Přes dvě desítky let působí jako profesionální fotografka. Věnuje se portrétní fotografii, také reportážní fotografii z prostředí vážné a jazzové hudby a fotí architekturu. A její fotografie doprovázejí řadu článků. Je fotografkou České filharmonie, kterou Petra Hajská několikrát doprovázela na jejích koncertních cestách nejen po Evropě, ale i Asii a USA.

„Od malička jsem věděla, že chci fotit, byť mi to táta rozmlouval a argumentoval, že budu stále nosit těžké brašny a techniku. V tom se, pravdu nemýlil.“ Jsou vaše slova. I když měl váš tatínek pravdu, jelikož byl sám fotografem, vydala jste se nakonec stejnou cestou jako on. Čím vás fotografování tak zaujalo? Kdy jste poprvé udělala vlastní snímek? A kdy jste dostala svůj první fotoaparát?

Mám pocit, že u mé kolíbky stála nějaká čtvrtá sudička, která mi podstrčila fotoaparát pod peřinku…Už od opravdu velmi raného dětství jsem dokázala trávit hodiny tátovi za zády, když v temné komoře zvětšoval fotografie - a to dokonce i ty barevné, kdy se vše odehrávalo v naprosté tmě a bylo slyšet jen šustění fotopapíru. Který snímek byl můj první, to si už opravdu nepamatuji, ale když jsem k desátým narozeninám dostala svůj první malý foťáček - kompakt Rolei, už jsem s ním uměla. Fotila jsem úplně všechno kolem sebe, táta mě zásoboval prošlým foto materiálem, takže většina snímků z té doby má zahnědlý nebo zažloutlý nádech, ale to mi naprosto nevadilo. Na základce jsem dokumentovala všechny školy v přírodě a další akce a pak snímky zásobovala spolužáky. Pak jsem k patnáctým narozeninám dostala Nikon FM2, naprosto kultovní přístroj, a to byl už opravdu rozhodný moment. Samozřejmě si uvědomuji obrovskou výhodu tátovy podpory, měla jsem to v začátcích mnohem jednodušší než on.

BMQ Webres

Vystudovala jste volné umění na AVU a poté ještě design na VŠUP v Praze. Proč právě volné umění a ne přímo fotografii? A co vás přivedlo ke studiu designu?

Když jsem ve 4. ročníku gymnázia přemýšlela, kterým směrem se vydám, bylo mi jasné, že musím dělat něco tvůrčího, kreativního… Také jsem koketovala s oděvním návrhářstvím, protože šití a design oděvů je mojí druhou velkou vášní. Fotku mi táta rozmluvil, že už mě naučil dost a ať si rozšířím obzory ve výtvarném umění. Na AVU jsem začala v ateliéru kresby Jitky Svobodové a pak přestoupila na intermediální školu Milana Knížáka. Povahou jsem ale spíš praktik - víc než malování nebo kresba mě baví něco vyrábět, proto nakonec ta dvouletá stáž na VŠUP v atelieru architektura a design (pro mě hlavně ten design) u Jiřího Pelcla. Tam už jsem seriózně spolupracovala se svými spolužáky designery a fotila jim jejich práce pro všechny možné prezentace, klauzury, diplomky apod. To že u focení nakonec skončím, mi bylo zcela jasné…

Již přes dvě desítky let působíte jako profesionální fotografka. Věnujete se jak portrétní fotografii, tak i reportážní fotografii z prostředí vážné a jazzové hudby. Také fotografujete architekturu. A vaše fotografie doprovázejí řadu článků. Je vám bližší dělat portréty nebo reportážní fotografii? A jak jste se dostala k fotografování architektury?

Začnu s odpovědí od konce - mezi architekty mám mnoho kamarádů, takže bylo celkem jednoduché navázat s nimi spolupráci. Pak mě oslovilo i několik redaktorů z tehdejších architektonických časopisů (Architekt, Stavba, Domov a další), abych pro ně fotila. Vzhledem k tomu, že jsem se architektury při svých přelétavých studiích letmo dotkla, měla jsem a mám pro fotografované realizace pochopení. Jinak mám na své práci ráda právě tu pestrost - kontakt s lidmi, akční prostředí reportáže, meditaci při focení architektury, krásnou hudbu v Rudolfinu… Díky fotoaparátu se dostanu na neobyčejná místa, hodně cestuji…

Nubya Garcia

Říkáte, že: „Dobrého fotografa dělá především talent a dobré oko.“ A před vaším objektivem se objevila hezká řádka zajímavých osobností. Na koho z nich ráda vzpomínáte a připravujete nějakou výstavu z vašich fotografií?

