„Jsem pyšná na všechny své knížky a každá má své místo nejen v mém srdci, ale i v naší knihovně. Jsou psané s láskou, pokorou a cílem zaujmout ty nejmenší čtenáře a já doufám, že se mi to daří,“ přiznává spisovatelka Tereza Mašková, která své knížky, které věnuje těm nejmladším, vydává sama a hrdiny jejího pohádkového světa jsou zvířátka mající lidské vlastnosti.

Literární nadání jste projevovala již na základní škole, při psaní slohových prací a básniček. O čem byly vaše básničky? Máte je ještě? A co další zájmy, co vás ještě bavilo?

Ano, psaní mě moc bavilo už na základní škole. Básničky jsem psala hlavně k svátku nebo k narozeninám pro rodinu nebo kamarádky. Ne, bohužel nic z těch dob se nedochovalo. I když je pravda, že teta má prý schovanou jednu moji pohádku, kterou jsem vytvořila někdy ve třetí třídě a jmenovala se o Třech medvědech, ale po pravdě absolutně netuším, o čem jsem to psala, asi o medvědech. Bavilo mě i zpívání, ale s tím jsem přestala, když mi v páté třídě paní učitelka na sboru řekla, že zpívám falešně. Tenkrát jsem to hodně obrečela a od té doby zpívám jenom, když mě nikdo neslyší.

Než jste se dala na psaní knížek pro děti, působila jste jako modelka a díky této profesi, jste procestovala kus světa. Co vás k modelingu přivedlo? A jak na to období cestování a módních přehlídek vzpomínáte?

Ano, to je pravda. K modelingu jsem se dostala celkem pozdě, skoro ve 22 a to úplnou náhodou. Šla jsem doprovodit kamarádku na casting do modelingové agentury, protože tam nechtěla jít sama a strašně toužila být modelkou. Když už jsem tam byla, hosteska mi taky dala dotazník a absolvovala jsem ten casting také, brala jsem to jen jako zpestření. Dopadlo to tak, že mě zavolali, že se mnou chtějí navázat spolupráci, kdežto kamarádce smlouvu nedali. Bohužel tím naše kamarádství definitivně skončilo a od té doby o ní nemám žádné zprávy, což mě sice mrzí, ale bohužel s tím nemůžu nic dělat. Fotila jsem několikrát v Holandsku, hodně jsem jezdila do Německa - konkrétně do Mnichova, Eisenachu, Erfurtu, Augsburku a do jiných měst, šla jsem několikrát módní přehlídku v Egyptě, byla jsem i jako modelka „ve stáji" Dominiky Mesarošové a jejího projektu Poleť s Dominikou Mesarošovou k moři. Když vezmu naši republiku, fotila jsem několikrát v Brně, Praze, Pardubicích, v Krkonoších, v jižních Čechách, a mohla bych pokračovat dál. Žila jsem v podstatě v kufru a po hotelech, ale moc mě to bavilo a ráda na to období vzpomínám. Byla to hezká etapa, ale už bych se k modelingu jako takovému asi vrátit nechtěla. Jednak už jsem na to stará a jednak mám už rodinu.

První pohádky jste začala psát v těhotenství, když jste čekala vaši dcerku. A z krátkých příběhů vznikla vaše první knížka Všechny barvy duhy, která byla velice úspěšná. A následují další – Co vyprávěla beruška, Dětská přání, V krajině zázraků, Zvířecí svět poznej hned, Nebezpečná hra, Tři přání zlaté rybky. O čem budou vaše další pohádky? A jak to máte s ilustracemi? Děláte si je také nebo máte svého ilustrátora nebo grafika?

Mám dokončené hasičské pohádky, teď pracuju na básničkové encyklopedii, kde představuju veršovanou formou nejrůznější druhy zvířat: brouky, hmyz, motýli, ryby, korýše, ptáky, obojživelníky, plazy, savce, a další. V hlavě mám téma na vánoční knížku, tak uvidím, jak to budu stíhat. Co se týče ilustrací, nemám vlastní ani od nikoho, používám bezplatnou fotobanku pexels.com, kde jsou obrázky volně k dispozici bez autorských práv.

