Reklama
Banner

K literatuře lze přistupovat různě

Email Tisk

niceni pruvodce literarni teorii 200Od pradávna se přemýšliví mudrci pokoušeli vysvětlit podstatu literárního díla. Někdy spřádali normativní požadavky a očekávali, že se jimi budou umělci řídit, jindy naopak vycházeli ze stávajících poměrů ve slovesném umění právě vládnoucích. Bádání o podobě a fungování literárního díla (kam lze řadit nejen prózu a poezii, ale také dramatické texty určené pro jevištní ztvárnění) se v průběhu dějin měnilo - a provázely je leckteré výstřelky. Za konečný stupeň úvah o literatuře lze totiž považovat její ničení. Výklady literárního díla předkládá Průvodce po světové literární teorii 20. století, odstraňování škodlivých knih nebo obecně literatury coby škodliviny přibližují Obecné dějiny ničení knih. Oba tlusté svazky vydalo brněnské nakladatelství Host.

I.

První zmíněný titul rozebírá nejdůležitější (a v řadě případů i nejvlivnější) literární koncepce. Je to druhé, rozšířené vydání, obohacené o další tři desítky rozebíraných pojednání. Na koncepci knihy, která poprvé vyšla před čtvrtstoletím, ještě na sklonku bývalého režimu, se v zásadě nemuselo nic měnit, natolik odolávala ideologickým tlakům. Ve stručném úvodu se seznámíme se směry v uměnovědném bádání, které tvoří jakési základní stavební kameny - počínaje ruským formalismem, přes pražský a francouzský strukturalismus až k postmoderním koncepcím.

Editoři svazku (zesnulý Vladimír Macura, jenž nachystal první vydání, a Alice Jedličková, která se ujala nynější verze) dodrželi i původní rozvržení abecedně řazených hesel, povětšinou zhruba desetistránkových. Každá literárněvědná kniha je nejprve popsána, co vše obsahuje a k čemu se vztahuje, poté následuje výklad a řekněme též zhodnocení. Autoři jednotlivých hesel se pokoušejí postihnout i historický kontext každého rozebíraného díla.

Součástí každého hesla jsou rovněž bibliografické údaje: dovíme se, kde a kolikrát dotyčná kniha vyšla, zda existuje její český překlad a zda jsou u nás dostupné i další stati či knihy od daného pisatele. Přidán je stručný životopisný medailon. A uvědomíme si, že stačí pouhé půlstoletí, aby kdysi vlivné pojetí zestárlo, nahrazeno dalšími koncepcemi, které zřejmě potká týž osud...

Výběr více než stovky osobností pokrývá nám kulturně nejbližší evropský a americký prostor. Jako s prvním se seznámíme s Theodorem Adornem a jeho Estetickou teorií, jako poslední se vyskytne Viktor Žirmunskij s již notně letitým pojednáním o rýmu, jeho historii a teorii. Mezi nimi nalezneme nejznámější jména, hýbající nejen literární teorií minulých desetiletí: Auerbacha, Barthese, Bachtina, Derridu, Eca, Foucaulta, Jakobsona, Lotmana, Sartra, Vygotského...

Do čtenářových rukou se tak dostává bez nadsázky základní zdrojová publikace, psaná nezaujatě a navýsost přehledně, která se mimo jiné dotýká též role čtenáře ve vnímání čteného (či slyšeného) textu. Podle některých koncepcí neexistuje literární dílo samo o sobě, ale pouze ve čtenářově vědomí - a totéž zajisté platí obecněji i pro film nebo hudbu. Ostatně postrádáme obdobnou publikaci, která by se soustředila právě na filmovou sféru.

niceni pruvodce literarni teorii

II.

Že kniha nemusí být jen vykládána a zkoumána, dokládá druhá ze zmíněných publikací, Obecné dějiny ničení knih. Sepsal ji venezuelský literát (a také knihovník) Fernando Báez a soustředil se v ní na politováníhodné zacházení s psanými texty v průběhu dějin, od starověku až po dobu nejsoučasnější. Co je nejspodnější motivací pro ničení (či aspoň zabavování) knih? Přece to, aby se vymýtilo jakékoli povědomí o nežádoucích informacích či myšlenkách, aby se vymýtila historická paměť.

Není důležité, čím se ona nežádoucnost odůvodní - zda náboženstvím, vůlí lidu nebo státním zájmem. Sám Báez, jenž otevřeně popsal "knižní genocidu", jakou američtí vojáci rozpoutali v dobytém Iráku, se ocitl na seznamu v USA nežádoucích osob a jeho svědectví, mimo jiné též součást hodnocené knihy, by snadno mohlo být označeno za hodné zničení.

