Čeština je jazyk hravý, tak dokazuje název encyklopedické knihy PRAŽSKÝ ULIČNÍK. Nepojednává totiž o žádném malém nezbedovi v pražských ulicích, nýbrž o jejich pojmenování. V abecedním pořadí shrnuje názvy veškerých veřejných prostranství, jaká se v Praze a v přilehlých částech vyskytují. Tím se mají na mysli nejen ulice a náměstí, ale také parky, sady, tunely, mosty apod.

Publikaci doplňuje stostránkové rejstříky, jak starých (dnes již nepoužívaných) českých názvů, tak německých, samozřejmě opatřených nynějším pojmenováním – třeba taková Husova ulice se tu v průběhu staletí mihla snad ve čtyřiceti případech. Dnes ji nalezneme na Starém městě a z hesla o ní snadno zjistíme, že prošla mnohými názvovými změnami: v nejstarších dobách se jednalo o Vyšehradskou cestu, poté se jí říkalo U sv. Jiljí, Dominikánská…

Kniha úžasná a fascinující
U Pražského uličníka, opatřeného několika dobovými plány města, oceníme početné archivní fotografie, kresby i nynější barevné průhledy na popisovaná místa, uvozují cenné historické stati. Dovíme se z nich, že tradice sestavování názvových seznamů sahá daleko do minulosti, od nejstaršího českého nás dělí zhruba dvě staletí. Odhaduje se, že ve středověku se Prahou vinuly zhruba dvě stovky ulic a náměstí. Až za císařovny Marie Terezie, kdy se jejich počet rozrostl asi o polovinu, byl vydán dekret, který nařizoval číselné označení všech budov – a jejich očíslování se z důvodu výstavby dalších domů několikrát měnilo. Orientaci ztěžovalo i častá přejmenovávání ulic. Dnes bychom jich v Praze nalezli bezmála osm tisíc…

Kožná ulice

Velice podnětná, mnohými obrázky proložená studie se vztahuje k vývoji označení ulic. Úplně nejstaršími jsou domovní znamení, která ve středověkém městě stačila k bezproblémovému nalezení příslušné usedlosti. Samotné názvy ulic, už v časech habsburské monarchie (a nikoli jen za německého protektorátu, jak se mylně domníváme) důsledně dvojjazyčné, se původně malovaly přímo na stěnu domů, teprve později se začaly přitloukat barevně vyvedené tabulky – dnes s bílým písmem na červeném podkladu a jednoduchým zdobným rámováním, rovněž bílým. V současné době se na stěnách můžeme setkávat se všemi možnými typy označení, protože se nikdy nepodařilo vyměnit je najednou žádoucí variantou.

K čemu se názvy vztahují
Zajímavá je rovněž stať objasňující původ názvů: odkazují k poloze či místu, kde se ulice nachází, k městům, horám či řekám v Česku i zahraničí, k řemeslům o v dané lokalitě již dávno neprovozovaným či dokonce zaniklým, ale často se vztahují k jménům skutečných i mytických osobností. Která jména byla volena (a případně nahrazována) nejčastěji? Vedle výše zmíněného Husa to byli Karel Havlíček Borovský, Jan Žižka, Jan Amos Komenský, Bedřich Smetana, František Palacký, Alois Jirásek, Jan Neruda, Božena Němcová…

Václavské náměstí

Se jmény tak říkajíc klasickými a vlasteneckými větší problémy nebyly, zato jména mnohdy ještě žijících lidí, která odkazovala k turbulentním novodobým dějinám, bývala odstraňována, stačí připomenout Stalina (včetně destrukce jeho velkopomníku) nebo Gottwalda, nemluvě o Reinhardu Heydrichovi, jenž po atentátu na něho získal „své“ nábřeží, dnes rozdělené mezi Masaryka, Rašína a Smetanu. V zásadě ovšem platí, že čest pojmenování by měla být prokazována toliko již nežijícím jedincům, kteří se – ať již skutečně nebo domněle – nějak zasloužili o stát či národ, vynikli v nějakém oboru. Byť můžeme očekávat, že budoucí věky budou opět upřednostňovat své aktuální zasloužilce.

Příručka, kterou je třeba aktualizovat
K masivnímu přejmenovávání docházelo najmě v okamžicích nějakých historických zlomů – např. po vzniku samostatné československé republiky (1918), po nástupu komunistů k moci (1948), po pádu bývalého režimu (1989), ale také při jakékoli rozšiřující se zástavbě. Proto bylo nutné dosavadní knihy aktualizovat: také tato kniha navazuje svého trojdílného stejně nazvaného předchůdce, jehož první část vyšla před více než čtvrtstoletím. Jsou podchyceny dokonce změny, k nimž došlo v průběhu loňského roku.

Pražský uličník, knihu přehlednou a maximálně úplnou, vytištěnou velice kvalitně, lze tedy používat i jako pomůcku pro snazší orientaci např. v reprezentativním díle, jakým jsou několikasvazkové Umělecké památky Prahy, kde se bez nadsázky popisuje doslova každý dům. A žádný internetový prohlížeč nemůže takový skvostný počin, jakým Uličník každopádně je, plnohodnotně nahradit.

Barbora Lašťovková, Marek Lašťovka, Kateřina Jíšová, Josef Třikač, Václav Ledvinka:
Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství
Vydala Academia, Praha 2022. 884 stran
Foto: kniha

Hodnocení: 100 %

Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství, 2. přepracované a doplněné vydání – Academia

< Předchozí		Další >