„V hudbě je všechno, historie, místa, myšlenky, příběhy, láska, ticho i smutek,“ přiznává harfistka Mariana Jouzová.

Pocházíte z hudební rodiny a vy sama jste začínala v šesti letech s hrou na klavír a po dvou letech jste se začala věnovat hře na harfu pod vedením své maminky, harfistky Hany Müllerové Jouzové. Čím vás harfa tak zaujala, že jste ji vyměnila za klavír? A jaké to bylo vyrůstat v rodině plné hudby? Co vás ještě bavilo?

U nás doma byla hudba přirozenou součástí života, když se zrovna nehrálo, zpívalo se, nebo jsme poslouchali různé nahrávky, písničky. Vyrůstat v rodině hudebníků vám dává prostor tvořit si hudební rozhled, hlubší vnímání už od malého já. Rodiče jsou sice profesionální hudebníci, ale nikdy mě ani nikoho ze sourozenců profesně k hudbě netlačili, učili nás hudebně vnímat svět, diskutovat, aktivně poslouchat. Myslím, že to pro ně byl takový jazyk lásky. 

Klavír jsem měla spojený s babičkou, byla klavíristka, měla v pokoji velký klavírní archiv plný not. Hrávaly jsme spolu doma různé čtyřručky, ale nejraději jsem za ní přišla do pokoje, když cvičila, stočila jsem se do křesla do klubíčka a poslouchala, byl to takový tajný domácí koncert jenom pro mě. Další babička nás učila zpívat lidové písničky, doprovázet se na klavír podle sluchu.

Na harfu jsem začala hrát trochu náhodou, vybrnkávala jsem si písničky, které jsme doma zpívali. Harfa byla velkým tématem hovoru, protože maminka a obě sestry se jí věnovaly intenzivně, myslím, že hlavní důvod, proč jsem začala s harfou, byl, že jsem jim chtěla být víc nablízku. Zároveň mě fascinovala. Je to sice nástroj s dlouhou historií, zdá se trochu jak z jiného světa, lidé mu přisuzují různé přívlastky jako královský nebo andělský, ale přitom je stále co nového objevovat, a to mě na tom baví.

Na hudebním gymplu jsem hrála taky na bicí a zamilovala jsem si zvuk marimby. Učila mě Junko Honda z orchestru FOK, hra na tympány pro mě byla první zkušeností hraní v orchestru, moc ráda na to vzpomínám. Tohle období bylo sice plné hudby, ale nebyl to pro mě středobod vesmíru, po celých dnech strávených ve škole jsem se chtěla hlavně bavit a trávit čas s kamarády, chodit do kina, na koncerty. Sice jsem hrála v té době na hodně nástrojů, ale bylo to čistě pro radost, nestresovalo mě to, nepřemýšlela jsem ještě nad tím, jestli se budu hudbě věnovat profesně.

Hru na harfu jste studovala na Pražské konzervatoři pod vedením první harfistky Symfonického orchestru Českého rozhlasu Lydie Härtelové a pokračovala na HAMU u doc. Jany Bouškové. Také jste navštěvovala mistrovské kurzy u Chantal Mathieu, Isabel Perrin, Marie Cleary a Aliny Bzhezhinska-Lazorkina. Jak vás tyto dámy, mistryně ve svém oboru, profesně ovlivnily? Co vám studium pod jejich vedením dalo?

Každá ze zmíněných mi něco dala, myslím, že je pro každého, kdo se nějak intenzivně zajímá o svůj nástroj, důležité učit se od více lidí.  Každý si nese něco a něco jiného vám předá, pak můžete nasávat z těch zkušeností, a přitom si utvořit a zachovat nějakou vlastní uměleckou identitu. Největší škola je sbírání různorodých zkušeností a propojení, díky tomu zjistíte, co vám nejlépe jde, co vám sedí a kudy se vydat. Jsou takové detaily, drobné věci, které mi někdo řekl na té mé cestě a inspirují mě to dodnes. 

