Kultura21.cz

Historická sebereflexe českého národa o sobě samém mnohdy vycházela z podvržených podkladů, tvářících se přitom naprosto seriózně a důvěryhodně, ba státotvorně. Tak tomu bylo v případě Hájkovy kroniky, při sporech kolem Rukopisů. A stejná slova lze vztáhnout jak na prvorepublikové legionářské legendy, tak na konstrukty nacistické i komunistické ideologie, nemluvě o současných volebních programech. Lenka Pořízková však ve své knize Přátelský podvod nemá na mysli tento druh mystifikace, nýbrž se upíná k autorským hrátkám s důvěřivostí čtenářů, potažmo kritiků.

Hned v úvodu zmiňuje "bouři ve sklenici vody" kolem románu Bílej kůň, žlutej drak, který měla sepsat Vietnamka žijící v Čechách. Ukázalo se přitom, že vítězství v literární soutěži i pochvalné recenze nebyly diktovány ani tak kvalitami díla jako spíše snahou podpořit multikulturní soužití a z toho plynoucím alibismem těch, kteří takto rozhodovali či psali - a kteří se po odhalení celé smyšlenky cítili dotčeni a oháněli se nemravností takového počinu.

Jen je trochu zvláštní, že Pořízková se o sobě vyjadřuje v množném čísle a používá takzvaně majestátního plurálu známého nanejvýš tak z výroků císaře pána (když autorka píše, že "relativně omezený vzorek českého materiálu je také jedním z důvodů, proč si pomáháme příklady zahraničními; volíme je tam, kde se jimi snažíme doložit - podle našeho soudu - obecné, tj. regionálně nepodmíněné principy mystifikace"), ale možná, že ve vědeckých kruzích je taková čeština běžná. Ostatně kniha vznikla mírným přepracováním její disertační práce.

V úvodu nastiňuje, o čem v dalších kapitolách bude pojednávat. Nechápu sice dobře, k čemu tako nastínění je dobré, ale možná chce případnému zájemci naznačit, že nechce-li se obtěžovat čtením celé knihy (nebo neporozumí-li ji), eventuálně postačí seznámit se s tímto úvodem. Přidržím se tudíž jejího shrnutí: v úvodních kapitolách rozebírá literární mystifikaci jako předmět výzkumu a naznačuje teoretické možnosti jejího uchopení.

Oč se tato část pojednání opírá? Autorka tu jmenuje rozličné badatele zahraniční i tuzemské a popisuje jejich názory na daný problém. Smyslem mystifikace bývá zpravidla to, aby dříve nebo později byla odhalena (jinak by totiž ztratila smysl), důležitá je tudíž i její zábavná funkce, avšak známy jsou početné doklady takových mystifikací, které se měly stát "novou pravdou". Ostatně dávná moudrost praví, že dějiny píší vždy vítězové - a už tento výrok jako by přítomnost mystifikace nevysloveně předpokládal.

Motivace jistě nemusí být jen hravé a zábavné, mystifikace nemusí vznikat jen z intelektuální rozkoše, kterou taková tvorba poskytuje (jen si představme vážně míněnou vědeckou konferenci, pořádanou k ruské, u nás vskutku zlidovělé filmové pohádce Mrazík, kde mimo jiné zazněl příspěvek zkoumající vržení pověstných kyjů, která se z nebe vrátí až za několik měsíců, z hlediska termodynamiky). Důvodem mystifikace může být také očekávání hmotného prospěchu nebo - možná ještě častěji - věhlasu a slávy. To platí zejména u plagiátu, kdy si někdo přivlastní práci jiného a vydává ji za svou.

Svůj účel však mystifikace splní jen tehdy, poskytuje-li nějaké vodítko k rozpoznání, že se o mystifikaci jedná. Znamená to, že ne každý příjemce, v závislosti na svém intelektu i zkušenostech, je schopen mystifikaci - a v širším měřítku jakoukoli hru - odhalit. Například v počátcích cimrmanologických představení (které lze řadit spíše k parodii než mystifikaci) se vyskytl případ, kdy publikum vnímalo Cimrmana jako autentickou postavu. Hrátky s mystifikací přitom mohou být hodnoceny rozličně - jakoby v závislosti na tom, koho lze (beztrestně) zesměšnit. Pořízková sama píše, že "vystřelit si z mocných tohoto světa se zkrátka smí, zatímco napálit chudáka je hanebnost." (s.125)

Pořízková se zabývá širokou škálou jevů, které by mohly mít něco společného s mystifikací - třeba s používáním pseudonymu. Někdy si takto tentýž autor záměrně vytváří i vícero smyšlených identit, které mohou případně vstupovat dokonce do vzájemného kontaktu (je známo, že F.X.Šalda takto polemizoval sám se sebou). Speciálním případem je pak "pokrývání" zakázaného či z jiných důvodů zavrženého člověka existující osobností. Dělo se to v literatuře, na divadle i ve filmu (například poslední scénáře Jana Procházky jsou podepsány jinými jmény). Speciálním případem jsou pak díla publikovaná anonymně.

Oblíbeným postupem je rovněž hra s pradávným rukopisem, který je nyní pouze zpřístupněn (nejznámějším příkladem je zajisté Ecovo Jméno růže, případně Gaarderova Vita brevis), ale přidat lze rovněž smyšlené překlady fiktivních cizojazyčných textů, byť někdy připisovaných skutečně žijícímu umělci. To platí pro Patrika Ouředníka, který si takto "přivlastnil" Rabelaise, nebo pro Jiřího Dědečka, jenž se zaštítil u nás neznámým renesančním básníkem Angiolem Polizianem. Mimořádným zjevem na poli mystifikace jsou pak literární vědci Miroslav Macura a Pavel Janoušek, pohrávající si s fiktivními recenzemi neexistujících děl i životopisy smyšlených básníků.

Škoda jen, že Pořízková nerozšířila své pojednání i na oblast filmu a televize. Na příklad v hudební oblasti začal vlastním životem žít klasicistní skladatel van den Budenmayer, jehož hudbu stvořil Zbigniew Preisner pro filmy Krzysztofa Kieślowského. Také z domácího kontextu známe roztomilé mystifikace na půdorysu navenek věrohodného, vědecky se tvářícího dokumentu (cimrmanovská fikce Stopa vede do Liptákova, Ropáci o dosud neznámém zvířeti žijícím v odpadních vodách - viz foto) nebo s využitím zdánlivě přímého přenosu, jak je předvádí Taneční zábava z počátku 90. let.

Tato mystifikace byla připravena dokonale – veselohra s tímto názvem byla dokonce oznámena i v programových plánech. Když hlasatelka oznámila uvedení dotyčného pořadu, vnikl do studia terorista a jakoby přímo před očima televizních diváků ohrožoval všechny přítomné. Mnozí diváci neprohlédli mystifikaci a cítili se být poté hrubě podvedeni, oklamáni ve svých citech. Ovšem vnímání rozpoznané i nerozpoznané mystifikace by zasluhovalo další průzkum nejen literárněvědný.

Lenka Pořízková: Přátelský podvod. Mystifikace (nejen) v české literatuře 20. století.
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2014. 279 stran.
Hodnocení: 90%

Foto: Academia, Česká televize, www.nyest.hu

Přátelský podvod od Academie