Dimitris viděl už šedesát jar a během každého z nich ryb v jejich malé zátoce ubývalo. Spolu s nimi hubla taky Dimitrisova peněženka a nátěr na jeho bárce už oprýskal natolik, že nebylo znát, zda kdy vůbec nějaký měla. Krom té bárky neměl Dimitris moc co ztratit, když tomu mladému bláznivému klukovi kývl na stejně bláznivý nápad vykašlat se na málo rentabilní ryby a lovit společně radši podstatně více rentabilní turisty.

Yannis, jak se kluk jmenoval, nechal natisknout lesklé letáčky s hejnem delfínů uprostřed skoku, na jejichž hladkých tělech se slunce tříštilo jako na hromadě surových démantů, a ty potom rozvezl po všech hotelích v okruhu třiceti kilometrů. Nebyli zdaleka první, kdo výlety za delfíny na Kythnosu nabízel. Požívali ale dvou velkých obchodních výhod: za prvé byli suverénně nejlevnější, jelikož měli nejnižší náklady – nejenže na bárku nemuseli platit leasing, ale navíc vzhledem k jejímu stavu odepsaného vraku ušetřili také na pojistce –, a krom toho taky Yannis u aranžování svých letáčků na barpultech a recepcích tajně stopil všechny letáčky konkurenční.
Dimitris toho za svých šedesát jar viděl hodně, a přesto ho přemohla naděje, když hned za dva dny viděl Yannise pospíchat k molu.
„Zítra!“ křičel už z dálky, „první zájezd máme objednaný už na zítra! Drhnout palubu, posádko, dolévat olej a mazat stroj, zítra vyrážíme!“ povykoval rozjařeně a štěstím poskakoval. Kdyby Dimitrise nebrala kyčel, poskakoval by taky.
Yannis za sebou nechal pokyn naskladnit balenou vodu, nanuky v přenosné ledničce a kšiltovky s logem, a být připraven k nalodění a odražení od mola na zítřejší desátou. Odkřepčil si potom zařídit další neznámé administrativní, obchodní a průvodcovské věci. Dimitris s bárkou osaměl. Nemohl spát. Až do rána ležel u ní na molu a hladil ji.
„Vyjedeme,“ šeptal jí pohnutě. „Vyjedeme na delfíny.“
A skutečně. Ve tři čtvrtě na deset zastavila na útesu nad molem hotelová dodávka a z ní se vykulilo šest turistů a s nimi Yannis. „Tudy, vážení,“ navigoval turisty, „a zde už vidíte našeho dnešního kapitána.“ Dimitris se popotáhl za potrhané umaštěné triko, nejlepší, co kdy měl, a zasalutoval jim. Společnost se nahrnula na molo a zdálo se, že jí projelo zavlnění jakési nedůvěry.
„Vše je v nejlepším pořádku,“ povykoval Yannis, „pouhá mořská patina, která potvrzuje protřelost a zkušenost našeho váženého kapitána!“
Dimitris si přešlápl a poplácal bárku po boku. „Hodná holka,“ řekl jí, a to společně s další trochou pomávávání kýčovitými tištěnými delfíny a slibem welcome nanuku skutečně přimělo turisty se nalodit.
Dimitris se zhluboka prodýchl, odvázal lano, nahodil starý, rachotivý, ale spolehlivý agregát, zatroubil („Musíš hlavně zatroubit, než vyrazíme, to mají rádi,“ kladl mu Yannis na srdce) a vyrazili k horizontu.
„Yannisi,“ ptal se chlapce v rámci příprav Dimitris dřív, „a ty víš, kde bývají delfíni?“
„V moři, ne?“ odvětil bezelstně ten chlapec.
