„Snažím se hledat témata, která souvisí se společenským děním“, říká režisér David Šiktanc
Reklama
Banner

„Snažím se hledat témata, která souvisí se společenským děním“, říká režisér David Šiktanc

siktanc perexŠvandovo divadlo uvedlo premiéru hry ze 70.let na motivy románu Heinricha Bölla, která je díky svému kontroverznímu tématu poplatná i dnešní době. Co o ní říká její režisér David Šiktanc a co by podle něj měli diváci brát na zřetel?

 



Ve Švandově divadle připravujete svou další inscenaci, tentokrát na téma dezinformace v médiích. Podle čeho si vybíráte témata k divadelnímu ztvárnění?
Obecně lze říci, že ta témata si člověk vybírá skrze to, co v něm při četbě rezonuje, přičemž určující může být hned první moment. Od jisté chvíle se snažím primárně hledat témata, která nějakým způsobem souvisí se společenským děním nebo s tématem, které je ve společnosti aktuálně zastoupeno.
 
 
Vaší nejnovější inscenací je „Ztracená čest Kateřiny Blumové“ podle novely Heinricha Bölla. Co byste nám o ní řekl? V čem podle Vás tkví naléhavost tohoto sdělení v současné době?
Na úvod je nutné říct, že ta novela vznikla v 70.letech a Heinrich Böll se v ní poměrně výrazně vymezoval vůči tehdejšímu dění v západním Německu. Západoněmecká společnost byla do jisté míry paralyzována v té době poměrně nedávnými útoky levicové skupiny Frakce rudé armády, jinak známé jako skupina Baader-Meinhof, v Čechách asi nejvíce známá díky filmu Baader Meinhof Komplex režiséra Uliho Edela. Böll se postavil proti mediální scéně, zejména proti bulvárnímu Bild Zeitung, který byl i  jednou z obětí útoků Baader Meinhof, přičemž Böll sám byl napadán jako někdo, kdo má tendence zastávat se terorismu. Pokud mám odpovědět na otázku, jaké téma ze ‚Ztracené cti Kateřiny Blumové‘ považuji za aktuální, musím se vrátit k samotné četbě. Už během ní jsem s úžasem pozoroval, že byť se jedná o úplně jinou dobovou kulisu, objevují se tam náznaky, které bohužel známe z našeho současného společenského dění - ať jde manipulaci médií, vytváření falešných hrozeb nebo práce se strachem. To jsou věci, které člověku nepříjemně připomenou to, co zažívá v každodenním českém prostoru. Co se týče hlavní hrdinky, Böll ji psal spíše jako nehrdinku – jako taková měla v tomto modelovém příběhu svůj smysl. Zdánlivě ji chybí jakékoli charakteristické atributy, ale skutečně pouze zdánlivě. Na rozdíl od ostatních nemá například žádné mocenské ambice. Mně v této, v mnoha ohledech cynické společenské situaci, lákalo obhájit její naivitu, která je dnes přijímána jako známka slabosti, jako projev určité a značně nevšední čistoty vnímání.
 

Máte určitá měřítka na to, jaké hry se rozhodnete zrežírovat?
Samotné hledání textu má určité zákonitosti. Nejde pouze o to, abych sám měl zájem ho inscenovat, ale také, aby byl v souladu s konkrétním dramaturgickým plánem divadla. Na tomto půdorysu vzniká dialog, který celému hledání dává stále přesnější kontury. Od té doby, co jsem se vrátil na volnou nohu, se nemusím věnovat vysloveně provozním titulům. Mým záměrem je – a do budoucna chci být důslednější v jeho naplňování –aby se mnou ty věci nějakým zásadním způsobem komunikovaly. A nemusí se jednat jen o tak exkluzivní tituly, jako je ‚Ztracená čest Kateřiny Blumové‘.
 

Jaká z her, které jste doposud režíroval, se Vám nejvíce vryla do paměti a proč?
Na to se velmi složitě odpovídá. Nerad bych něco určitého vypichoval, protože musím říct, že jsem měl obrovské štěstí na lidi kolem sebe, na spolupracovníky, soubory, ale i na divadla, ve kterých jsem pracoval. Je mnoho věcí, na které rád vzpomínám. Pokud bych měl zmínit jednu jedinou, byla by to nejspíš inscenace hry Ewalda Palmetshofera ‚Hamlet je mrtev. bez tíže‘, kterou jsem před šesti lety režíroval v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Těsně předtím jsem odešel ze školy a toto zkoušení mělo iniciační charakter. Sešlo se zde navíc generačně spřízněné obsazení a protože Ústí bylo téměř celých sedm týdnů ponořeno do hluboké inverze, téměř veškerý čas jsme trávili v budově Činoherního studia. Byl to spíše takový komunitní život, než zkoušení inscenace. Stejně tak rád vzpomínám na obě zkoušení v Komorní scéně Aréna, mimořádný vztah mám i k další ústecké inscenaci Homo Faber s Martinem Fingerem v hlavní roli. Musel bych toho ale vyjmenovat podstatně víc, protože k většině věcí, na kterých jsem pracoval v posledních třech letech, mám opravdu silný, skoro bytostný vztah.
 
siktanc foto 
Snažíte se dávat občas hercům prostor na improvizaci?
Nejdříve je nutné pojmenovat si, co vlastně ta improvizace je. Existuje zažitá představa, že režisér ponechá hercům prostor, který oni zcela svévolně zaplní. To je ovšem zcela hraniční varianta. Improvizace, respektive vedení k improvizaci, spočívá ve velmi přesném zprostředkování vnitřních okolností a impulsů. Sám se snažím, pokud to lze, maximalizovat možnost herců podílet se na výsledném tvaru. V Komorní scéně Aréna visí v dámské šatně citát, tuším, že Efrosův, že divadelní zkoušení má být klidné a vstřícné, neboť na ně připadá polovina času po celý život a ani sebelepší představení nevyváží utržené ztráty.
 