Jak ničit? Pokud byla kniha psána na hořlavém materiálu, lze ji spálit - planoucí hranice procházejí dějinami bezmála do současnosti. Ani hliněná tabulka nebyla bezpečná: bylo přece možné ji rozdrolit. Snad jedině do kamene tesané hieroglify mohly přežít věky, byť i ty mohly být odsekány. Zničeny, ať již záměrně nebo pouhou lhostejností, byly bezpočty textů napsané řeckými i římskými autory.

niceni paleni

Dovíme se třeba, že ze zhruba dvou tisíc dramatických textů se jich v úplnosti dochovalo sotva šestačtyřicet, které si lze i dnes přečíst, případně na jevišti inscenovat. Pouhé fragmenty se dochovaly z děl více než osmi set řeckých historiků (s. 69). Dovíme se, že už v antice - i ve státech podnes obdivovaných - fungovala cenzura a uctívané osobnosti vyzývaly k pálení knih; nalezneme mezi nimi i samotného Platóna.

Osud proslulé alexandrijské knihovny zůstává podnes výstrahou. Ničily ji požáry za Caesarových bojů v Egyptě, plenili ji zfanatizovaní křesťané a poslední úder prý zasadila arabská vojska. Dochoval se citát: souhlasí-li uložené knihy s Koránem, jsou k ničemu, pokud se s ním nacházejí v rozporu, nemá už vůbec smysl je uchovávat. Papyrové svitky pak sloužily k zatápění ve veřejných lázních a zásoby tohoto topiva prý vydržely celých šest měsíců.

Báez ovšem dovozuje, že zničení slavné knihovny mohlo proběhnout i jinak. Nicméně byla zničena, stejně jako jiné knihovny antického světa, soukromé i veřejné. Rozhodující podíl na tom měla nevraživost raných křesťanů, při nejlepším lhostejných k osudu pohanských spisů, při pádu Cařihradu samozřejmě plenili Turci. Ovšem i islámské písemnictví zase ničili Mongolové, když se z asijských stepí hrnuli do Evropy.

Ani mocensky se vzmáhající křesťanství nemělo žádný soucit se vším, co zavánělo pohanským modlářstvím nebo ještě hůře kacířstvím. Na hranici planuly nejen knihy, ale leckdy i jejich pisatelé či vydavatelé. Proslulý páter Antonín Koniáš, z českých dějin asi nejznámější postava ničitele nevhodných knížek (Báez jej sice nejspíš nezná, avšak mnohokrát dokládá, že podobně zanícené osobnosti se vyskytovaly kdykoli a kdekoli na světě), zdaleka nebyl výjimkou. Vyznamenávala se zejména inkvizice. Báez o ní píše: "Její činnost představovala v Evropě i jinde ve světě, kde působila, strašlivé období cenzury, pronásledování, mučení a ničení jak lidských životů, tak písemnictví." (s. 235)

Ničení všeho, co bylo vnímáno jako ohrožující (třeba mravnost, náboženství, stát), jako nepřátelské, přetrvalo do současnosti. Týkalo se to bezmála kohokoli, protože leckterý pronásledovaný se snadno proměnil v pronásledovatele. Báez rozebírá případy revolučních výbuchů či válek, ať se tak již dělo ve Francii, ve Španělsku, v Německu, Rusku, v bývalé Jugoslávii či jinde.

Někdy se o zničení postaral vlastník knih či textů - v ohni skončily deníky anglického myslitele Richarda Francise Burtona, protože koncem 19. století je jeho puritánští pozůstalí považovali za necudné.

Paličská mánie se vyskytuje podnes: na jihu USA se obětí staly třeba knížky o Harrym Potterovi, prý ďábelském to výplodu. Hubitelé prý je ani nečetli - aby nezhřešili. To je ostatně častý případ; i proti "svatokrádežnému" filmu Poslední pokušení Ježíše Krista ničivě protestovali hlavně ti, kteří jej vůbec neviděli. Totéž platí o zmanipulovaných muslimských davech, dožadujících se zatracení toho či onoho, co uráží jejich víru, aniž by dotyčné dílo znali.

Obecné dějiny ničení knih jistě imponují svým širokým historickým záběrem, snášejí hodně dokladů o rozličném kulturním barbarství, občas narazíme na čtivé zkoumání událostí či osob obklopených všelikými dohady či mýty. Nechybí ani zmínka o literárních dílech, která se zabývají ničením knih. Jenže Báez se spokojuje s pouhým seřazováním zjištěných údajů, podoben v tom pozitivistickým učencům, jak je známe z časů před jedním stoletím či ještě dříve.

