Polických hesel a deklamací na téma budování světového míru jsme si kdysi užívali po plných doušcích. Mezi oblíbená patřila i ta, jež zviditelňovala úspěchy československých sportovců. Co už ale nezmiňovala, byla cena, kterou bylo za úspěch třeba zaplatit.
Představovat v dnešní době platformu pro zpřístupnění divadelních prken široké online veřejnosti Dramox je už asi zbytečné. Od kovidových časů si zcela jistě stihla vybudovat slušnou diváckou základnu, k čemuž nepochybně přispívá i trvalé rozšiřování nabídkového portfolia. Dnes se spolu podíváme na jednu z podzimních novinek roku 2023 – záznam představení Klicperova divadla Koule.
Ačkoli se na Dramoxu Koule objevuje teprve nyní, vlastní představení mělo svou premiéru již před více než deseti lety, a to v divadelní sezóně 2011/12. Prostým pohledem do statistik Klicperova divadla zjistíme, že toto představení bylo hned po Baladě pro banditu druhým nejhranějším v dějinách královohradecké scény. Abychom pochopili příčiny takového úspěchu, musíme ale nahlédnout trochu za oponu.
Postavu Mileny si buď zamilujete, nebo ji budete nenávidět
Počátky Koule totiž sahají o další rok do minulosti. Coby zhruba hodinovou rozhlasovou hru ji David Drábek tehdy napsal pro Český rozhlas. Svou premiéru si v rámci projektu „Vinohradská 12“ v éteru odbyla v lednu 2011. Nosná dějová linie představila fiktivní exolympioničku koulařku Milenu a její životní dráhu. Až potud asi téma, které nemusí nutně vzbudit příliš pozornosti. Jenže podle známého přísloví o hejnu a kameni se pozornost dostavila, a to bouřlivá. Helena Fibingerová rozvířila média a dokonce probudila k činnosti právníky, aby dosáhla vysílacího embarga. Nu, jako zkušení obyvatelé této planety již víme, že není lepší reklamy než té negativní a bouřlivé. Rozhlasová hra ze světa nezmizela, David Drábek naopak nachystal rozšířenou verzi určenou pro divadelní scénu. V novém kabátě téma narostlo na více než dvojnásobek svého původního času. Tím dostaly prostor i další postavy, teď již méně skrytě zrcadlící své skutečné předobrazy.
Pavla Tomicová v hlavní roli je prakticky zárukou skvělého zážitku. Její schopnost vysílat do hlediště emoce po plných hrstech si v tomto případě přišla na své. V jednu chvíli usměvavá a bezstarostná, místy až prostá postava Mileny se lusknutím prstů promění v bouřlivou saň dštící oheň, aby ji vzápětí nahradila bohémská podnikatelka a politička, či naivní holčička plná ideálů. Autor hry jí do cesty přihazuje celou škálu protihráčů, ať už v groteskní parodii televizních šarád, či ve formě hysterické moderátorky fluktuující z kanálu na kanál, vedle níž i zjevně cholerická Milena působí jako dokonale stabilní a vyrovnaný jedinec. Není jistě velkým tajemstvím, že hrou se tak na různě dlouhou dobu mihnou repliky známých mediálních i politických postav.
Ať už za to může autorova euforie z příležitosti rozšířit původní téma o další a aktuálnější prvky, či se jednalo o snahu poněkud odlehčit jinak tíživý podtext předlohy v otázkách morálky a režimového zneužívání moci, jisté je, že hraná verze Koule nabízí širokou škálu výrazových prvků. Od klasických monologů až k hudebním vložkám. Zároveň může být zajímavé zamyslet se nad způsobem, jakým byly jednotlivými protagonisty uchopeny i pomocné postavy. Bylo skutečně nutné, aby své předobrazy ve snaze o parodii tak výrazně přehrávaly? Jsem si skoro jist, že správná odpověď na tuto otázku neexistuje. Jak už to u výrazového umění bývá, tady bude co divák, to názor. A tak je to zcela jistě správně.
Netuším, zda ještě existuje šance spatřit Kouli v nějaké dramatizaci na vlastní oči. Hádám, že spíš nikoli. Proto je příležitost seznámit se s ní na vlnách Dramoxu asi ne-li navždy, pak jistě na dlouhou dobu poslední možnost, jak toto špičkové představení zažít. Jednu věc vám totiž mohu slíbit: postavu Mileny si buď zamilujete, nebo ji budete nenávidět. Nejspíš postupně obojí. Co ale zcela jistě nezažijete, bude nuda. Tahle divadelní hra vyvolává celou škálu emocí a kromě úsměvu i nemalou dávku nostalgie, neřku-li melancholie.
Takže: na co ještě čekáte?
| < Předchozí | Další > |
|---|