„No, já jen, že já je zas tak často neviděl, když jsem jezdíval těch pětačtyřicet let sám na ryby.“
„Ale někdy jo?“
„Párkrát.“
„To stačí,“ konstatoval chlapec. „Prodáváme šanci spatřit delfíny a ne spatření delfínů. A když nějaký potkáme, tak je tam pokrmíme, oni se časem naučí tam být.“
Dimitris zkontroloval bednu plnou rybích zbytků pro případ, že by náhodou skutečně potkali nějakého delfína, a vyvedl bárku ven ze zálivu – někam – nazdařbůh. A moře se snažilo. Zářivě azurová obloha se odrážela v zářivě azurových vlnách a turisté kapali roztopenými vodovými nanuky po vydrhnuté palubě.
„Hele, delfín!“ zvolal občas některý, všichni se nahrnuli k němu, a pak si ukazovali kousky plovoucích plastových lahví, plechovek, chaluh a jedno břicho chcíplé nafouklé murény. Že je to plastová lahev/plechovka/chaluha/břicho chcíplé nafouklé murény jim nakonec vždy došlo, ale zůstávali v radostném střehu, ve kterém je Dimitris udržoval občasnou zdánlivě velmi účelnou změnou kurzu.
Přehouplo se poledne. Turisté na sebe vesele vzájemně plácali nové vrstvy opalovacího krému, první chlapeček rozverně zvracel višňový nanuk a Dimitris si za kormidlem div že nehvízdal. V životě ještě nevydělal peníze tak snadno, pomyslel si – a to je samozřejmě vždy ta úvaha, která popudí osud. Zničehonic před nimi najednou obloha zčernala. Dimitris nejen, že nikdy nezažil, aby bouře nastoupila tak rychle – neslyšel o tom ani vyprávět staré protřelé mořské vlky v přístavní knajpě, když byl ještě ucho. Prostě to nebylo možné. Co to má být?!
Vyděšeně hleděl na tajfun sotva míli před sebou a točil kormidlem do plného rejdu, když se setmělo i nad nimi, oblohu prořízl blesk a spolu s ním hromové burácení tak hlasité, až se mu na vteřinu zastavilo srdce. Z břidličně šedé oblohy se prudce spustily provazce deště tlusté jak kotevní lana. Dítě přestalo zvracet, aby mohlo začít řvát. Bylo mu to houby platné. Další blesk, po kterém přišla absolutní tma – a když se vyjasnilo, stanula přímo proti nim kolosální postava, jíž vysoké vlny omývaly kotníky.
„Střezte se, smrtelníci!“ zaduněl další hrom, „jsem Poseidon, bůh moří!“ Na dvě vteřiny se moře i burácení odmlčelo. „A potřebuju s vámi něco probrat,“ dodal hlas.
Bylo by jim možná divné, o kolik ten hlas zněl smířlivěji – kdyby se pod nimi bárka náhle nepropadla hladinou. Dimitris se v úplné tmě z plných plic napil vody. Poslední, čeho se chytil, bylo lano jeho milované bárky a Yannisova ruka. Jenže se neutopil.
„Lidé,“ povídá hromový hlas méně hromově, „lidé, notak. Klid. Netopíme se. Otevřeme pěkně oči.“
Dimitris otevřel poslušně oči. To do velké míry vyřešilo tmu jako v pytli, kterou ve své domnělé poslední vteřině intenzivně prožíval. V jeho zorném poli se nad mořským dnem vznášel Poseidon, bůh moře, líně kolem sebe mrskal dlouhým šupinatým ocasem, aby se udržel na místě, a opíral se o trojzubec, který si zapíchl hned vedle sebe.
„Vždycky to chvíli trvá, co,“ řekl rybě, co plavala kolem, a ta se zatvářila omluvně a pokrčila rameny, která neměla. „Až budete v klidu a zjistíte, že nejste mrtví, věnujte mi prosím pozornost.“
Dimitris, Yannis a šest turistů postupně rozpačitě spustili ruce, kterými si drásali krk, podél boků, a ztichli.