Působíte i v jiných divadlech. V jakém z nich působíte nejčastěji a proč?
Musím říct, že za poslední tři roky, kdy jsem opustil poměrně složité angažmá v Plzni, se stále vracím do divadel, kde jsem pracoval a vnímám to jako pozitivní zhodnocení mé práce. Od příští sezóny se ale stanu kmenovým režisérem v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a v současnosti mé myšlenky a plány směřují především tímto směrem.
 
 
Vrátím se k Vaší nejnovější hře - psal jste scénář sám nebo jste se na něm spolupodílel s dalším tvůrcem?
První krok udělal dramaturg Vladimír Čepek. Vzhledem k tomu, že jsem měl dosti konkrétní představu o tom, jak by inscenace měla vypadat, začal jsem se dramatizaci věnovat od určité chvíle sám. Taková byla ostatně i naše domluva. Snažil jsem se zkonkretizovat to, co Böll pouze naznačuje, protože všichni tehdejší čtenáři dobře věděli, o čem je řeč. Že nijak konkretizované „Noviny“ znamenají bulvární Bild Zeitung, že novela samotná je datovaná do roku 1974, tedy do éry první sociálnědemokratické vlády a podobně.
 
 Co byste vzkázal čtenářům Kultury21?

Nejsem si jistý, zda mám mandát cokoliv vzkazovat. Ale pokud přece… Myslím si, že není od věci začít pečlivěji zvažovat, co konkrétně od svých kulturních institucí požadujeme. Jakou roli mají ve společnosti hrát. Nedostat se pod tlak svých vlastních předsudků nebo představ, jak by divadlo mělo vypadat, protože všechny věci kolem nás jsou v pohybu. Hlavní je zajímat se o to, co se teď děje a co nastává. Myslím, že je třeba hledat otevřenější, živější vztahy - vůči kultuře, společnosti, vůči sobě samým. A kultura jako taková, ať už se jedná o divadlo nebo jiné kulturní žánry, může a dokonce by měla, v tomto hledání sehrát naprosto nezastupitelnou roli.
 
 
Zdroj fotografií: Ivo Dvořák – repro zdarma


Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

KATEŘINA HAJŇUKOVÁ


redaktorka a editorka

    Narodila se koncem března 2000, je tedy znamení berana a jak říká, zcela odpovídá její tvrdohlavosti. Pochází z Karlových Varů, které moc ráda a v současnosti je studentkou čtyřletého gymnázia.

    S K21 spolupracuje od začátku července a říká, že je za to neskutečně ráda. "Editace mi otevřela nový svět, který pro mně mnoho znamená a dává mi mnoho možností."

    Mezi koníčky Kačka řadí poslouchání hudby, čtení, psaní různých příběhů, hraní na keyboard, jízdu na skateboardu a trávení času se svými přáteli. "Dalo by se říct, že mým velkým koníčkem je barvení vlasů. D§vod? Už čtyři roky si barvím své hnědé vlasy částečně na modro a nikdy bych svoje modro-hnědé vlasy nevyměnila."

    Mimo studia a editace se věnuje svému blogu. Blogerkou je už asi sedm let, při čemž svůj dosavadní blog má čtyři roky. Ve škole ji nejvíc baví psychologie, český jazyk a angličtina.

    "Ze všeho nejdůležitější je pro mě moje rodina, která mě vždy drží nad vodou. Motta a citáty jsou moje doména. Už jako malá jsem si sepisovala a opisovala motta z internetu nebo ráda prohledávala mamčiny sešity s citáty. Můj nejoblíbenější pochází od zpěváka Andyho Biersacka, který má skupinu Black Veil Brides, kterou miluji: "Každý na světě má sny. Drž je blízko svého srdce a nikdy nepouštěj..."

Toulavka

Anketa


Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 30

Čtěte také...

Exkluzivní rozhovor s Káčou Černou, talentovanou stvořitelkou Feny Art!

bodypaint perexTato sympatická třiadvacetiletá Plzeňačka se dosud věnovala především kresbám a malbám portrétů. Ovšem to nebylo zdaleka to jediné, čemu se tato umělkyně upsala. Její značka se otiskla i do látky. Kus Feny Artu si tedy člověk nemusí jen pov...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Umberto Eco: Od stromu k labyrintu
ImageK českému čtenáři se v poledních měsících dostalo hned několik knih Umberta Eca: soubor esejů Kant a ptakopysk, román Pražský hřbitov - a nyní následuje další odborná publikace, Od strom...

Divadlo

Tramtarie uvede Jedlíky čokolády od Davida Drábka

jedlici cokolady 200Jsou tři a jsou sestry, jako od Čechova. Valerie, Róza a Helena. První je agorafobička a již měsíce neopustila domov, druhá je díky své velkolepé nadváze upoutána na lůžko a třetí se zvládá starat o všechny a všechno, kromě sebe...

Film

Jak žena zvelebila park ve Versailles

kral 200Jedním z filmů, které ve čtvrtek 19. března zahájily letošní Febiofest, byl v předpremiéře uvedený anglický (a anglicky mluvený) snímek Králova zahradnice. Jedná se o další ukázku toho, jak umějí (či neumějí) režírovat uznávaní herci - v tomto případě ...