Paní Jaroslava Černá má na svém kontě spoustu milostných romantických příběhů na pozadí skutečných historických událostí. V jejích knihách vystupují skutečné historické postavy, jejichž osudy jsou líčeny s nádechem tajemna, k němuž má autorka románů velmi blízko. Co všechno prozradila v našem rozhovoru a na jaké nové knihy se mohou její čtenáři těšit?

Paní Jarko, co vás přivedlo k zálibě v historii?

Co mě přivedlo k zájmu o historii? Nevím, prostě něco v povaze, touha po poznání. Někoho baví čísla, jiného chemie nebo černé díry. Pro mě je historie poučení, dozvědět se, jak lidé žili bez televize, internetu, jak cestovali a čím se řídili. Život byl úplně jiný, jiná pravidla, oblékání, zábava, jiné psané i nepsané zákony. Ale stejné byly city, pocity, povahové vlastnosti. Láska, závist, nenávist, touha po moci a bohatství, ovládaly lidstvo v každé době. Historie je poučná, ale člověk nepoučitelný.

Vy jste známá tím, že máte velmi blízko k tajemnu a ezoterice…

Řešení záhad nechávám na odbornících a expertech, kteří touží poznat a odhalit to, co se v přírodě a vesmíru děje miliony let. Tajemno je pro nás něco, co nedokážeme vědecky pojmenovat, poznat. A přitom znám mnoho lidí, kteří cítí sílu místa. Proč asi vznikla poutní místa? Proč pořád pátráme po něčem, co nelze rozumem pochopit, ani nahmatat a spočítat? Prostě jsou věci mezi nebem a zemí, které nikdy nepoznáme, ale můžeme je vnímat a naslouchat jim pomocí vlastního podvědomí. Mně se dějí nevysvětlitelné věci celý život. Přestala jsem o nich přemýšlet, ptát se proč a naučila se je přijímat a řídit se tím, co naznačují, nebo kam vedou. A přitom si myslím, že současná doba a styl života tuto schopnost lidem utlumila. Je to ale velmi složitá otázka a nedá se na ni stručně odpovědět.

Ezoterika je prý myšlenkový směr. Já jsem o ní přestala přemýšlet a všechno, co mi život přináší, jak ke mně promlouvá prostřednictvím podvědomí, pocitů, citů, nebo chcete-li vesmíru, prostě přijímám. A jsem ráda, že tomu rozumí i rodina a dokonce se ptá a věří, protože spoustu věcí mezi nebem a zemí vnímáme, ale ne každý je dokáže správně chápat. Jsou však znamení, vzkazy a varování která se nedají přehlédnout.

Možná i tohle vás ovlivnilo v psaní? Kdy jste začala psát své knihy, bylo v tom něco osudového?

Já jsem se k psaní vlastně nerozhodla. Prostě jsem jednoho dne, byla to sobota, měla potřebu sednout k počítači a příběh, který jsem měla v hlavě, dát na papír. Roky jsem pracovala jako sociální pracovnice a inspirace ze života lidí bylo hodně. Netoužila jsem nikoho poučovat, ale myslím, že životní příběhy ze současnosti i z historie mohou být poučné především pro ty, kteří touží po poznání a pochopení jednání lidí v určitých situacích.

Takže témata pro své knihy čerpáte z těchto životních příběhů?

Čerpám z příběhů lidí, které se opravdu odehrály. Třeba v románu Neplakej, vrátím se pro tebe se dějí věci, kterým se nechce věřit, ale já jsem naslouchala vyprávění jedné ženy celé dopoledne a věděla jsem, že to napíšu, i když i pro mě byl vztah otce a dcery neuvěřitelný, tak jako některým čtenářům. Stejně tak Dům v podhradí, je to příběh plný tajemna, náhod a zvratů. A opravdu se odehrál. K historickým tématům si vždy seženu podklady, fakta, životopisy a na ty pak navlékám příběh, který musí plynout stejně jako historické záznamy. Nepopírám, že nechám pracovat fantazii, ale i ta se opírá o skutečná fakta, zaznamenaná v kronikách, nebo knihách historiků.

A jakou literaturu čtete?

Přečetla jsem spoustu knih, ale nejradši mám Quo vadis a Egypťan Sinuhet. Možná proto, že jsou vzpomínkou na tatínka, z jeho knihovny, a je v nich hodně moudrosti.

Na co se mohou vaši čtenáři těšit do budoucna?

Dokončuji historickou krimi pro nakladatelství MOBA, z doby staroměstského kata Jana Mydláře a chystám pro Alpress Polyxenu, jednu z nejznámějších šlechtičen, rozenou z Pernštejna, provdanou za Viléma z Rožmberka a později za Vojtěcha z Lobkovic. Mám o ní mnoho informací ze dvou tlustých životopisných knih, tak věřím, že se mi podaří ji popsat jako ženu, která první manželství uzavřela z rozumu a na přání rodiny, do Vojtěcha se pak zamilovala a provdala se z lásky, která ji přinesla to nejcennější, čeho se v prvním manželství nedočkala. Sama narození syna nazvala zázrakem. Tak snad se mi podaří se všemi informacemi prokousat a popsat zajímavé okamžiky jejího života.

A co vy sama si přejete pro sebe?

V klidu, štěstí a ve zdraví spokojeně žít, užívat si s vnoučaty, s rodinami obou synů, prostě jen tak být a dělat, co mě a manžela těší. Mít radost se setkání s přáteli, těšit se z každého dne a taky psát, povídat si se čtenáři.

Jaroslava Černá (*1959)

• Vystudovala gymnázium a sociálně právní školu, až do revoluce pracovala na městském úřadě jako sociální pracovnice. A po revoluci začala jako OSVČ postupně psát.
• Ráda s manželem lehce sportuje, podniká procházky do přírody, ale taky si nechává líbit posezení u kávy a povídání o čemkoliv.
• Je autorkou více než 35 románů. Psali jsme například o její nové knize Paní na Svojanově: Láska pevnější než kámen.

Foto: archiv paní Černé

< Předchozí		Další >