Pocházíte sice z Prahy, ale do svých pěti let jste vyrůstala na venkově v Jeníkovicích u Třebechovic pod Orebem u prarodičů a vaši rodiče byli vojáci z povolání. A od dětství jste ráda zpívala a hlavně o tom, co je kolem vás. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala své dětství?

Bavilo mě všechno, co jsme s dědou a s babičkou dělali. Oni měli malé hospodářství, tak se všechno točilo kolem králíků, slepic a jiné drůbeže. Chodili jsme na trávu, sušili jsme seno, chodili paběrkovat na pole, a protože oba prarodiče byli velmi pracovití a chodili si přivydělávat do JZD, chodila jsem s nimi jednotit řepu a jiné práce. Moc se mi to líbilo, připadala jsem si důležitá, že mě babička s dědou berou jako užitečného parťáka ke každé práci. Jsou to jedny z nejhezčích vzpomínek v mém životě. Ostatně napsala jsem o této fázi mého dětství úsměvnou knížku, která se jmenuje Čáp nejni kondor. Dočkala se dokonce dvou vydání.

Na LŠU jste studovala nejdříve hru na flétnu a později na lesní roh. Na konzervatoř jste šla až 21 let, po studiu na gymnáziu.  Zpívat na ulici jste začala v patnácti letech, když jste prvně položila klobouk v Rusku na Arbatu. V té době jste byla se školou na výletě v Moskvě. Měla jste s sebou kytaru a chtěla jste to zkusit. Na ulici vás také objevila zpěvačka Zuzana Navarová. V roce 1993 jste se představila publiku v Lucerně na koncertě Konec české kultury – ne! A ještě téhož roku jste byla v Lucerně opět, a to jako předskokan písničkářky Susanny Vega. Jak na své pouliční hraní vzpomínáte? Jaká to byla zkušenost?

No, hrát na ulici je fajn, když je to pro vás jen taková zábava, nebo si tím třeba přivyděláváte během svých cest po světě, ale já se tím jeden čas, i když nijak dlouhý, opravdu živila, a to může být krušné. Obzvlášť v zimě, a když jste k tomu třeba ještě nemocní, opravdu není o co stát. Takže spíš, než na to hraní vzpomínám na lidi, které jsem potkala, na kamarády a kumpány, s kterými jsem trávila devadesátky. Bylo to fajn. Byli jsme mladí a věřili jsme, že nám celý svět leží u nohou. Energie mládí nám nedovolovala příliš se zaobírat tíživými věcmi, jeli jsme na vlně euforie a s vytřeštěnýma očima jsme si říkali: „Víš, kde bude tahle republika za deset, dvacet let? To bude super!“ Měli jsme prezidenta, kterého jsme si vážili, otevřely se hranice a my jsme mohli cestovat, začali přijíždět lidé z venku a my cestovali ven… na to vzpomínám ráda.

Pak jste spolupracovala se skupinou Nerez. Ukončila studia na konzervatoři a v roce 2004 jste se stala držitelkou tří Cen Anděl (zpěvačka roku, objev roku a žánrová kategorie Folk). Český Slavík vám vynesl cenu v kategorii Skokan roku. Písnička Lidi, to vám zima bylo, kterou jste nahrála s Domažlickou dudáckou muzikou v roce 2024 postoupila do semifinále United Kingdom Songwriting Contest, a to v kategoriích Open a Christmas song. A písnička Povězte, matičko, povězte, získala certifikát s pěti hvězdičkami z pěti a speciální pochvalu poroty, ve stejných kategoriích. Co to pro vás znamená?

Nejsem člověk, který by byl příliš omámen cenami, které obdržel. Vlastně to ani není technicky možné, můj mozek by to nepobral. Pořád mě napadají nové věci a přicházejí hrozně rychle za sebou, takže v době, kdy vydám album, už mám obvykle napsáno to další a v hlavě nápad na to přespříští… a také si myslím, že se vlastně v hudbě nedá moc soutěžit. Těžko asi nastavíte nějaká exaktně měřitelná kritéria, jako třeba rychlost, výšku, dálku… Takže takovéto soutěže jsou, myslím, spíš dobré pro zviditelnění mladých talentů, anebo to může být velmi výkonný nástroj marketingu. Pokud jde o soutěž United Kingdom Songwriting Contest, zajímalo mě, jestli česká písnička, s českým textem má šanci prosadit se v nečeském prostředí a byla jsem velmi příjemně překvapena, že tomu tak je. Všechny přihlášené písně obdržely plný počet hvězdiček, dvě se dostaly do semifinále a ostatní byly ohodnoceny pochvalou. A myslím, že to hodně potěšilo oba folklórní soubory, s nimiž jsem ty písničky natáčela. Zdá se mi, že u nás doma není český folklór patřičně doceněn.

V roce 2007 o vás režisérka Olga Špátová natočila dokument Půjdu, kam chci. Zahrála jste si ve filmu Jana Hřebejka Kráska v nesnázích a nazpívala několik písní. Jaké to bylo před kamerou?

