Nakladatelství Jota pokračuje ve vydávání zajímavých cestopisů. Po Busnách nebo příhodách Michala Vičnara jezdícího s „embéčkem“ jsou tu Jana a Daniel Urbanovi, kteří se vydali na Velkou cestu kilem za Čingischánem.
Busny mě moc zaujaly, ráda sleduju také žluté trabanty a další cestovatele a je mi blízká také Škodovka, proto jsem se nadšeně pustila i do této knihy.
O jakou jde cestu?
Jana a Daniel Urbanovi vyráží na cesty Škodou 100 z roku 1969. Jedná se tedy o starý, ale výkonný vůz budící pozornost napříč zeměmi. Manželé si zakládají na tom, že na svých cestách nepoužívají moderní technologie v podobě navigace – jezdí „postaru“, s předem připraveným itinerářem cesty a nebojí se zeptat místních. Na cestě si také píší deník, aby zážitky nezapadly a mohla také vzniknout kniha.
Cesta začíná ve Strašíně, pokračuje přes Ukrajinu, směrem do Ruska, prochází Kyrgyschánem, Kazachstánem a Tádžikistánem. Končí pak radostnou cestou Evropou zpátky až do rahy na Václavák. Cestovatele tak čekaly nejrůznější podmínky, od náročných terénů, přes velké nadmořské výšky až po sníh a vedra. Celkem najeli přes 26 tisíc kilometrů.
Jak se kniha čte?
Kniha začíná předmluvou, úvodem představující autory a jejich unikátní slovník, věnuje se přípravám na cestu a pak už po dnech popisuje samotnou cestu. Dnů je celkem 63 a po delším čtení bohužel působí poněkud jednotvárně. Manželé vstanou, vyjedou, občas opravují auto, kupují si jídlo a jdou spát. Na jídlo je zde kladen poměrně velký důraz. To by nevadilo, pokud by se jednalo o místní tradiční pokrmy, ale oni si připravují jídla při stanování u auta.
Monotónnost mi při čtení hodně vadila, a to i přesto, že se vyprávění liší podle toho, kde Urbanovi zrovna jsou. Na druhou stranu se mi moc líbila ukázka pohostinnosti lidí a některé zážitky, ale bylo jich málo na to, abych se u knihy opravdu bavila nebo si ji chtěla přečíst znovu. Dočetla jsem ji, ale spíše ze setrvačnosti, než ze zájmu a zvědavosti, což je škoda.
Chtělo to více péče
Této knize totiž něco chybí. Těžko říct, jestli jsou to emoce (mám dojem, že jsem je cítila hlavně při jejich příjezdu domů nebo ve vztahu Jana a Daniela mezi sebou), nebo něco jiného. Osobně by se mi líbily například nějaké mapky cest, aby čtenář byl v obraze, kde se manželé zrovna nacházejí. Také bych uvítala více ukázek z jejich itineráře cesty (ten se nachází jen na pár fotografiích) a ráda bych se díky knize dozvěděla také více o procestovaných státech. V závěru se sice nachází kapitola Informace o státech, ale lepší by byly přímo v textu, nebo v nějaké názornější formě.
Co knihu také hodně znevažuje, jsou překlepy. Korektura se zde opravdu nepovedla, protože chyb je zde spousta a hodně ruší ve čtení a kazí dojem. Chápala bych chyby u deníku psaného přímo na cestě, ale zde knihu určitě nečetli jen její autoři… Velká cesta kilem za Čingischánem si podle mě zasloužila mnohem více péče.
Kdo za knihou stojí?
Jana a Daniel Urbanovi jsou manželé, dobře se znají a mohou se na sebe stoprocentně spolehnout. V roce 2016 začali jezdit s třetím členem výpravy – Škodou 100, Barčou z října roku 1969. Už navštívili 25 zemí a ujeli asi 65 000 km. Jsou schopni se základně domluvit rusky, německy a anglicky a také rukama a nohama. Více o nich najdete na: www.skoda100nacestach.cz
Velká cesta kilem za Čingischánem
Autoři: Jana a Daniel Urbanovi
Žánr: cestopis
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2020
Počet stran: 319
Hodnocení: 65 %
https://www.jota.cz/velka-cesta-kilem-za-cingischanem
| < Předchozí | Další > |
|---|
Knižní rozhovory Karla Hvížďaly se Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým nedávno vyšly pod názvem Opustíš-li mne, nezahyneš
Carl-Johan Vallgren – rockový hudebník a spisovatel v jednom, je ve Švédsku známým autorem. Ovšem Chlapec ve stínu je jeho prvním krimi románem. I tak se ale může rovnat zavedeným krimi značkám jako je například jeho krajan...
„Tak třikrát whiskey s ledem, ať trošku popojedem, a dámám Hennessy...“ To je tak, když si poctiví venkovští fasádníci, kteří přijeli pracovat na obnově hlavního města, chtějí trošku vyhodit z kopýtka. „Když Praha za noci zazáří neonem, není m...
Film Evoluce se od svého vzniku v roce 2001 těší stálé oblibě a nezestárnul dodnes. I na béčkové počítačové animaci totiž můžeme vidět, jak by se život vyvíjel, kdyby nešlo o náhodu, ale jakýsi akcelerovaný záměr.