Tomuto "výčtovému" stylu odpovídá i leckdy popisný až těžkopádný, monotónní styl pojednání. Netuším sice, zda to nezavinili i překladatelé, avšak některé jejich převody vyznívají podivně (třeba tvrzení, že Aristoteles byl zavrhován pro svůj neomalený a složitý styl - s. 163) a v některých případech přímo nesrozumitelně. Třeba vůbec nechápu smysl tohoto tvrzení: "V roce 1996 soud v Bordeaux nařídil zadržení Jeana-Luca Lundiho, majitele knihkupectví s údajně nevhodnými revizionistickými texty." (s. 459) Pokud pominu jistou stylistickou neobratnost, uniká mi zcela, co mají označovat ony revizionistické texty. A podobných případů lze nalézt vícero. Abych to shrnul: to by se skutečně na celém světě nenašla zdařilejší publikace na toto téma?

niceni obecne dejiny niceni knih obalka
Průvodce po světové literární teorii 20. století (editoři Vladimír Macura, Alice Jedličková).
Vydalo nakladatelství Host. Brno 2012. 840 stran.
Hodnocení: 100 %

Fernando Báez: Obecné dějiny ničení knih.
Vydalo nakladatelství Host. Brno 2012. 604 strany.
Hodnocení: 50 %

Foto: Host



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

EVA HOUSEROVÁ-STENGLOVÁ

spisovatelka, šéfredaktorka Klubu žen s nadhledem http://www.nezoufalky.cz

Muzikál:


MÝDLOVÝ PRINC (v pražském divadle Broadway)

Tak takhle jsem se v divadle dlouho nepobavila. Podstatou úspěchu tohoto muzikálu je jeho ryzí českost bez snahy o bombastičnost. Příběh o tom, že i když to s námi jde někdy z kopce, vždy je možné ten kopec nakonec zdolat. Účinkující vás od otevření opony až do poslední vteřiny děkovačky strhnou svým entusiasmem a předají vám energii, přesně tak, jak to má v divadle být. Mluvené dialogy se přelévají ve zpívaná a tančená čísla, nikde žádné falešné spoje a prostoje. Autor a režisér Radek Balaš prostě muzikál dokonale ovládá, Daniel Dvořák mu postavil ve vteřině proměnitelnou scénu, a Mýdlový princ tak má pravý muzikálový šmrnc. Budete si s nimi zpívat Neckářovy písničky a budete i trochu dojatí, protože před touto legendou naší populární hudby, která i přes zdravotní problémy stále září, je třeba smeknout. Tak jak to udělal i celý muzikál…

Banner

Anketa


Pacient 12

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

Alšovy pohádky

200pohMikoláš Aleš miloval pohádky. Ilustroval jich mnoho. Vždy do jedné strany vkreslil celý příběh téměř do všech detailů. V tomto výboru je šest takových pohádek – napsali je Karel Jaromír Erben, Božena Němcová, Václav Říha, bratři Grimmové a upravila je Jana ...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Nechte se pohltit dotekem temnoty

dotektemnoty perexPokud máte pocit, že je český trh zahlcen severskými detektivkami a vy bažíte po něčem odlišném, přesto napínavém, vtipném a zároveň originálním, neuděláte chybu, pokud sáhnete po knize Dennise Lehanea...

Nová sezóna v Divadle Na Jezerce v českém stylu

200dicHned tři premiéry her českých autorů chystá na svoji již 11. sezónu Divadlo Na Jezerce. První z nich napsal speciálně pro tuto scénu režisér Arnošt Goldflam. Poutavý příběh z prostředí herecké kočovné společnosti nazval Komedianti a zkoušet jej s herci začí...

Desatero přikázání v České televizi
ImageSe jménem amerického režiséra Cecila B. DeMilla (1881-1959) se pojí ty nejvýpravnější kusy, jaké v Hollywoodu vznikly - vesměs mimořádně nabubřelé a přibližující vítězné tažení křesťanské civiliza...
V.T. Marvin: „Na čerstvém vzduchu se hraje nejlépe!“
ImageNeposlušní tenisti, tak se jmenuje nové album domácí punkové kapely V.T. Marvin. Zvukově vychytaná nahrávka vznikla v pražském studiu Hostivař. Obsahuje celkem třináct skladeb. Jak jsou...