Cítím se před kamerou dobře. Stejně jako na jevišti. A stejně jako jinde. Jsem tím, čím jsem i v civilu. Ženou, mámou, muzikantkou…

V roce 2008 jste se představila jako autorka knížky pro děti O Mourince a Lojzíkovi, kterou jste také načetla. Napsala jste další knížky, také divadelní hru Uhlíř, princ a drak, kterou uvedlo kladenské divadlo Lampion, a vznikla také její audio verze. Působíte také jako textařka. A na OSA  máte registrovaných kolem čtyř stovek textů. Jednou jste řekla, že songy jsou váš deník, v němž dokumentujete dění svého života. Co vás baví na psaní?

Co vás baví na dýchání? Písničky a texty jsem začala psát hned, jak jsem začala mluvit, vůbec si nedovedu představit, jak nepsat, jak to zastavit. Je to moje základní potřeba, způsob komunikace s okolím, a v neposlední řadě psychoterapie. Psala bych, i kdyby to nikdo neposlouchal. Zkoušela jsem přestat, ale nešlo to. Lezlo to ze mě ušima. 

Působíte jako písničkářka a doprovázíte se na akordeon, klavír, kytaru, banjo, ukulele, dudy, lesní roh, zobcovou flétnu jako i foukací harmoniku. Jste šansoniérka, zpěvačka, písničkářka, multi instrumentalistka, textařka a skladatelka. Která z vašich profesí je vám bližší?

Myslím, že to nevidím jako profese, nebo jako profesi. Všechno, co dělám, je součástí mé osobnosti, bez žádné složky, kterou jste vyjmenovala, bych nebyla úplná. V každém aspektu svého života, v každé činnosti, v každém záchvěvu mysli jsem to pořád já, pořád stejná. Nedávám tedy přednost ničemu, prostě jen proplouvám jednotlivými činnostmi.

Pracovala jste na hudbě k celovečernímu dokumentárnímu filmu o slavném cestovateli Miroslavu Zikmundovi, nazvaném Století Miroslava Zikmunda a k celovečernímu filmu Tenkrát v ráji, který vypráví o osudech prvorepublikového horolezce Josefa Smítka. Jak se vám skládá scénická hudba, kterou jste dělala pro několik divadelních představení?

Velmi ráda komponuji scénickou hudbu. Je to zase jiná disciplína než psaní písniček. Hudba musí být taková, aby se líbila, aby podpořila děj, ale nesmí válcovat dramatickou složku. Navíc musí člověk přemýšlet o větším celku, pracovat s tématy, s instrumentací, je to také hlavolam, stejně jako písničkářství, ale má trochu jiná pravidla.

V soukromí jste maminkou syna a dcery. Vedete je také k hudbě nebo se našly v něčem jiném?

K hudbě jsem je nijak nenutila, ale když s něčím přišli, tak jsem jim to vždy umožnila a podpořila je. U obou to mělo podobný průběh. V útlejším věku se oba chtěli začít učit hrát - dcera na klavír a syn na kytaru. Pak je to na pár let přešlo, a já je nijak nenutila, no a teď se oba rozjeli jak blázen. Dcera hraje krásně na klavír, já jsem tak dobře jako ona nikdy nehrála, hraje také na elektrickou kytaru a teď začíná na baskytaru. Syn se opět vrátil ke kytaře, začal na španělku a teď si šetří na elektriku. Oba jsou i výtvarně nadaní. Dcera studuje grafický design a syn moc hezky fotí a má i herecké nadání. Tak uvidím, kam je osud zavěje…

Čím je pro vás hudba dnes? A co další zájmy, máte na ně čas? A co vám říká slůvko relax?

Žít bez hudby by pro mě bylo asi stejně možné, jako žít bez krve. V mém životě nebyl ani jeden den bez hudby. Samozřejmě, že mám čas i na jiné zájmy. Hodně čtu, střílím z luku, každý den sportuji – střídám kolo (v zimě rotoped), plavání a pěší turistiku, čas od času se také věnuji brašnařině, mám psa a brzy nám přibyde druhý… takže myslím, že i koníčků mám dost.

Radůza:

• Narodila se 16. 3. 1973 v Praze.
• Po gymnáziu vystudovala v roce 2001 zpěv a skladbu na Pražské konzervatoři (sekce pop music). 
• CD – Andělové z nebe (2001, debutové album), … při mně stůj, V hoře, Vše je jedním, V salonu barokních dam.
• Od roku 2010 své alba vydává ve vlastním labelu Radůza records - Miluji vás (nominace na Cenu Anděl), Ocelové město, Muž s bílým psem, Uhlíř, princ a drak (pohádka plná písniček), RADŮZA & SOČR – Kupředu plout, Nebe je odemčené, Bylo nebylo BEST OF, Studna v poušti (nominace na Cenu Anděl), Žili šťastně až do smrti.
• Knihy – O Mourince a Lojzíkovi (knížka pro děti), Čáp není kondor (povídky), Marathon příběh běžce.
• Autorka scénické hudby k představením - Století touhy (Divadlo Archa), Lišák (Divadlo v Celetné – Spolek Kašpar), Baron z Hopsapichu (Divadlo v Celetné – Spolek Kašpar), Tři sestry (Dejvické divadlo), Romeo a Jana (Divadlo v Řeznické), Tanec na konci léta (Slezské divadlo Opava).
• Za covidu se vyučila brašnářkou a začala učit songwriting.
• Je matkou dvou dětí.
• Více informací na webu        

Foto: Jan Šilar