Reklama
Banner

Zvony nad Tbilisi zvoní umíráček

Email Tisk

Zvony 200Dokumentární film Pavla Kolaji Zvony nad Tbilisi (2012) přibližuje stav kinematografie v současné Gruzii - a vyznívá jako nostalgické ohlédnutí na časy, kdy sice s obtížemi, ale přece jen vznikaly výsostně umělecké filmy, oceňované jedině náročnějším publikem. Když padl model státem financované kinematografie, v Gruzii, navíc zmítané nepokoji a válkami, téměř zanikla vlastní filmová tvorba, protože si na sebe nedokázala vydělat. Jen málokomu se podařilo přesvědčit soukromé producenty, aby investovali právě do jeho projektu.

 

Přemýšlivý snímek spatříme jen v rámci přehlídky Střední Evropa – současná filmová tvorba, pořádané ve dnech 9. až 12. října v Maďarském institutu. Poutavé vyprávění zastřešuje příprava tbiliské výstavy, která by ráda mapovala jednotlivé etapy vývoje gruzínské kinematografie, shromáždila fotografie, kresby a obrazy hustě pokrývající stěny místností. To vše prolínají rozmluvy s tvůrci, kteří vzpomínají na často napjaté okolnosti, za nichž kdysi vznikaly jejich dřívější filmy, i na nynější bezmoc. Jeden z nich (Georgij Šengelaja) se dokonce rozhodl pro televizi vytvořit literární pořad, kde četl, předváděl a komentoval příběh, který se mu nepodařilo převést do filmové podoby - Tolstého Hadžiho Murata.

Zvony Tbilisi

Zaznějí stesky na poetiku televizních seriálů, která ničí vše, čeho bylo v herecké i režisérské profesi dosud dosaženo. Snadno postřehneme, že režiséři, dnes již vesměs v důchodovém věku, jsou dodnes hrdí na svá mezinárodní ocenění (včetně karlovarského), na setkání s významnými zahraničními tvůrci, přiznávají vliv některých z nich, jmenovitě Viga nebo Felliniho. A také si všimneme zajímavých dokladů o proměně duchovních hodnot: zdá se, že někteří umělci zaměnili někdejší komunistické ideály za náboženskou víru, u studií Gruzia-filmu byl dokonce postaven kostelík, aby se tam filmaři mohli pomodlit.

Kolaja rozmlouvá s významnými osobnostmi gruzínské kinematografie, které od 60. let prosazovaly koncept autorské tvorby, často poetizované a výrazově stylizované: postupně se vystřídají Alexandr Rechviašvili, Revaz Čcheidze, bratři Šengelajové nebo Nana Džanelidze, která vzpomíná na Tengize Abuladzeho. Stručné zmínky padnou rovněž o dalších důležitých autorech, třeba Paradžanovovi nebo Joselianim, aniž by jim bohužel byla věnována větší pozornost. A některá jména vůbec nezaznějí (například Iraklij Kvirikadze).

Nedílnou součástí jsou ukázky z filmů, které zpovídaní režiséři natočili, někdy i s komentováním záměrů či konkrétního obrazového řešení (například u Abuladzeho volné trilogie Prosba, Strom přání a Pokání, u Danělijova Pirosmaniho nebo Rechviašviliho Gruzínských kronik XIX. století). Některé ukázky jsou identifikovány připojeným českým názvem, byť ne vždy přesným, jak dokládá případ středometrážního snímku Oslík, u něhož čteme toliko původní název Lurdža Magdanin, jiné zůstávají bez označení (zajména v případě bratří Šengelajů).

Zvony plakat

Použité filmy včetně správných českých distribučních titulů jsou zmíněny teprve v závěrečné soupisce, shrnující gruzínské umělce, kteří v dokumentu vystupují. Jen je škoda, že režisér pomíjí aktivity mladých tvůrců, kterým se – zpravidla v koprodukci se zahraničím – daří připomínat, že tamní kinematografie ještě nezhynula, jak dokládají i díla uváděná třeba na karlovarském festivalu. Na českém znění spolupracovali i uznávaní tuzemští odborníci přes gruzínský film (Galina Kopaněvová, Tomáš Hála).

Veškeré rozmluvy jsou vedeny v ruském jazyce (v gruzínštině vyslechneme jen některé úryvky z filmů nebo písně), český překlad je vcelku výstižný, byť se nevyvaroval některých vad, ať již pramení z neujasněné hláskové koncepce (občas se používá "š", občas "sh" pro tutéž hlásku) nebo z překlepu (ve vzpomínce na konfliktní studie na VGIK a výhrady schvalovatelů trčí titulek "koho mi to vychováváme", přičemž správná varianta by nejspíš měla znít "koho si to vychováváme").