Například studium u maminky, my obě dokážeme být temperamentní, takže to bylo někdy dost náročné, ale to, co cítím, že mi předala, je vnímání hudby jako nikdo, ona je neuvěřitelně muzikální a autentická. Lydie Härtelová umí studentky krásně motivovat, ví toho opravdu hodně nejen o hudbě, ale celkově o umění a vyzařuje z ní dobro a vnitřní klid, to pro mě bylo v tom období úplně zásadní, cítila jsem motivaci a náboj věnovat se hudbě víc. Hrozně ráda vzpomínám na kurzy u Isabel Perrin v katalánském městečku Lleida, bylo nás tam asi dvanáct harfistek z různých koutů světa, to prostředí bylo krásné, jezdily jsme na hodiny na kole mezi ovocnými stromy, diskutovaly jsme o tom, co je pro nás důležité, o životě a studiu na různých místech světa, vzájemně jsme se inspirovaly. Jana Boušková je osobnost, jakým způsobem je zasvěcená harfě a nástroj ovládá, to pro mě vždy bylo fascinující. Ana Brateljevič, u které jsem strávila svůj poslední rok na HAMU, pro mě byla oporou, měla v sobě nekonečnou dávku pozitivní energie. 

Přestože HAMU pro mě byla cenná zkušenost, studium během pandemie mě donutilo přemýšlet o tom, jaký to má opravdu smysl, ztratila jsem půdu pod nohama. Škola i koncertní sály byly zavřené a já utíkala od harfy pryč, přemýšlela jsem, kde bych mohla být v rámci společnosti více užitečná, nějak mi přestávalo dávat smysl sedět hodiny u nástroje a cvičit, když svět, jak ho známe, se mění ze dne na den. Zároveň ten tlak, jak jste neustále srovnáváni, jako byste najednou měli zapadnout do nějaké dokonalé profesionální formy a to by měl být ten cíl toho všeho, jenže když si nejste tím cílem tak úplně jistí a nejste si jisti ani světem, tak jak ho znáte, je těžké si tu motivaci udržet.

Vytvořilo to ve mně vnitřní konflikt. Zkoušky na magistra pro mě byly prvním kontaktem s diváky po dlouhé době, cítila jsem obrovský tlak situace, ale vlastně jsem ten tlak nedokázala pochopit a necítila jsem pochopení, zradily mě nervy a špatně jsem to nesla. Zároveň ta debata o nějaké lidské křehkosti a vypjatých situacích v rámci naší školy tam chyběla a myslím, že chybí dodnes. Hudba je intimní záležitost. Umění je živé, stále se tvaruje vzhledem k době, místu a situaci, pocitům a životním etapám. Bylo by krásné setkat se ze strany školy s větším pochopením, citlivostí, oporou a zaměřením na současná témata naší generace, která jsou součástí toho všeho, způsoby, jak správně při hře pracovat s tělem a myslí a neprohlubovat nevyžádanými výroky generační propast, ale věřím, že všechno má svůj čas. Každý si nese nějaký příběh a je fajn si uvědomit, že je to lidské a jedna špatná zkušenost nebo jeden učitel nedefinuje to, jaký jste muzikant nebo člověk.

V roce 2017 jste obdržela cenu za nejlepší provedení povinné skladby na soutěži konzervatoří Pražská harfa. Rok předtím jste premiérovala Tři malé fantazie pro sólovou harfu od Petra Strejce. Jak se vám s ním spolupracovalo?    

To bylo pro mě takové první setkání s novou hudbou, jak na soutěži, tak při studování Tří malých fantazií jsem pracovala s novým materiálem, s něčím, co ještě nikdo nehrál, takže pracujete ve vztahu autor – interpret a můžete na skladbě spolupracovat společně, no a s Petrem to byla velmi příjemná zkušenost. Byla jsem tou dobou ještě na konzervatoři a moc jsem toho nevěděla. Netušila jsem, jakými všemi způsoby se vlastně na harfu dá hrát, to mě fascinuje dodnes. Pamatuji si, že mě tenhle tvůrčí proces opravdu chytil, bylo to pro mě nové a osvěžující.

Se skladateli jsem spolupracovala i na HAMU a ráda na to vzpomínám. V rámci jednoho modulu jsme vyjeli společně do Poněšic, byli jsme tam studenti z různých kateder, instrumentalisté, skladatelé a kamarádi z jazzové katedry, byla to taková zvuková laboratoř, zahrála jsem si v kombinaci s trombonem, kytarou a violoncellem. Zásadní pro mě byla také spolupráce v rámci bienále Ostravského centra nové hudby nebo improvizačního orchestru Prague Music Performance Orchestra, kdy jsme nahrávali operu Anthonyho Braxtona v Darmstadtu. A potom setkání na mistrovských kurzech s harfistkou Ensemble intercontemporain Bénédicte Cambreling.

