„Mám ráda role, které mají humor i melancholii najednou. Baví mě komedie, ale pouze tehdy, když je pravdivá a když pod humorem jde cítit i křehkost člověka,“ přiznává Lucia Hurajová, která se kromě herectví věnuje i koučinku a vyzkoušela si rovněž divadelní režii. A je velkou milovnicí Francie a francouzského jazyka.

V dětství jste se věnovala recitaci a působila jako dětská moderátorka. Měla jste oblíbené básničky nebo autory, jejichž díla jste ráda recitovala? Jak jste se dostala k moderování? A co vás ještě bavilo?

Vyrůstala jsem v prostředí, kde mělo slovo velkou váhu, ačkoli moji rodiče neměli umělecké profese. Recitace mě fascinovala už jako dítě – líbilo se mi, že text může znít pokaždé jinak podle toho, kdo ho mluví. Měla jsem blízko zejména k poetickým textům, které pracovaly s obrazností a hudebností jazyka. Dodnes mám ráda poezii, která je jemná, ale zároveň přesná. Moderování přišlo přirozeně – nejprve přes školní a dětské akce, později se z toho stala, díky mému působení v televizi, profesionální zkušenost. Bavilo mě mluvit s lidmi, vytvářet atmosféru a reagovat na živý moment. Kromě toho jsem hodně četla, učila se jazyky a měla potřebu pořád něco vymýšlet a tvořit.

Po studiu na francouzském gymnáziu jste vystudovala herectví na VŠMU v Bratislavě v ročníku Božidary Turzonovové. Jak na tuto dámu divadla a filmu s odstupem času vzpomínáte? Setkaly jste se také pracovně?

Božidara Turzonovová byla pro nás nesmírnou autoritou, ale zároveň velmi kultivovanou a citlivou pedagožkou. Učila nás, že herectví není jen řemeslo, ale také způsob myšlení a vztah ke světu. Měla obrovský důraz na disciplínu, přesnost a vnitřní pravdivost. Vzpomínám na ni s respektem a vděčností. Její pedagogický vliv ve mně zůstal dodnes. Profesně jsme se setkávaly i později, ale nikdy jsme spolu nestály na jevišti. Vždy to však byla setkání, která člověka něčím obohatila.

Během studia herectví na VŠMU jste absolvovala roční stáž na Conservatoire National Supérieur d´Art Dramatique. Co vám studium ve Francii dalo?

Francie mi otevřela úplně jiný pohled na divadlo i na umění obecně. Na CNSAD byl velký důraz na autorství, individualitu a svobodu interpreta. Měla jsem možnost setkat se s odlišným způsobem práce, jinou estetikou a kulturním prostředím. Velmi mě to formovalo i lidsky – člověk zjistí, že se musí umět postavit sám za sebe a zároveň zůstat otevřen novým impulsům. Paříž ve mně ještě více posílila lásku k francouzskému jazyku a kultuře.

Jako divadelní herečka jste hostovala na bratislavských scénách, jako Divadlo GUNAGU, Divadlo Aréna, Štúdio 12, Nová scéna a Mestské divadlo P. O. Hviezdoslava. Zahrála jste si také v Bábkovom divadle Košice. Jste kmenovou členkou Túlavého divadla, se kterým jste procestovala Slovensko. Založila jste občanské sdružení AEON, které uvedlo inscenace jako Meno, Bosé nohy v parku, V reči stromu. Čím je pro vás divadlo? A jaké role ráda ztvárňujete?

Divadlo je pro mě živý organismus. Fascinuje mě jeho neopakovatelnost – to, že každý večer vzniká něco nového mezi hercem a divákem. Toulavé divadlo je moje srdeční záležitost, protože stojí na autorské poetice, humorné nadsázce, ale i velké lidskosti. Procestovali jsme s ním celé Slovensko a potkali spoustu diváků, kteří nám vraceli energii zpět. Mám ráda role, které mají humor i melancholii najednou. Baví mě komedie, ale pouze tehdy, když je pravdivá a když pod humorem jde cítit i křehkost člověka.

Nezůstala jste jen u herectví. Vyzkoušela jste si režii inscenace Vie kto zaklopal. Co vás přivedlo k režii?

