Reklama
Banner

Zvony nad Tbilisi zvoní umíráček

Email Tisk

Zvony 200Dokumentární film Pavla Kolaji Zvony nad Tbilisi (2012) přibližuje stav kinematografie v současné Gruzii - a vyznívá jako nostalgické ohlédnutí na časy, kdy sice s obtížemi, ale přece jen vznikaly výsostně umělecké filmy, oceňované jedině náročnějším publikem. Když padl model státem financované kinematografie, v Gruzii, navíc zmítané nepokoji a válkami, téměř zanikla vlastní filmová tvorba, protože si na sebe nedokázala vydělat. Jen málokomu se podařilo přesvědčit soukromé producenty, aby investovali právě do jeho projektu.

 

Přemýšlivý snímek spatříme jen v rámci přehlídky Střední Evropa – současná filmová tvorba, pořádané ve dnech 9. až 12. října v Maďarském institutu. Poutavé vyprávění zastřešuje příprava tbiliské výstavy, která by ráda mapovala jednotlivé etapy vývoje gruzínské kinematografie, shromáždila fotografie, kresby a obrazy hustě pokrývající stěny místností. To vše prolínají rozmluvy s tvůrci, kteří vzpomínají na často napjaté okolnosti, za nichž kdysi vznikaly jejich dřívější filmy, i na nynější bezmoc. Jeden z nich (Georgij Šengelaja) se dokonce rozhodl pro televizi vytvořit literární pořad, kde četl, předváděl a komentoval příběh, který se mu nepodařilo převést do filmové podoby - Tolstého Hadžiho Murata.

Zvony Tbilisi

Zaznějí stesky na poetiku televizních seriálů, která ničí vše, čeho bylo v herecké i režisérské profesi dosud dosaženo. Snadno postřehneme, že režiséři, dnes již vesměs v důchodovém věku, jsou dodnes hrdí na svá mezinárodní ocenění (včetně karlovarského), na setkání s významnými zahraničními tvůrci, přiznávají vliv některých z nich, jmenovitě Viga nebo Felliniho. A také si všimneme zajímavých dokladů o proměně duchovních hodnot: zdá se, že někteří umělci zaměnili někdejší komunistické ideály za náboženskou víru, u studií Gruzia-filmu byl dokonce postaven kostelík, aby se tam filmaři mohli pomodlit.

Kolaja rozmlouvá s významnými osobnostmi gruzínské kinematografie, které od 60. let prosazovaly koncept autorské tvorby, často poetizované a výrazově stylizované: postupně se vystřídají Alexandr Rechviašvili, Revaz Čcheidze, bratři Šengelajové nebo Nana Džanelidze, která vzpomíná na Tengize Abuladzeho. Stručné zmínky padnou rovněž o dalších důležitých autorech, třeba Paradžanovovi nebo Joselianim, aniž by jim bohužel byla věnována větší pozornost. A některá jména vůbec nezaznějí (například Iraklij Kvirikadze).

Nedílnou součástí jsou ukázky z filmů, které zpovídaní režiséři natočili, někdy i s komentováním záměrů či konkrétního obrazového řešení (například u Abuladzeho volné trilogie Prosba, Strom přání a Pokání, u Danělijova Pirosmaniho nebo Rechviašviliho Gruzínských kronik XIX. století). Některé ukázky jsou identifikovány připojeným českým názvem, byť ne vždy přesným, jak dokládá případ středometrážního snímku Oslík, u něhož čteme toliko původní název Lurdža Magdanin, jiné zůstávají bez označení (zajména v případě bratří Šengelajů).

Zvony plakat

Použité filmy včetně správných českých distribučních titulů jsou zmíněny teprve v závěrečné soupisce, shrnující gruzínské umělce, kteří v dokumentu vystupují. Jen je škoda, že režisér pomíjí aktivity mladých tvůrců, kterým se – zpravidla v koprodukci se zahraničím – daří připomínat, že tamní kinematografie ještě nezhynula, jak dokládají i díla uváděná třeba na karlovarském festivalu. Na českém znění spolupracovali i uznávaní tuzemští odborníci přes gruzínský film (Galina Kopaněvová, Tomáš Hála).

Veškeré rozmluvy jsou vedeny v ruském jazyce (v gruzínštině vyslechneme jen některé úryvky z filmů nebo písně), český překlad je vcelku výstižný, byť se nevyvaroval některých vad, ať již pramení z neujasněné hláskové koncepce (občas se používá "š", občas "sh" pro tutéž hlásku) nebo z překlepu (ve vzpomínce na konfliktní studie na VGIK a výhrady schvalovatelů trčí titulek "koho mi to vychováváme", přičemž správná varianta by nejspíš měla znít "koho si to vychováváme").