Hrdiny vašeho pohádkového světa jsou zvířátka. „Mají lidské vlastnosti, chovají se jako lidé a vykonávají každodenní lidské činnosti. Malá zvířátka chodí do školy, hrají si, zlobí stejně jako děti.“

Ano, přesně tak. Zaměřila jsem se na zvířátka, protože ti jsou dětem nejblíž a mají je rády všechny děti. Dala jsem jim lidské vlastnosti, a dětem na nich ukazuju, jak se k sobě mají chovat, že je dobré si pomáhat, že není špatně, když je někdo jiný, že musíme respektovat starší, že se nemáme nechat využívat a nad nikoho se povyšovat či se před nikým ponižovat.

„Největší inspirací při psaní mi je moje dcerka a její každodenní svět plný fantazie.“ Jak se jí líbí vaše pohádky? Těší se na ně před psaním? Čtete jí je nebo je raději přímo pro ni vymýšlíte?

Malá už je naučená, že když jde do postýlky, vezme některou z mých knížek a čteme tak 2-3 pohádky, než usne. Ne, ne, čtu je, protože když jsem je vymýšlela z patra, dopadlo to tak, že na začátku byla liška a na konci medvěd. Takže opravdu nevymýšlím, čtu ty, co už mám napsané.

Říkáte, že vaším cílem je, aby děti nejen poslouchaly pohádky, ale také si z nich odnesly něco smysluplného do života. A své knížky si sama vydáváte a ke koupi jsou na vašich stránkách www.knizkyodteushky.cz. Máte vy sama nějakou pohádku, co jste napsala nejraději nebo každá má pro vás ve vašem srdci místo, protože jste je psala s láskou?

Já mám ráda asi všechny knížky. Možná mojí srdcovkou je vánoční knížka, protože miluju Vánoce, ale jinak jsem pyšná na všechny knížky a každá má své místo nejen v mém srdci, ale i v naší knihovně. Jsou psané s láskou, pokorou a cílem zaujmout ty nejmenší čtenáře a já doufám, že se mi to daří.

Své knížky prezentujete na sociálních sítích, na trzích, dětských akcích, děláte autorská čtení. „Ráda navštěvuji školky, kde dětem čtu pohádky.“ Jak děti reagují, když jim sama své pohádky čtete?

Děti jsou naprosto nadšené. Když přijdu do školky, hned na mě volají „paní knížková" a je to hrozně milý. Oni jsou fakt nadšený, že vidí opravdovou spisovatelku. Mě to hrozně baví s těma malýma prckama. Ptají se, poslouchají pohádky, odpovídají na úkoly a nejvíc je samozřejmě zajímá odměna, vždycky za správné odpovězení na otázky k pohádkám mám připravené nějaké drobnosti: bonbony, samolepky, lízátka, balonky.

A co čtete vy sama? Neláká vás také napsat něco pro dospělé?

Napsala jsem i pár knížek pro dospělé - Jméno osudu, Nebezpečná hra a Popelčin sen. Bavilo mě to, ale upřímně víc tíhnu k těm pohádkám. Jinak já jsem ráda jako dospívající holka četla romány od Lenky Lanczové nebo Stanislava Rudolfa. Teď se přiznám, moc nečtu, nemám na to čas, ale mám ráda francouzskou literaturu,Tři mušketýři nebo Hrabě Monte Christo. Mojí nejoblíbenější knížkou, kterou jsem přečetla snad stokrát je Andělská tvář (oba díly) od Hany Marie Körnerové a miluju i filmovou verzi od pana Trošky. Jinak poslední knížku, kterou jsem přečetla je Fantom Opery od Gastona Lerauxe a ráda se i vracím i k detektivce Vyvraždění rodiny Greenů. A z pohádek? Miluju ruské pohádky Krásu nesmírnou a pohádky od Boženy Němcové.

Co vás baví na psaní? A jak ráda trávíte chvíle volna?

Baví mě asi úplně všechno od tvoření a vymýšlení příběhu, postav, jmen až po doladění formy, přidávání básniček, úkolů nebo zajímavostí. Nejvíc času mi zabere moje tříletá dcerka, ale ráda si zajdu do divadla na muzikál nebo si pustím nějaký film. A strašně ráda peču a dělám marmelády. 

Foto: archiv Terezy Maškové

< Předchozí		Další >