Spolupracovala jste s orchestry jako Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Pražská komorní filharmonie nebo Filmová filharmonie. Jaká to byla pro vás zkušenost, být součástí takových hudebních orchestrů? Jak se vám spolupracuje s hobojistkou Karolínou Vocelovou? 

Spolupráce se symfonickými orchestry mi přinesla zážitky hudební i cestovatelské, na které nikdy nezapomenu. Jeden z nejsilnějších pro mě byl zahrát si Mou vlast s orchestrem FOK v Suntory Hall v Tokiu, je tam úplně neuvěřitelná akustika. Dirigoval nás Kenichiro Kobayashi, v podstatě se nechal unášet hudbou a my také. A tohle zkoumání míst, kultury a historie, to je sen. Ale samozřejmě má to svá úskalí, harfa v orchestru je často osamocená, neřadí se do žádné skupiny, má v symfonické hudbě specifický význam, je důležité umět se za sebe postavit před kolegy i dirigentem.

Často se setkáváme se stereotypy o harfě a feminizací nástroje. Nejčastější otázka, když harfu stěhuji, je, jestli jsem nechtěla hrát raději na pikolu. Zajímavé, kolik lidí napadne ten stejný vtípek, že? Stereotypy jsou každodenní překážka nejen pro harfistky. Hrát v orchestru je krásné, ale pokud si člověk zvolí tuhle cestu, je důležité se na to dobře připravit hráčsky i mentálně, nemluvě o tom, že konkurz o místo do orchestru pro harfu je jednou za pár let a konkurence stále roste. S hobojistkou Karolínou Vocelovou spolupracuji ze srdce ráda, hrajeme spolu od dob studií na konzervatoři, spojuje nás silné přátelství a hudební vlivy a podhoubí, navzájem se inspirujeme, hledáme nové možnosti. Momentálně připravujeme repertoár pro společnou desku.

Kromě toho působíte také v rodinném harfovém kvartetu Prah-a-harP, kde hrajete tři sestry – vy, sestry Hedvika a Kamila a maminka Hana. Jaké to je vy čtyři spolu na scéně, kde vám společnost dělají vaše čtyři královské nástroje – harfy?

Naše koncertování to jsou takové rodinné výpravy, kam místo batůžků vozíme harfy. Spolupracovat s rodinou je v mnohém komplikované, naše zkoušky jsou náročnější, pohádáme se, usmíříme se, je to spolupráce bez filtru, ale výsledek za to stojí, ty upřímné emoce se pak otisknou do toho hraní a vyříkáme si to celé skrz tu hudbu. Jsme sice každá jiná, ale umíme se na sebe na pódiu dobře napojit, po koncertě se to celé uzavře, je to taková terapie a odměna, že jsme to celé zvládly.

Vy jste si vyzkoušela i roli skladatelky, když jste dělala hudbu k představení Krev na krku kočky pro Divadlo DISK (katedra činoherního divadla), které mělo premiéru v roce 2022. Jaké to bylo skládat scénickou hudbu, jak k tomu došlo? Zkusila jste si také něco složit sama pro sebe?

Oslovila mě režisérka Klára Vosecká, měla určitou představu, na kterou jsme během zkoušek společně přicházely. V představení jsem vystupovala s harfou, nebyla to komponovaná hudba pro představení, ale volná improvizace na místě během představení. Byl to hodně zajímavý a dlouhý proces, byla jsem součástí zkoušek, zkoušeli jsme harfu kombinovat s různými scénami, dotvářet a narušovat atmosféru v rámci hereckých vstupů, bylo to fascinující.

Improvizace a vlastní tvorba je něco, na čem bych ráda do budoucna pracovala, momentálně mě nejvíc baví spolupráce s dalšími umělci. V rámci projektu Konektiv Night jsme vytvořili elektro-akustický set společně s Omar El-Sadek (QOW), s Ester Grohovou a dalšími bytostmi spolupracujeme v rámci performance Garden of Desires. V lednu jsme zahrály s Amelií Sibou v rámci Art's Bithday v Pardubickém Divadle 29. S hudebnicí Annou Hokešovou tvoříme autorské duo Mari&Anna, na podzim jsme měly naše první malé turné Ostrava – Brno – Bratislava – Praha a v létě chystáme několik dalších koncertů.