Zvony nad Tbilisi, vytvořené s obdivuhodným nadšenectvím v ryze amatérských podmínkách, jsou fascinujícím dokumentem o zbídačeném stavu filmařiny v zemi kdysi proslulé osobitou tvorbou – a jistě by bylo žádoucí, abychom je spatřili i v televizi, nejlépe s doprovodem některého z proslulých gruzínských filmů. Zájemci mají aspoň příležitost seznámit se s nimi na výše zmíněné přehlídce ve čtvrtek 9. října.


Zvony nad Tbilisi
ČR 2012, 83 minut
Režie: Pavel Kolaja
Kamera: Petr Záruba

Hodnocení: 80%

Foto: Maďarský institut, www.paradiseintheworld.com, www.arara.czwww.blog.aktualne.cz 
www.praga.balassiintezet.hu/images/institutes/praga/rendezvenyek/2014/Filmova_tvorba-stredni_evropa_2014.pdf 

( 0 hlasů )


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENÁTA ŠŤASTNÁ

PR manažer a fundraiser v neziskové organizaci

Kniha:


JIŘÍ HOLUB - PROSTĚ NA MĚ ZAPOMNĚLI

Prošla mi rukama dlouhá řada knih, rozhodně desítky, ne-li pár stovek. Ale na první místo jednoznačně stavím tenkou knihu z pera Jiřího Holuba s názvem Prostě na mě zapomněli. Vydalo ji JaS nakladatelství, s.r.o. v roce 2015. Dlouho mi trvalo, než jsem ji vstřebala. Při čtení jsem se stala osmiletou Klárkou a žila její příběh. V létě roku 1945 jsem opustila Prahu a s rodiči a malým bratříčkem zamířila do staré vyrabované sudetské vesnice Svatý Wolfgang. Na tatínka tady čekalo slušně placené místo v kaolínce, maminka se těšila na život hospodyňky. Okamžitě jsem si zamilovala hory a okolí kolem domu, a protože jsem zvědavá a lačná po dobrodružství, vydávala jsem se, navzdory maminčiným zákazům, dál od domu. Při jedné cestě na maliny, jsem potkala Helgu - starou, otrhanou, vyhladovělou, ale přátelskou a vděčnou ženu, která tady vyrostla, starala se o svoji rodinu, vychovala děti a pak najednou zůstala úplně sama. Všichni ji opustili a jí zbyl jen smutek, trápení a obrovská bolest. A do té její beznadějné samoty jsem přišla já – malá holka bez předsudků, nechápající podlost a touhu po pomstě. Helga tak byla vytržena ze své beznadějné letargie a i přes to, že se zprvu bránila otevřít ta dávno zavřená dvířka do zraněné duše, nakonec pustila ven všechno, co ji trápilo, čím prošla a co ji zlomilo. Opustila svoji hrůznou minulost a otevřela svoje bolavé srdce. Díky mně už nebyla jen ta, na kterou jednoho děsivého dne ve vesnici všichni zapomněli. Na jedné straně to bylo velmi smutné, na straně druhé to ale vedlo k záchraně jejího života….

Jiří Holub mě vtáhnul mě do děje nejen slovy, ale i popisem. Úplně zřetelně jsem cítila emoce. Radost vystřídal strach, který mi ježil chloupky na rukách, byla jsem blažená, ale taky mě píchalo u srdce, když Helga vyprávěla o tom, co viděla a zažila. Měla jsem vztek a zlost a nakonec jsem si poplakala.

Banner

Partneři

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Tři inspirující rozhovory

Rozhovory hvizdala perexKarel Hvížďala je významný český novinář, dramatik a spisovatel, který již vyzpovídal řadu významných osobností (namátkou připomenu jeho rozhovory s Václavem Havlem, Jiřím Grušou, Václavem ...

DIVADLO TRAMTARIE UVEDE PREMIÉRU STARCE A MOŘE

starec a more 200Divadlo Tramtarie uvádí další dílo zlatého fondu světové literatury, tentokrát exkluzivní. Inscenace Divadla Tramtarie Stařec a moře je jedinou českou divadelní adaptací životního díla amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye, který ...

Druhý ročník NFF startuje na hradě Křivoklát již za měsíc

krivoklat 200Přesně za měsíc otevře hrad Křivoklát svoje brány druhému ročníku festivalu noirových filmů, který se sem po úspěšné loňské premiéře přesunul z hradu Kokořín. Čtyřdenní program od čtvrtka 21. 8. do neděle 24. 8. 201...

Švédský krvavý masakr a jejich novinkové album Grand Morbid Funeral


bloodbath cover 200Ve Skandinávii se hudebnímu podhoubí daří více než skvěle. Najdeme tam zástupce heavy metalu, melodického death metalu, melancholického a technického metalu, spoustu black metalu a taky pár superkapel. Tak je tomu i u uskupení...