„Výborně.“ Znovu k němu připlula makrela a strčila mu do ruky desky s připjatým papírem. Poseidon si odkašlal. „Takže, tedy… jak jsem už řekl, já jsem Bůh moře Poseidon. Vy jste živá lidská posádka včetně lodě, na které se zase vrátíte,“ pokynul za jejich záda k bárce poslušně kotvící v písku, kterou právě čtyři langusty uvazovaly ke korálovému útesu. „A já bych na vás měl tři věci. Ukážeme si. Poplavte.“ Mávl trojzubcem. Zvedl se něžný, ale silný proud, chytil každého z lidí a nesl je za Poseidonem.
Doplavil je za útes. Už před jeho zákrutem viděli zpoza něj se šířící světlo, ale pohled, který se před nimi otevřel, jakmile korál minuli, jim vyrazil dech. V dolině před nimi leželo zářící alabastrové město ježící se stovkami křehce soustružených pseudogotických věžiček, romantických schodišťátek a teras. V truhlících na zábradlích kvetly sasanky. Proud je opatrně postavil doprostřed majestátního náměstí.
„Vítejte v Atlantidě!“ zadeklamoval Poseidon.
Dimitris si mohl hlavu ukroutit. Kolem něj se míhal pestrobarevný život; desítky ploutvonohých, nesmírně krásných bytostí proplouvaly kolem nich a po promenádách za nimi… korzovali skuteční lidé – v historickém ošacení?
„Správně se tam koukáte,“ všiml si jeho zájmu Poseidon. „To s vámi právě potřebuju pořešit. Všichni dávají pozor?“ Ohromené obličeje se konečně otočily na něj. „Krom mých vlastních občanů, které tu vidíte, tu mám hromadu lidí ztracených na moři. Ano, tamto jsou pasažéři z Titanicu. Pak tu mám všechny, co zmizeli v Bermudském trojúhelníku. A Amelii Earhart. Jsou moc milí, ale město není nafukovací a já potřebuju v prvé řadě místo pro našince. Mohl by si je někdo od vás vyzvednout?“
„My je, asi…“ zakoktal se Dimitris. „Ne, vy ne, k vám se nevejdou. Pošlete si ponorku, prosím vás. Možná spíš dvě. Napište si to.“ Ryba půjčila Dimitrisovi tužku a poznámkový bloček a on si snaživě naškrábal heslo „ponorka“. „Uděláme, co budeme moct.“
„Super,“ řekl Poseidon. „Téma dva. Ropný skvrny. Prosím vás, chápu, že se občas stane, ale já ten váš sajrajt musím pak z těch zvířat osobně mýt. Takže až pošlete tu ponorku – pošlete ji naloženou. Pište si, potřebuju aspoň šest metráků mýdla s jelenem.“
„Mýdlo s jelenem?“ zamračil se Dimitris.
„Od Setuzy z Ústí nad Labem.“
„Aha,“ řekl Dimitris a poznačil si to.
„A čtvery gumový rukavice.“
„Rukavice čtyřikrát...“
„Fajn. A pak, prosím vás, poslední věc.“ Poseidon naznačil rybě cosi divokým posunkem, a ta se
během půl minuty vrátila a kroutila hlavou. „Nechtějí, jo?“ zeptal se Poseidon rozmrzele a ryba mu to potvrdila. Poseidon si povzdychl. „No, co jsem čekal,“ utrousil pro sebe. Pak se rozhlédl po turistech. „Poslední věc, hele, spadli nám do moře takoví, jak bych to řekl, v placatým kulatým talíři, takoví jako zelený lidičkové z nebe. Touží s lidstvem navázat obchodní vztah a uměli by vám pomoct s lékem na všechny vaše neléčitelné nemoci a také s cestováním v čase, kdybyste chtěli. Akorát mají rádi pořádek, takže než budou ochotní s váma mluvit, potřebovali by, abyste si zařídili trochu štábní kultury.“
Zatímco Poseidon mluvil, všiml si Dimitris obří zelené hlavy s velkýma černýma očima bez bělma, jak na ně nakukuje zpoza sloupu blízké promenády. Jakmile si všimla Dimitrisova pohledu, zase se schovala. Přejel mu mráz po zádech.
„Takže jako... světový mír?“ koktl Yannis.
