Nový seriál Pavla Karouse Antifascist Art odpovídá na otázku, jak dříve i dnes výtvarní umělci kriticky reagují na xenofobii, rasismus nebo nacionalismus.

 

Sochař, pedagog, komentátor a publicista zaměřený na výtvarné umění ve veřejném prostoru Pavel Karous se v novém seriálu věnuje zatím souborně nepředstavené domácí antifašistické tvorbě, která vznikala v Česku a na Slovensku ve dvacátých až čtyřicátých letech 20. století, a to v sugestivní komparaci se současným vizuálním uměním. Antifascist Art se bude vysílat každou středu na facebookovém profilu Deníku Alarm a YouTube kanálu Nadace Rosy Luxemburgové, premiéra proběhla ve středu 26. ledna 2021 ve 20 hodin.

V úvodu pořadu budou (kromě dalších teorií) připomenuty teze sociologa umění Waltera Benjamina publikované v jeho vlivné předválečné eseji Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti: „Fašismus se snaží organizovat nově vznikající zproletarizované masy, aniž porušuje vlastnické vztahy, na jejichž odstranění masy naléhají. Svou spásu spatřuje v tom, že dovoluje masám vyjádřit se, ne se však domáhat svých práv… Fašismus důsledně směřuje k estetizaci politického života.“

Fašismus uchopení a udržení moci se tedy opírá o veřejnost, jíž umožňuje emocionálně se vyjádřit, a tím hrát v inscenovaném politickém divadle roli národa. Ovšem bez skutečné možnosti cokoliv ovlivnit. „Na estetizaci politiky, jak ji provádí fašismus, odpovídají jeho odpůrci politizací umění,“ dodává Benjamin. Mnoho známých českých výtvarných umělců v odporu ke stupňující se moci fašismu vědomě politizovali svoji tvorbu, a to i přesto, že se mnozí ve své ateliérové práci původně věnovali docela jiným tématům. Právě jejich dílům se bude Pavel Karous v pořadu věnovat.

Seriál Antifascist Art se snaží nalézt odpověď na otázky: Jak současné výtvarné umění může účinně reagovat na aktuální politické výzvy? Může se inspirovat angažovanou tvorbou minulosti? 

Pavel Karous se dlouhodobě věnuje místně specifickým instalacím, intervencím do veřejného prostoru, realizacím v architektuře a výstavnictví. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér Prostorové tvorby, a na UMPRUM poté působil jako odborný asistent v ateliéru Skla. Ve vlastní tvorbě se zabývá především vztahem mezi geometrií a lidskou společností. Svými dlouhodobými projekty „Vetřelci a volavky“ či „Predátoři a plameňáci“ dokumentuje a popularizuje výtvarné umění ve veřejném prostoru z období reálného socialismu a reálného kapitalismu.

Antonín Pelc, Mussolini, 1928

Josef Šíma, Revoluce ve Španělsku, 1933

Adolf Hoffmeister, Tichá práce, 1933

František Bidlo, Státní rada zasedá, Časopis Simplicus, 1934

František Janoušek, Zlá harfenice, 1942

< Předchozí		Další >