vnuků - Dominika a Sebastiana, z nichž ten první (23) je v současné době ředitelem jedné společnosti v Londýně, zatímco ten druhý (19) plánuje Pražskou konzervatoř. Syn Daniel je známým skladatelem a producentem a má na svém kontě již přes sto sedmdesát alb.

Žijete stále v Praze?

V Praze jsme bydleli do roku 1990, poté jsme se přestěhovali do kraje lesů, rybníků a čistého vzduchu - Stříbrné Skalice, kde bydlíme dodnes. Vyučuji na Pražské konzervatoři skladbu, aranžmá a improvizaci a moje žena ještě pracuje v jedné nejmenované televizi. Využíváme každé možné chvíle a jezdíme vždy na pár dní si odpočinout - většinou po naší republice, někdy i do zahraničí.

Muzice se věnujete i dneska, znamená to tedy, že byste bez ní nemohl žít?

Muzika naplňovala vždy celý můj život a skutečně si bez ní život nedovedu představit. Jsem vděčný „tam tomu nahoře“, že mi ten úžasný dar dal. Poznat kouzlo hudby do nejmenších detailů je moje profesní naplnění, můj život.

Jak vnímáte současné mladé muzikanty, skladatele a vůbec současnou scénu?

I když sleduji současnou muziku nejen u nás, ale i v zahraničí, musím konstatovat, že je samozřejmě jiná, než ta, kterou jsem se zabýval celý život, a možná právě proto se víc zabývám jazzem. Jako skladatel jsem se někdy nutil k psaní tzv. hitů, kdy jde občas o určitý kalkul - a hudební byznys to tvrdě vyžaduje. Myslím, že se mi přesto podařilo vytvořit písně nebo hudbu, která byla aspoň pro mne umělecky hodnotná, i když nikoliv příliš populární – ale takový je život. Je mi líto, že i když mám rád americkou muziku, je jí u nás pro mne nesmyslně mnoho a česká hudba je velmi upozaděna, nehledě na to, že finančně nemůže nikdy té cizí konkurovat. Proto si myslím, že budoucnost u nás bude opět patřit malým divadelním scénám, kde se objeví opět dokonalý humor, skvělé písně s českými texty a nějaký další nový „Semafor“.

Foto archiv Vítězslava Hádla

VÍTĚZSLAV HÁDL se narodil 5. května 1945 v Praze. Pochází z muzikantské rodiny, což bylo rozhodující i pro něj samotného. Je absolventem Pražské konzervatoře, kde vystudoval obory varhany, skladba a dirigování. Ještě jako student si přivydělával v pražském Rokoku, kde jako pianista v divadelním bandu doprovázel dnes už legendární muzikál Filosofská historie. Později hrál v doprovodné kapele Evy Pilarové, potom ve skupině Karla Vágnera, která doprovázela Hanu Zagorovou. Právě pro ni napsal a zaranžoval spoustu písní. Poté, co odešel z Vágnerovy kapely, působil jako redaktor v Supraphonu i jako hudební dramaturg v televizi, dnes je profesorem skladby a hudební improvizace na Pražské konzervatoři. V letech 1979 – 1984 spolupracoval s Helenou Vondráčkovou. Byl nejen supervizorem, hlavním autorem a aranžérem na jejích pěti albech ale současně řídil studiový orchestr. Vedle toho zaranžoval zpěvačce i řadu písní, které vycházely na singlech, anebo se objevily v televizních pořadech. Vítězslav Hádl je podepsán pod mnoha hity. Alespoň jednu píseň od něj má ve svém repertoáru snad každý český pop interpret. Jako autor uspěl na soutěžích i festivalech, například v mezinárodní části festivalu Bratislavská lyra 1982 byla jeho písnička Sblížení (v podání Heleny Vondráčkové) oceněna stříbrnou lyrou. Vítězslav Hádl je také autorem hudby přibližně k šedesáti filmům a televizním inscenacím (jsou mezi nimi i tituly Trhák, Křtiny nebo Jako kníže Rohan), právě z jeho autorské dílny pocházejí písničky jako Lásko, amore (Hana Zagorová a Juraj Kukura), Sexem sek jsem (Juraj Kukura) nebo Nech brouka žít (Juraj Kukura). Pravděpodobně první filmovou písničkou Vítězslava Hádla je dnes už slavný duet Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře Znala panna pána, který zaznívá v komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách.


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

KATEŘINA HAJŇUKOVÁ


redaktorka a editorka

    Narodila se koncem března 2000, je tedy znamení berana a jak říká, zcela odpovídá její tvrdohlavosti. Pochází z Karlových Varů, které moc ráda a v současnosti je studentkou čtyřletého gymnázia.

    S K21 spolupracuje od začátku července a říká, že je za to neskutečně ráda. "Editace mi otevřela nový svět, který pro mně mnoho znamená a dává mi mnoho možností."

    Mezi koníčky Kačka řadí poslouchání hudby, čtení, psaní různých příběhů, hraní na keyboard, jízdu na skateboardu a trávení času se svými přáteli. "Dalo by se říct, že mým velkým koníčkem je barvení vlasů. D§vod? Už čtyři roky si barvím své hnědé vlasy částečně na modro a nikdy bych svoje modro-hnědé vlasy nevyměnila."

    Mimo studia a editace se věnuje svému blogu. Blogerkou je už asi sedm let, při čemž svůj dosavadní blog má čtyři roky. Ve škole ji nejvíc baví psychologie, český jazyk a angličtina.

    "Ze všeho nejdůležitější je pro mě moje rodina, která mě vždy drží nad vodou. Motta a citáty jsou moje doména. Už jako malá jsem si sepisovala a opisovala motta z internetu nebo ráda prohledávala mamčiny sešity s citáty. Můj nejoblíbenější pochází od zpěváka Andyho Biersacka, který má skupinu Black Veil Brides, kterou miluji: "Každý na světě má sny. Drž je blízko svého srdce a nikdy nepouštěj..."

Toulavka

Anketa


Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 29

Čtěte také...

Jirka Urban: „Hrajeme třicet let! To je ta nejlepší věc, která se nám mohla přihodit!“

arakain jiri urban 200Přinášíme vám rozhovor s kytaristou skupiny Arakain Jirkou Urbanem, který zde ukázal jeho úžasný vztah k Arakainu a poodtjajnil plány do budoucnosti.

...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Matka vzala roha

matka vzala 200Sám jsem si svůj život nevybral.” Nejenom John Irving napsal svůj životopis velice originálním způsobem sepsaný v knize Moje imaginární přítelkyně. I v českém prostředí se můžeme těšit na netradiční pojetí vzpomínek Edgara Dutky,...

Divadlo

Čechov a Puškin na jevištích Městských divadel pražských

puski200Na jevištích Městských divadel pražských se právě zkouší nadčasové příběhy dvou ruských velikánů A. P. Čechova a A. S. Puškina. Režisér Petr Svojtka v Divadle Rokoko připravuje tragikomedii Strýček Váňa o velkých touhách a nenaplněných snech. V Divadle ...

Film

Národní filmový archiv se představuje

generaceNárodní filmový archiv (dále NFA), jemuž lze zazlívat jedině to, že dosud nenakutal dějiny národní kinematografie, což se pravidelně děje nejen u našich sousedů (a na Slovensku už v druhém rozšířeném pojednání), vedle přehledných katalogů filmové tvorby...