Povídky, které mrazí i zahřejí na duši; a vaše starosti se najednou zdají malicherné. A rozhovor s autorkou.

 

Veronika Valíková vydává v těchto dnech v nakladatelství Motto knihu povídek Sesterské domino. Povídky o ženách odhodlaných, bojujících s větrnými mlýny, i o takových, které mají dvě malé děti, kočku, psa, vysokoškolské vzdělání a deprese. Povídky o ženách, ale nejen pro ženy, povídky, které pohladí i jízlivě kousnou. Povídky, které čtete tak přirozeně, jak plyne život. A jsou o životě. Každá nutí čtenáře k přemýšlení, nejen proto, že přinášejí zvraty, ze kterých mrazí, ale i proto, že porozumět vztahům mezi ženami je leckdy nemožné.

Každá z povídek je minipříběhem, za kterým si čtenář s fantazií může domýšlet zbytek románu. Vytříbený a bohatý jazyk autorky, která je profesí češtinářka, v kombinaci s vkusně použitým odposlouchaným hovorovým jazykem, dělá z povídek živé a čtivé příběhy. A jak už to u dobrých povídek bývá, čtenář ještě dlouho přemýšlí, co bylo před tím, a jak by se příběh vyvíjel dál.

Z rozhovoru s autorkou:

Paní Valíková, čtenáři, nejen ti z Kultura21.cz, vás znají jako autorku románu Češtinářky (recenze zde). Proč teď přicházíte s knihou povídek?

V roce 2004 mi vyšla prvotina Soukromý nebe, novela o rizikových těhotenstvích, jedné porodnici a Čaroději jménem Gral. Potom jsem zůstala sama s dvěma dětmi, učila na prestižním gymnáziu na plný úvazek češtinu a divadlo, prala se s Cermatem kvůli špatně postaveným maturitám z ČJL, tancovala, jezdila k moři, na kole a kolečkových bruslích a na psaní delšího textu nebyl čas ani energie. Jen občas jsem zvládla nacpat do počítače nějakou povídku. Někdy mi nabobtnal blog, někdy se mi rozrostl fejeton z ONY Dnes, někdy jsem spolu se studenty psala domácí sloh na dané téma či první větu. A někdy jsem prostě jen pod tlakem nějaké emoce, vzpomínky či události stvořila povídku. Takovým impulsem bylo třeba dvacatero odvšivování dcery či návštěva mé nejmladší sestry v našem šíleném venkovském domečku. Povídky jsem sbírala přes dvacet let.

Teprve když jsem odešla z gymnázia, kde jsem učila čtrnáct let, byla jsem schopná dopsat delší text, tedy román Češtinářky. Ještě jsem se do školství třikrát vrátila, ale asi už to není místo pro mě. Především kvůli devastaci středoškolské literatury. Zkoušet stále dokola několik málo rozborů knih mě nebaví. Měnit to je boj s větrnými mlýny. A každý Don Quijote se někdy unaví.

Jste profesí češtinářka a literaturu jste učila na elitních gymnáziích. Kdybyste teď byla v pozici studentky a dostala nenáviděnou otázku: "Co chtěla autorka říci svou knihou Sesterské domino?", jak byste se s ní vypořádala?

U maturit máme předepsáno ptát se na téma knihy. Název Sesterské domino je předesílá, jádrem knihy jsou povídky o sesterských, respektive sourozeneckých vztazích. Proto je mottem první povídky citát z biblického příběhu o Kainovi a Ábelovi, a mottem té poslední Puškinova charakteristika Taťjany a Olgy Larinových. Sourozeneckých sporů a zmatků je požehnaně nejen v Bibli, procházejí dílem Shakespeara, bájemi, pohádkami, velkými romány, dramaty i detektivkami Agathy Christie a vesměs jsou toto konflikty krvavé, těžko řešitelné. Zejména pokud má jeden sourozenec pocit křivdy ze strany rodiny, osudu, Boha…

Všechny ty velké příběhy včetně historických naznačují, že představa prvotně idylických sourozeneckých vztahů je iluze, neboť právě tady často funguje tvrdá konkurence. Proto Kain zabil Ábela, Ezau chtěl zabít Jakóba, Josefovi bratři se chtěli zbavit Josefa a náš Boleslav nechal zavraždit Václava. Ozvěny těchto krvavých příběhů se promítají i do našich životů. Nevraždíme běžně své sourozence, ale ten konkurenční boj o přízeň rodičů, o majetek či atraktivní protějšek je tu s námi neustále. A právě o něm je zhruba polovina mých povídek.

Kdybyste si měla vybrat jednu povídku, která by doprovázela váš medailonek v literárním časopise, která z povídek by to byla a proč?

To je přesně ten problém, který vyvolává sourozeneckou konkurenci – které ze svých osmadvaceti „dětí“ v knize bych upřednostnila. Upřímně, nevím. Asi by záleželo na typu časopisu. Miluji Růžové korálky, bílé mušle a uchechtané delfíny, neb zachycují stav duše v určitém období, ale protože je kolem nás tak ponuro, možná bych volila veselý Čas proměn o dospívání dcery nebo Jak se mistr Villon setkal se svým lyrickým subjektem, který ve zkratce ukazuje absurditu nových maturit. Nebo bych zvolila námořnickou Sluneční dceru. Opravdu nevím.

Píšete teď něco?

Ano. Když se probírám současnou českou literaturou, je tu několik preferovaných témat: moderní historie, především vyrovnání se s komunismem a odsunem Němců, mikrokosmos rodinných vztahů a jinost, vyloučenost ze společnosti na základě sexuální orientace či národnostního původu. Chybí nám knihy o současnosti, o tom jak a proč je naše společnost rozdělená, co prožívají vzdělaní lidé, kteří se nepočítají k „elitám“, a kam jsme došli za posledních čtyřicet let. Pustila jsem se do generačního románu. Držte mi palce.

Děkuji vám za rozhovor, ať se vám daří. A slibuji, že čtenáři Kultury21 se o románu dozvědí mezi prvními.

Veronika Valíková touto knihou prokázala, že patří k výborným spisovatelkám v nejlepším smyslu tradice české literatury. Pravděpodobně se neobjeví v nominacích na žádnou z u nás udělovaných cen za literární počiny roku, protože nepatří k oblíbenkyním mainstreamu kvůli svým ostře formulovaným článkům a blogům na stránkách MF Dnes a iDnes. Veronika Valíková napsala knihu hlubokých příběhů, knihu s neotřelým vtipem a širokým poselstvím, knihu o smutku, naději i všedním životě. Knihu, kde se srdečně zasmějete a někdy vám bude smutno. Knihu, kterou musíte mít. Knihu, která se lépe čte, než se o ní píše, protože ta kniha je život.

Název: Sesterské domino
Autor: Veronika Valíková
Obálka a ilustrace: Pavel Koch
Žánr: Povídky
Nakladatelství: Motto, ve společnosti Albatros Media, a. s.
Rok vydání: 2025
Počet stran: 271
Hodnocení: 100 %

Zdroj foto: nakladatelství

Odkaz na web: https://www.motto.cz/tituly/93377269/sesterske-domino/

< Předchozí		Další >