Knížky a psaní jí provázejí od dětství. Vyzkoušela si práci dramaturgyně filmových festivalů a působila také jako novinářka. Jako spisovatelka debutovala Kateřina Surmanová v roce 2022 a v roce 2024 jí vyšla kniha Tři Sekery. V roce 2025 ji vyjde první knížka pro děti a také čtvrtá kniha pro dospělé. A jak sama přiznává, psaní je pro ni radost, jako i dar, také poslání a zázrak.

Jednou jste řekla, že jste vždycky chtěla psát, ale až doba covidová vám to umožnila. Psala jste již v dětství nějaké příběhy, povídky nebo později básničky? Jak jste prožívala svá dětská léta?  

Psala jsem v podstatě už v době, kdy jsem to ještě neuměla – vydávala jsem svým hračkám obrázkové noviny, šéfredaktorovala jim obří plastová moucha, paní Všetečková. Pamatuju si, že jsem si vymyslela edici Pan Piha a jeho dobrodružství, to bylo o pánovi, co jezdil bugatkou se svým psíkem. V pubertě, k pobavení a rozptýlení mých spolužaček, přibyla řada Pach krve, zcela nepokrytá inspirace Stopami hrůzy, ve kterých jsem systematicky vyvražďovala všechny své známé.

Byla jsem introvertní dítě, kterému je dobře ve vlastní hlavě, v přírodě a příbězích, a z toho dítěte vyrostl dospělák, který je pořád založený úplně stejně, ale naučil se socializovat. Protože mi jednou mamka řekla: „Teď půjdeš ven a nevezmeš si s sebou knížku.“ A tak jsem přišla na to, že existují jiné děti a že jsou ochotné naslouchat tomu, co se v mojí hlavě děje. Že jsou k tomu ochotné i poté, co vyrostou.
 
Co vás přivedlo ke studiu teorie a dějin dramatických umění? Čím jste chtěla být?

Většinu svého dospívání jsem si přála být právničkou. Představovala jsem si to jako v americkém filmu, vzletné projevy, ostrá spravedlnost, potírání zlořádu… Pak nás učitelka v rámci občanské výchovy vzala na dvě soudní přelíčení a mně došlo, že je to celé úplně jinak. Že jde o zdlouhavý, rozbředlý proces, ve kterém občas ani pro spravedlnost nezbude místo.

Teorii a dějiny dramatických umění jsem si vybrala v rámci intenzivních úvah, k čemu bych se hodila, nač mám vlohy. Uměnověda se ukázala jako vhodné pole, kde se můžu vyřádit, vzdělat a realizovat. Vždycky jsem tíhla k příběhům a tenhle obor není nic jiného než jejich permanentní oslava a analýza. Baví mě přemýšlet a baví mě vyprávět. Bylo rozhodnuto a nikdy jsem nelitovala. Počítala jsem s tím, že budu novinářka, jako moucha paní Všetečková, a že si ozkouším i další profese v oboru, abych byla připravená na různé výzvy. V tom jsou humanitní obory skvělé, připraví vás pro různorodost.

  

Pracovala jste jako dramaturgyně filmových festivalů. Jako novinářka v Hospodářských a Lidových novinách. V roce 2022 jste debutovala jako spisovatelka a to hororovým příběhem Šepot z lesa. O rok později vyšla další knížka Zvedá se vítr a v roce 2024 Tři Sekery. Proč jste si zvolila horor?

Neberu to tak, že já jsem si něco zvolila. Příběh na mě čekal, pak pěkně pozdravil a dovolil mi, abych ho vyprávěla. Dělám to, co si příběhy přejí. Jinak by se ještě naštvaly a přestaly se mnou kamarádit.
 
V soukromí jste maminkou. Neláká vás napsat také něco pro malé čtenáře?

Lákalo, a tak jsem napsala. V příštím roce by měl vyjít příběh dvou opiček, Nártouna a Outloně, které v Panenských Břežanech řeší velkou vodní loupež.
 
Co připravujete nového? Na co a kdy se můžou čtenáři těšit?

Kromě zmíněných akčních opiček by příští rok měla vyjít čtvrtá kniha pro dospělé, pracovní název zní Slepé cesty. V Odoleně Vodě se začnou dít podivné věci, čím dál podivnější, celé město se dostává pod tlak a do izolace, do okolností, kde každý ukáže, co je doopravdy zač. A na páté knize, Zjevení, teď pracuju. Ta vychází ze skutečné události, kdy se v roce 1993 zjevil nad obcí Prameny skupince skautů pohřební vůz. Jel po cestě, která bývala, ale už není. A já se po tom začala pídit, fakta se proplétají s fantazií, příběh roste.

 
Kniha Šepot z lesa má také audio verzi a načetl ji herec Vasil Fridrich. Budou mít audio verzi i další vaše knížky? Troufla byste si sama načíst své literární dílo?

Všechny tři knihy mají audio verze, Vítr a Sekery načetl Jiří Vyorálek, za Vítr dostal cenu Audiokniha roku v kategorii pro nejlepšího interpreta. Beru to tak, že Jiří už se stal hlasem mých písmen, že kdyby moje knížky mluvily, budou znít jako on. Tak je to lepší, než kdyby mluvily jako já. Už proto, že převažují mužští hrdinové.
  
Co vás baví na psaní? Je to stále koníček nebo už je to spíše práce?

Je to radost, je to dar, poslání a je to zázrak. Když může sloužit i jako zdroj obživy, je to požehnání.

  
Jaká jste čtenářka? Dočetla jsem se o vás, že vašimi oblíbenými autory jsou Stephen King, jehož jste velkou fanynkou, a Ray Bradbury. Zaujala vás v poslední době nějaká knížka nebo autor?

Čtu celý život hodně, v míře, která by ledaskomu mohla připadat nadměrečná, ale já jsem s knížkami šťastná. Spolu s květinami jsou tím nejkrásnějším, čím se dá domov vyzdobit, obojí osvěžuje a okysličuje, přináší život. Vyhledávám různé žánry a autory, abych nezakrněla, ale nesnažím se za každou cenu polapit každou novinku. Vybírám si. V poslední době mi přinesly radost knížky Petry Klabouchové, jsem vděčná, že jsem na ni narazila. Její světy jsou hutné a nedozírné, dá se v nich bloudit dlouho a uspokojivě.
  
A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

V přírodě, na kole nebo při chůzi, nechávám smysly, ať se uvolní a kochají, hlavu, ať si odpočine, a nohy, ať se unaví. Pak to završí hezké, domácí bistro s něčím lahodným, protože po fyzické námaze se jídlo mění v manu.

 
Fotografie: Archiv Kateřiny Surmanové

Kateřina Surmanová:

• Narodila se v roce 1984 v Hodoníně.
• Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci, obor Teorie a dějiny dramatických umění.
• Působila jako novinářka, nyní je spisovatelka, vede seminář tvůrčího psaní a společně s Gymnáziem mezinárodních a veřejných vztahů pořádá literární soutěž Max&Franz ( www.maxafranz.cz) pro středoškoláky.
• Knihy – Šepot z lesa (2022), Zvedá se vítr (2023), Tři Sekery (2024).
• Je vdaná a má syna.

< Předchozí		Další >