Vy jako interpretka máte oblíbené skladatele? A co posloucháte v soukromí?   

Určitě mám. Jako interpretka vnímám silně part harfy, jak je napsaný, jakým způsobem autor harfu vnímal, mám intenzivní vztah s hudbou, se kterou právě pracuju. Líbí se mi, jakým způsobem využíval harfu B. Martinů, L. Bernstein, M. Ravel, B. Britten, G. Tailleferre, H. Renié. Hudba, ke které se ráda vracím, jsou díla L. Janáčka či S. Gubajduliny.

Ta nejhratelnější díla jsou většinou přímo napsaná harfistkou/harfistou, někým, kdo měl k nástroji ve své době přístup. Ne každý si troufne psát pro harfu, ne každý měl přístup k harfě, to je pro ten nástroj specifické, proto také dost čerpáme z literatury pro jiné nástroje. Dnes už se tohle trochu láme, myslím, že harfa zažívá ve světě docela boom. Existuje velké množství festivalů, každé tři roky se koná harfový kongres, skladatelské či improvizační soutěže. Je to skvělé, že se postupně dostává do povědomí nejen jako ten nedotknutelný královský nástroj.

Líbí se mi harfová tvorba Brandee Younger, Mary Latimore, Edmara Castañedy nebo Remy van Kesterena. Jinak ráda poslouchám hudbu prostě jen tak podle nálady nebo situace, doma si pustím desku Alice Phoebe Lou, Billie Holiday, The Cure nebo Radio NTS, ale úplně nejradši jdu na koncert a poslouchám tvorbu svých přátel, to je nejniternější zážitek.

Jaké to bylo, vést harfové oddělení na Českém hudebním táboře mládeže v Horním Jelení? Jaká to byla pro vás zkušenost? Uvažujete, že byste jednou mohla předávat své zkušenosti dále?

Učit na táboře je nálož energie. Funguje tam táborový denní režim, takže mimo učení je den plný táborových aktivit. Ale myslím, že je to fajn, jezdí tam hodně šikovné děti, navzájem se inspirují. Já to beru formou takové hry, je to letní tábor, takže chci, aby si hodiny moje studentky užily a zároveň se třeba naučily něco nového. Improvizujeme, hrajeme v souboru i orchestru, hodně si povídáme, nechávám jim prostor a ptám se, na čem by třeba ten týden chtěly nejvíce pracovat. Nakonec jsem vždycky pyšná na všechny, kolik udělají práce za tak krátkou dobu, v mnohém vám taky nastavují zrcadlo, každý je svým způsobem jedinečný v něčem jiném, je to hodně o individuálním přístupu. Zároveň ty hodiny máte každý den, večer jsou studentské i učitelské koncerty, v tom režimu je důležité myslet na regeneraci a odpočinek. Ale zkušenost je to moc hezká, je to energeticky náročné, ale jinou energii a zkušenosti dostanete zpátky.

Já myslím, že díky tomu, že pocházím z učitelské rodiny a zároveň jsem nikdy sama nebyla vzorný student, myslím, že mám pochopení pro obě strany, dokážu být trpělivá a představit si, co to obnáší. Ale myslím, že je dobré nejdřív opravdu dozrát, dokud nebudu sama přesvědčená, že bych mohla být dobrý učitel a opravdu předávat to dobré, tak učit nechci. Člověk může snadno přenést na studenty i trauma, které si nezpracoval, učení by se mělo brát opravdu zodpovědně, protože to může být třeba vaše úplně první spojení s hudbou, a to je ohromně důležité.

Čím je pro vás hudba? A co volný čas, jak jej ráda trávíte? 

Hudba vypráví nekonečné spektrum příběhů, je to takový mikrokosmos, můžete díky ní cestovat časem i prostorem, můžete ji použít jako svůj hlas, poezii, politický nástroj, koření. Je to fascinující, strašidelné i krásné. V hudbě je všechno, historie, místa, myšlenky, příběhy, láska, ticho i smutek. Má neuvěřitelnou sílu v tom, že i bez doslovnosti dokáže zachytit, vyjádřit a přenést emoce a příběhy, zároveň je to součást každého dne, úplně odkudkoli může vzejít nějaký hudební nápad.

Nejraději trávím čas v pohybu nebo na místě s přáteli a rodinou, když zapomeneme na čas a prostě jenom jsme.

Foto: archiv Mariany Jouzové 

Další >