Myslím si, že každý herec, který se dlouho pohybuje v divadle, začne přirozeně přemýšlet i nad celkem. Režisér vidí představení z jiné perspektivy – skládá rytmus, významy, atmosféru. Láká mě tvořivá svoboda, kterou režie nabízí. Byla to pro mě velmi intenzivní zkušenost a zároveň obrovská škola pokory. Člověk si až tehdy uvědomí, jak náročné je vést celý tým a nést zodpovědnost za výsledek.

Jste milovnicí Francie a francouzského jazyka. Spolupracujete s Francouzským institutem. Podílela jste se na mezinárodním projektu Karavána desiatich slov, který podporuje propagaci francouzského jazyka i v nefrankofonním prostředí. Pravidelně účinkujete na mezinárodním festivalu poezie Ars Poetica a na festivalu francouzského filmu Crème de la crème. Procestovala jste Francii? Kde to na vás nejvíce působí? Máte oblíbené francouzské umělce, jak ze světa filmu, divadla, literatury, hudby či malířství?

Francie mě přitahovala od mládí svou kulturou, estetikou i způsobem uvažování o umění. Francouzi dokážou brát kulturu jako přirozenou součást života, ne jako něco navíc. Mám ráda pařížskou atmosféru, malá knihkupectví, kavárny, divadla i obyčejné rozhovory o literatuře. Velmi blízká mi je francouzská poezie, šanson a autorské divadlo. Z filmařů obdivuji například Truffauta či Godarda, z hereček Isabelle Huppert nebo Juliette Binoche. A vždy se ráda vracím i k francouzské hudbě a výtvarnému umění. Projekty jako Karavána desiatich slov nebo mezinárodní festival poezie Ars Poetica, ve kterých se dlouhodobě angažuji, mi dávají smysl právě proto, že propojují jazyk, kulturu a živá setkání mezi lidmi.

Věnujete se také koučinku. „Koučinkem si doplňuji své pracovní aktivity.“ Jak se z vás stala koučka a co vás na koučování baví?

Koučink přišel přirozeně z práce s hlasem, vystupováním a komunikací. Léta jsem si uvědomovala, že mnoho lidí má co říct, ale neumějí to podat s jistotou a autenticitou. Baví mě pomáhat lidem objevit jejich vlastní projev, ne je předělávat na někoho jiného. Herectví i koučink mají společné to, že člověk musí být přítomen, poslouchat a vnímat druhého. Je krásné sledovat, když někdo získá větší sebedůvěru a přestane se bát vystoupit před lidmi.

V soukromí jste maminkou tří dětí. Táhne je to také na prkna nebo zcela jiným směrem?

Děti vyrůstají v prostředí, kde je divadlo a umění přirozenou součástí života, takže k tomu mají blízko. Ale nikdy jsem je nechtěla tlačit jedním směrem. Myslím si, že nejdůležitější je, aby člověk dělal to, co ho naplňuje a co mu dává smysl. Každé z nich je jiné, a právě to mě baví sledovat.

A co volný čas, jak jej ráda trávíte?

Volný čas je pro mě zejména čas s rodinou a přáteli. Mám ráda cestování, knihy, dobré filmy a dlouhé rozhovory u kávy nebo vína. Velmi si vážím chvíle, kdy můžu na chvíli vypnout a být prostě zticha. A samozřejmě – vždy se ráda vracím do Francie. Tam mám pocit, že se čas na chvíli zpomalí.

Foto: archiv Dáši Šimekové a Silvie Slafkovské 

Lucia Hurajová:

• Narodila se v Bratislavě 16. 7. 1976.
• 1997–2001 – studovala herectví na VŠMU v Bratislavě.
• 2009–2013 – doktorandské studium divadelní vědy na VŠMU v Bratislavě.
• Studovala koučink a základy psychologie a absolvovala mezinárodní kurz koučinku a mentoringu.
• Film a TV – Nejasná správa o konci světa, Hana a jej bratia, Krev zmizelého, O dve slabiky pozadu, Ako som prežil, Nový život, Šťastní vs. Šťastní…
• Má syna Maxe a dcery – dvojčata Izabelu a Sofii – a dva mladší bratry.
• Info na: www.luciahurajova.sk

Další >