Kultura21.cz

Jestliže znáte autorovu prvotinu Naivní sezóna, již víte, co od Vinařského deníku může očekávat. Vy, kteří držíte knihu Daniela Jahna v ruce poprvé, již v krátké době zjistíte, že se seznamujete s velice svérázným rebelem, který je prostě svůj. A bude jen na vás, zda na způsob, jakým text podává, přístoupíte.

„Pojem laskavej humor u mne nehledejte. Pokud se vám knížka nelíbí, odložte ji, litujte za ni svejch dobrejch peněz, nadávejte jí. Pokuste se ji ještě v záruce vrátit prodavači jako nekvalitní, ale mě nechte být. Já popisuji prostě jen ten svůj malej perimetr života, jakej je a jak ho cítím. A život laskavý není“.

Ono ani označení Vinařský deník není přesné, i když o víně jeho pěstování a konzumování se čtenář také dozví hodně.

„Vinaři píšou, že úplně kalamitní ty housenky nejsou, ale naserou“.

V ICH deníkové formě jsou zde zachyceny myšlenkové pochody tak, jak přicházely. Text provokuje, vzbuzuje úsměv i námět k zamyšlení. Autor využívá ironií, nadhled, nadsázku, peprné výrazy, nešetří ani sebeironii. Glosuje vše, od počasí přes politiku a politiky domácí i zahraniční, ekonomií, EU, své okolí, média. K tomu problémy s pubertální dcerou.

„Až budete starý, ihned vás dám do domova důchodců, tady to prodám a koupím si něco v Praze. Co za to dostaneš, za to si v Praze nic nekoupíš. Jasně! Za to nedostanu ani co jste za to dali kdysi vy! A domovy důchodců jsou dneska luxus, na ty stojí fronty, úplatky se dávají. - Co bych pro rodiče neudělala“. Inu, jablko nepadlo daleko od stromu ani u vinaře.

„Co se se světem děje. Vzmáhá se názor, kterej dřív nebyl, ještě dneska aspoň trochu žít, co bude zítra, to vezmi čert. Jestli naše civilizace skončí, jak se už začíná jevit, tak někde na začátku toho konce bude stát tento postoj, ostatně spolu s mnohýma dalšíma. Snad energetická, potravinářská krize, voda, nějaká biblická apokalypsa, ale větším nebezpečím je podle mě jakýsi nezájem. Něco se tu přerušilo, nějaký chápání toho, že svět se předává budoucímu pokolení v lepším stavu, než jak jsme ho našli. Vidět je to po Evropě všude, vždycky ale přece lidi chtěli, aby se jejich děcka měly líp. Utrhovali si od huby a dávali to těm děckám. My to děláme přesně opačně".

Dodržuje pouze pravidlo GDPR o ochraně osobních údajů, takže členy své rodiny, kočky, známé osoby a místa označuje jedním písmenem. Druhé pravidlo, které alespoň v názvu kapitol dodržuje, je rozdělení podle ročních období, která pro něho začínají zimou.

Neuznává ani starou vinařskou moudrost, která praví, víno 3x ochutnat, ale jen jednou se napít, a proto se tím neřídí. O pěstování vína se čtenář dozví, jak se to má dělat, jak ne a jak to vlastně dělá on. Že na jaře je nejdůležitější ořez s tím, že objevující se pak kapky jsou vlastně minerály, a tak není nutno panikařit. Jsou zdravé, ale víno je lepší. Pupeny je nutno hlídat a ranní mrazíky jsou nejhorší, zeleň zčerná, což réva sice přežije, ale pro vinaře je to existenční záležitost. Prozradí, jakým fíglem se tomu dá zabránit. Nutné je brzy vše ošetřovat proti škůdcům a vybrat hlavně takový přípravek, co jim nechutná.

Nespoléhejte na kočky, jsou na ptáky krátký

Zrající úrodě škodí ptáci, hlavně špačci. Doporučují se různá řešení, nedoporučuje se spoléhat na vlastní zmlsané a líné kočky, ale opatřit si sítě. Důležitý je obsah cukru a na to se používá optický přístroj, který to umí zjistit už u hroznu na keři. Na blížící se podzim je nutno se dobře připravit, zejména mít odpovídající vybavení, což si jistě každý vinař amatér přečte raději sám, aby si vinobraní mohl užít.

Věřím, že tato kniha si najde své čtenáře, protože stojí za to.

Vinařský deník
autor: Daniel Jahn
žánr. beletrie
nakladatelství: Pragoline
rok vydání: 2020
počet stran: 255
hodnocení: 80 %
zdroj foto: vydavatel