Je to sice už více než sedmdesát let od konce druhé světové války, ale pro některé z nás je to stále živé téma. Říká se, že se máme z historie poučit, nebo se bude opakovat. Ale umíme to? Přemýšlíme dostatečně nad tím, co se stalo a umíme z toho vyvodit návod jak na to, abychom nebyli nuceni prožívat to, co naši předci?
V nakladatelství Academia vyšla nová kniha profesora Tomáše Radila. Už před lety měli čtenáři možnost se s jeho životem seznámit prostřednictvím biografie Ve čtrnácti sám v Osvětimi. Pan profesor stále pracuje a publikuje, můžete ho znát také z různých diskuzních pořadů, ve kterých bývá hostem.
Často hovoří o tom, jak bylo nutné pro přežití v koncentračním táboře nebýt na to sám. Vytvořit si menší partu, kde se jednotliví členové o sebe navzájem starali a hlídali se. Mohli tak snadněji „organizovat“ a přijít si tak třeba na více jídla.
Autor ve své knize popisuje různé sociálně-psychologické aspekty holocaustu a jeho příčin. Při psaní knihy nezapomněl připomenout, že je nutné poukázat na to, že ne všichni lágroví zaměstnanci byli stejní. Dostávali rozkazy a ty museli plnit. Jen někdo k nim přistupoval s horlivostí, jiní dokázali ukázat alespoň trochu lidskosti, jenomže jak víme, těch byla menšina. Tady je nutno dodat, že pracovníky v táboře byli sami vězni – věřili, že když budou dostatečně nacistům posluhovat, zvýší se jejich šance na přežití.
Autor se zabývá posttraumatickým stresovým syndromem, který se vyskytuje u lidí, kteří prožili nebo byli svědci velkého nebezpečí. Nejde tedy jen o přeživší z války, ale může také jít o jejich potomky. Jde také o to, že díky takové zkušenosti jsou lidé schopni vycítit nebezpečí podobného rázu dříve, než ti, kteří na svou kůži něco podobného nezažili.
Profesor Radil také píše, že vhodný čas, kdy děti seznámit s tragickými události, ze kterých je možné si vzít ponaučení je přibližně kolem deseti let věku. Mladší dítě sice informace vyslechne, ale nemá pocit, že se ho týkají a starší už začíná polemizovat a především jsou obvykle toho názoru, že se jich to už netýká.
Dále se autor věnuje pojmům smíření a rekonciliace. Zatímco smíření je pasivní proces, při rekonciliaci je nutné diskutovat, snažit se přijít na řešení a je k tomu zapotřebí všech stran, které jsou v nějakém konfliktu. To zmiňuje i kvůli aktuálním problémům, které jsou spojené s masovou migrací, a tedy muslimskou společností.
Tomáš Radil přináší knihu, která vás bude nutit se dlouze zamýšlet nad aktuální společenskou situací. Doporučuji k přečtení a také připomínám, co říká profesor Radil nejčastěji – nesmíme zapomenout na to, co se před sedmdesáti lety stalo a je nutné udělat vše pro to, aby se nic takového neopakovalo.
Název: Holocaust a Evropa po sedmdesáti letech
Autor: Tomáš Radil
Žánr: literatura faktu
Nakladatelství: Academia
Rok vydání: 2017
Počet stran: 240
Hodnocení: 90 %
Zdroj foto: www.academia.cz
| < Předchozí | Další > |
|---|
I když má své zaměstnání, tancem žije a nakazil tím už spoustu dalších. Řeč je o Marku Meluzínovi z Kroměříže. Během svého života prošel několika tanečnímu skupinami, aby si nakonec postavil tu svou a jako choreograf ji vedl a formova...
Celkem sedmi hlavními výstavními projekty si Pražský hrad připomene 700. výročí narození českého krále a císaře Karla IV. 
Nakladatelství Universum již podruhé vydala nádherně zpracovanou Knihu filozofie, která nám přináší všeobecný přehled dějin filozofie a nastiňuje myšlenkové pochody na pozadí dějin.
Vila na Kampě – U Sovových mlýnů 501/7. Dříve Dobrovského, dnes Werichova vila. Od roku 1945 až do své smrti roce 1980 zde žil „národní klaun a národní rabín“ Jan Werich. V roce 1948, půl roku po odchodu Jiřího Voskovce, se sem do přízemí nastěho...
Dny evropského filmu (DEF) proběhnou od 16. do 23. června. Jsou tak prvním filmovým festivalem, který se po rozvolnění vládních opatření v našich kinech uskuteční.