Zvony nad Tbilisi, vytvořené s obdivuhodným nadšenectvím v ryze amatérských podmínkách, jsou fascinujícím dokumentem o zbídačeném stavu filmařiny v zemi kdysi proslulé osobitou tvorbou – a jistě by bylo žádoucí, abychom je spatřili i v televizi, nejlépe s doprovodem některého z proslulých gruzínských filmů. Zájemci mají aspoň příležitost seznámit se s nimi na výše zmíněné přehlídce ve čtvrtek 9. října.


Zvony nad Tbilisi
ČR 2012, 83 minut
Režie: Pavel Kolaja
Kamera: Petr Záruba

Hodnocení: 80%

Foto: Maďarský institut, www.paradiseintheworld.com, www.arara.czwww.blog.aktualne.cz 
www.praga.balassiintezet.hu/images/institutes/praga/rendezvenyek/2014/Filmova_tvorba-stredni_evropa_2014.pdf 

( 0 hlasů )


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

KVĚTOSLAVA ENGLEROVÁ

knihovnice obce Statenice

Kniha:


JAN BAUER - KLASIKOVÉ V NEDBALKÁCH

Kniha Klasikové v nedbalkách aneb Za kulisami českého 19. století z pera Jana Bauera mě oslovila hlavně tím, co jsme se ve škole o našich slavných klasicích neučili. Všeobecně je známo, že život těchto osobností byl plný bídy, ústrků a jedním slzavým údolím. O tom, že to byli také lidé z masa a kostí s lidskými chybami, se ve škole neučilo. Jejich životopisy nelze shrnout do pouhého soupisu děl. Víte, že Mácha hovořil většinou německy, že Palacký napsal Dějiny národa českého nejprve německy, že Dobrovský, Rettigová a Světlá se museli učit češtinu až v dospělém věku? A s češtinou bojoval i Josef Mánes. Nejvíce mě zaujal příběh Karla Havlíčka Borovského, který byl pasován na národního mučedníka. Havlíček byl r. 1851 odvezen do tyrolského Brixenu. V kouzelné alpské krajině byl ubytován v luxusním hotelu, kde se zastavovali i příslušníci habsburského panovnického rodu. Český novinář zde měl zajištěnou plnou penzi a mohl k sobě zvát manželku i dceru. V květnu 1852 se za Havlíčkem rozjela i jeho rodina. Cestovní výlohy ve výši 150 zlatých jim zaplatilo pražské policejní ředitelství. Nato si Havlíček pronajal domek se zahradním altánem s krásnou vyhlídkou. Veškeré jídlo jim nosili z luxusního hostince. Kromě toho dostával náš novinář od rakouského ministra vnitra ročně 500 zlatých, které mu byly vypláceny pravidelně v měsíčních splátkách, aniž musel něco dělat. Pravdou ale je, že byl Havlíček pod stálou policejní kontrolou. A takových zajímavých příběhů je tu mnohem víc. Kniha vystihuje zajímavosti ze života našich klasiků čtivou formou bez bulvární příchutě a nesnižuje přitom význam osobností, které hrají zásadní roli v našem národním kulturním fondu.

Banner

Partneři

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Knihy z Academie zkoumají podobu a dopad mýtů

AC perexVladimír Macura (1945-1999) byl vědec vskutku renesančního záběru, schopný jak bádat o obrozenecké literatuře a jejích kulturních i historických souvislostech, tak psát beletrii o témže období a jeho iluzích. Nyní

Zábavný kabaret o božské Marilyn

200divZnámé iniciály MM byly zárukou kasovního trháku i přesto, že jejich samotná majitelka a platinová kráska Marilyn Monroe byla velice nespolehlivá a svou image vystavěla na svém největším nešvaru - nedochvilnosti. Snad se i právem domnívala, že na hvězdu její...

Křečovitá taškařice Život je život/ dvojrecenze

zivot je zivot perexJak moc se liší pohled našich dvou redaktorů na komedii Život je život? Jan Jaroš uvádí: Milan Cieslar - po diváckém úspěchu "nekorektní" komedie Láska je láska - zjevně již opustil někdejší u...

Řecké dítě, zámecký pán i přesvědčený komunista
ImageV době řecké občanské války se malý Statis Prusalis dostal do tehdejšího Československa. Dnes je zámeckým pánem, skládá písničky, zpívá a veřejně podporuje komunisty. 
...