Vzhledem k tomu, že opravdu velkou část mého pracovního záběru tvoří focení hudby a muzikantů, mám docela pěknou sbírku fotografií z řad osobností klasické hudby (významné dirigenty a sólisty). Asi nedokážu vypíchnout konkrétní osoby, ale jednu přece - cítím velkou symbiózu s Janou Semerádovou, naší přední flétnistkou a velkou osobností barokní hudby. Jana je nejen krásná, ale také velmi přirozená a z výsledku mám vždycky radost.
Na vystavování moc nejsem, jsem si velmi špatným manažerem. Vloni v zimě mi na magistrátu Prahy 2 uspořádali malou výstavku a byla jsem vlastně překvapená, že vybrané fotky tvořily hezký celek a návštěvníci na ně pozitivně reagovali. Byl to impuls, že bych měla konečně uspořádat nějakou pořádnou výstavu… Tak uvidím, jak to dopadne!

Výstava Sirka

Jako fotografka jste několikrát doprovázela Českou filharmonii na koncertních cestách po Evropě a v roce 2023 také na jejich asijském turné v Jižní Koreji a v Japonsku. Jak ke spolupráci s tímto věhlasným hudebním tělesem došlo a jaké to je být jeho součástí na cestách?

Jak se to tak stává, spolupráce s ČF byla řízená náhoda (slova jednoho mého přítele). Potkala jsem ty správné lidi na správném místě a dostala nabídku ke spolupráci. To byla ještě doba hlasitě cvakajících (už tedy digitálních) zrcadlovek. Tak mi můj manžel - sochař vyrobil tlumící pouzdro na foťák. Byl to takový velký „polštářek”, do kterého jsem přístroj schovala, a fakt to nebylo skoro slyšet. Obrovská konkurenční výhoda! Začala jsem fotit víc a víc koncertů pro různé pořadatele a už mi to nějak přirostlo.

Katarzia

Pro ČF pracuji už hezkou řádku let a jsem za to moc ráda. Miluji to prostředí, jsou tam všude skvělí lidé. Zájezdy zní jako velké wow!, ale realita je trochu tvrdší. Konkrétně evropská turné jsou velmi náročná - každý den jste v jiném městě, v jiném sále, mnohdy i v jiné zemi. Dopoledne cesta, odpoledne zvuková zkouška, večer koncert, někde mezi tím rychle zpracovat nafocený materiál a ráno zase znova - vlak, autobus či letadlo… Ale mám to ráda, člověk je opravdu součástí orchestru, je to velmi bezprostřední. A pak ta velká turné, jako Asie nebo USA, to je za odměnu, tam to tempo nebývá tak vražedné, někdy vyjde i den volna a člověk se dostane do ikonických světových sálů…

Výstava Sirka

Co vás baví na fotografování právě z koncertů, kde to není, jak sama říkáte jednoduché? „Fotografování na koncertech klasické hudby nebo v divadle je velmi specifický obor. Fotograf se potýká s celou řadou velkých omezení – nemůže se pohybovat, kde chce, ale jen kde může.“

Částečně jsem už odpověděla v předchozí otázce. Mám ráda to prostředí, hudbu, kterou sice poslouchám jen z 50%, ale vnímám ji, krásné sály, slavnostně naladění diváky, taková hezká atmosféra… Vím, že fotograf je vždy rušivý element, ale myslím, že i v tomto směru dochází k posunu vnímání - lidé si zvykli, že fotografie jsou potřeba pro sociální sítě a prezentaci orchestru a jsou shovívavější. Snažím se nebýt vidět a někdy se mi to snad i daří.

Je pro vás fotografování více profesí nebo je to i hodně koníček? Máte v tomto oboru někoho, jehož tvorbu ráda sledujete?

Mám to štěstí, že mi je profese koníčkem! Samozřejmě to beru především jako řemeslo, ale stále mě to hodně baví, neměnila bych… Nesleduji nikoho konkrétně, spíš mě zajímají fotky z hudebního oboru - ať už z koncertů nebo portrétní fotky muzikantů. Vymyslet nějakou neotřelou kompozici pro vícečlenné těleso, to je docela fuška…

Má vlast

O fotografování se říká, že je to malba světlem. Jaký máte vztah k výtvarnému umění? Neláká vás zachytit něco štětcem nebo tužkou?

Souhlasím, světlo je ve fotce nejdůležitější (alespoň pro mě). Dokáže modelovat prostor, dá obrazu dynamiku nebo naopak klid. Před lety jsem malovala i kreslila docela hodně, ale nějak není čas. Obávám se, že už mi ruka úplně zakrněla…

Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte volný čas?

Relax… To bych se trochu potřebovala naučit… Většinou trávím volný čas v pohybu anebo si něco hezkého ušiju. Na dovolené raději cestuji a objevuji; ležet na pláži vydržím pár minut… Nejraději jsem s manželem na moři na plachetnici, tam člověk může opravdu úplně vypnout a vyčistit si hlavu od běžných starostí.

Pražské jaro

Fotky v rozvohoru: Petra Hajská, autorské fotografie

< Předchozí		Další >