„Jo, světový mír,“ přitakal Poseidon, „a nějakýho jako společnýho vůdce, se kterým by mohli jednat. Neradi se opakujou.“
Dimitris si pod „ponorku, 20qm mýdlo Jelen Setuza, rukavice 4x“ dopsal „světový mír“.
„Mám to,“ ohlásil.
„Perfektní,“ usmál se Poseidon a spokojeně tleskl. „To jsme to hezky efektivně vyřešili. Teď vás tedy na oslavu zvu na drobné občerstvení a pak byste se vrátili do své říše, pokud může být.“
Než vůbec lidé stihli souhlasit, zjevily se před nimi stoly prohýbající se nevídanými pochutinami a nejvybranějšími lahůdkami, pro něž lidský jazyk nezná slov. Každého z hostů obsluhoval jeho vlastní rybí číšník a Yannisovi si na klín sedla enormně prsatá a nahatá mořská panna, která si ustavičně natáčela na prst s blánou pramen vlasů a špitala zamilovaně cosi o tom, jak ji strašně rajcují na chlapech dvě nohy.
Když se o několik hodin později probudili vyvrhnutí a docela suší na písku jejich zálivu a bárka se utěšeně houpala připoutaná k molu, mohli by si snad myslet, že to byl sen, nebýt seznamu v Dimitrisově kapse, cucfleků na Yannisově krku, zbrusu nového, zářivě alabastrového nátěru na staré bárce a šesti turistů, kteří si ještě olizovali prsty a dumali, jestli by se některá z oněch tajemných ingrediencí podmořských hodů dala něčím nahradit a pokud ano, jestli kečupem.
Turisté se pak houpavým krokem, neschopni slova, vydali na dlouhou cestu na hotel. Yannis a Dimitris proseděli noc na molu a dívali se do hvězd a sobě do očí. „Co budeme dělat?“ stálo v těch očích a těch hvězdách, a ani oni, ani ty hvězdy neznali odpověď; věděli jen, že už nikdy nebudou stejní. Usnuli.
Do kalného, podivně světského rána je probudilo cinknutí Yannisova mobilu. Yannis ho popadl a lovil v něm, pěstí si protíraje oči.
„Máme první recenzi,“ oznámil. „Jedna hvězdička.“
„To je dobré,“ broukl Dimitris ospale.
„Ne,“ vyjekl Yannis a vystřelil do sedu. Najednou byl naprosto vzhůru. Rozhořčeně zíral do mobilu a scrolloval. „Jedna hvězdička z pěti. Co to, sakra?!“
„Jakože špatné?“ vzpamatoval se Dimitris a nakoukl mu přes rameno.
„Chtějí peníze zpátky!“ zaječel Yannis.
„Cože?“
Yannis zrudl jako vařený humr. „Chceš vědět, proč?“ procedil mezi zuby. „To se posereš. Víš, co píšou? Píšou: ‚Nebyli delfíni.‘ NEBYLI DELFÍNI! Dělají si prdel?! No chápeš to? Věřil bys tomu?!“ Vztek ho přemohl. Napřáhl se a mrštil telefonem daleko do moře. Z vody vyskočil delfín, v letu telefon chytil do tlamy, spolkl ho a zmizel. Dimitris si vzpomněl na vše, co zažil za svých předcházejících šedesát jar.
„U lidí?“ řekl potom uvážlivě a suše se pousmál. „Věřil.“

Lucie Hřebečská (*1994, Sudety) svou literární dráhu zahájila povídkovou tvorbou, v níž převažují žánry sci-fi a fantasy s prvky humoru. Poprvé na sebe výrazněji upozornila vítězstvím v Přeboru autorů fantastiky ČS Fandomu za rok 2023, její texty vyšly mimo jiné v časopisech Pevnost, XB-1 či v knižním sborníku Žoldnéři fantazie: Nová krev (2024, Straky na vrbě). V roce 2025 se na pultech knihkupců objevil její románový debut Jalová (Grada, Cosmopolis).