Kultura21.cz

Vědec, popularizátor vědy, velký milovník přírody, vysokoškolský pedagog a publicista, Miroslav Saniga, svůj život zasvětil přírodě a právě přírodě věnuje také své knihy. Píše jak pro malé čtenáře, tak dospělé a své publikace doplňuje vlastními kresbami a fotografiemi.

Od dětství jste velkým milovníkem přírody. Jaké bylo vaše dětství strávené na na liptovském venkově na Slovensku?

Příroda v okolí naší podhorské vesničky Liptovské Revúce, která leží mezi Nízkými Tatrami a Velkou Fatrou, je nepopsatelně krásná a pestrá, že ji není možné dostatečně a uspokojivě obsáhnout ani v těch nejfantastičtějších lidských představách. Je to prostě přírodní koncentrát toho nejkrásnějšího, nejpůvabnějšího a nejmilejšího, co Stvořitel na naší planetě Zemi vymodeloval. Ať jsem v kterémkoliv pohádkovém zátiší malebného podčernokamenského chotáru, anebo se alespoň koukám po okolních kopcích, zažívám neopakovatelný pocit absolutního osvobození svého nitra od závislosti na světských záležitostech. Má duše se dostává do takového zvláštního stavu, přímo nadpřirozeného rozpoložení. Připadám si, jako bych se v nezastupitelné roli scénáristy a režiséra časného i věčného života Stvořitele, koukal s uspokojivým úsměvem na tváři z pocitu dobře vykonané práce, na své překrásné pozemské dílo.

Samozřejmě, že se najdou takoví, kteří budou namítat, že vesniček s takovým krásným koloritem je v široširém světě, jako na našem malebném Slovensku, samozřejmě mnohem více. Pro mne byla a nadále zůstane tato naše vesnička nejkrásnější, možná právě proto, že je památníčkem nezapomenutelných chvil a zážitků z mého dětství.

Byla to právě láska k přírodě, která vás dovedla po studiu na gymnáziu, že jste vystudoval Lesnickou fakultu Technické univerzity ve Zvoleně?

Od početí je můj život svázaný pevně, tak jak bývá spojené tělo dítěte s matkou pupeční šňůrou, s přírodou. Tak jako dítě v prenatálním vývoji nemůže existovat bez spojení s dárkyní jeho života, stejně tak ani já nemohu být bez mé pramatky přírody. Od dětství mne fascinují rostliny a zvířata, také jevy, které se odehrávají v zátiších naší nádherné středoevropské přírody. Nejvíce jsem ale okouzlený svými dvěma opeřenými miláčky - zedníčkem skalním a tetřevem hlušcem. Jsou to moji „strážní andělé“, kteří mne na tomto pozemském světě chrání. Pod jejich bezpečnou ochranou žiji od raného dětství svůj jedinečný pohádkový život. Oba mohou za to, že jsem se nejen „po uši“, ale také až „po konečky vlasů“ zamiloval do přírody.

Několik let jste pracoval ve Správě Národního parku Malá Fatra a od roku 1993 jste v Ústavu ekologie lesa SAV jako samostatný vědecký pracovník ve Zvoleně. Od roku 2015 působíte také jako učitel biologie na Katolické univerzitě v Ružomberoku. Co vám přivedlo k práci pedagoga? Byla to ta možnost předat své zkušenost dále?

Velice brzy po nástupu do profese vědeckého pracovníka jsem pochopil, jak důležité je šířit poznatky z výzkumu mezi širokými vrstvami lidí, jak je chceme získat pro podporu vědy. Formování veřejného mínění z první ruky přímo od přírodovědce pokládám za jednu z nejdůležitějších a nezastupitelných rolí. Bez cíleného a přesně naprogramovaného ovlivňování povědomí dětí a mládeže vhodnou formou zážitkového učení, jen stěží získáme pro vědeckou dráhu, mezi mladými, nadějné přírodovědce. Jelikož jsem si toho vědom, proto věnuji popularizaci mladých velkou pozornost. Pokud chceme na vědeckou dráhu získat mladého člověka, je pozdě začít s „náborem“ na středních nebo až na vysokých školách. Pokud chceme vypěstovat kvalitního vědeckého pracovníka, pro kterého se stane zaměstnání posláním a zároveň koníčkem, je potřeba vzbudit zájem o vědecký život již u žáků základních škol. Přednášky a terénní exkurze, ústící do zážitkového učení v podobě praktikování nějakých pozorování anebo pokusů, se pro tento typ práce s mládeží nejlépe hodí.

Jste autorem řady vědeckých a metodických studií a populárně – vědeckých knih o životě přírody jak pro děti, tak dospělé. Své knihy si sám ilustrujete a také jsou doplněné vašimi fotografiemi. Co vás přivedlo ke psaní knih a píše se vám lépe pro děti, nebo pro dospělé?

Popularizace přírodovědy mne chytila za srdce již v raném dětství. Způsobilo to mé „okouzlení“ zedníčkem skalním (murárikom červenokrídlym) v mých sedmi letech. V tom čase (rok 1971) nebyl tento ptáček zobrazený v žádné knížce a já vůbec nevěděl, do jakého opeřence jsem se to vlastně zamiloval. Každému jsem vyprávěl o mém okouzlení nevšedním ptáčkem. I když jsem neznal jeho jméno, kreslil jsem jej všude – do sešitů, knih, na školní tabuli a povídal o něm každému, koho jsem potkal. Prostřednictvím tohoto ptáčka si příroda získala celé mé srdce. Jenomže ve svém okolí jsem nenašel nikoho, kdo by mne vzal do zátiší přírody a ukázal mi medvědí brloh, hnízdo orla skalního, nebo aby mne zavedl na lokalitu zedníčka skalního. A protože se v mém okolí žádný takový průvodce nevyskytoval, toužil jsem alespoň po nějaké knížce, ve které by se psalo, o tom, co se děje v přírodě během roku, dítěti přístupnou formou pohádek nebo povídek. Jenomže takových knížek bylo velice málo.

A tak jsem začal již v dětství snít o tom, že až budu „velký“, budu psát pro děti a mládež knihy, po jakých jsem toužil jako malý přírodovědec. V hlavě se mi rodily postupně nejdříve pohádky o mých milovaných zedníčcích a tetřevech. Později se mi v šuplíku nahromadily povídky z příběhů, které jsem zažil během svých toulek po přírodě. Po ukončení vysokoškolských studií a nástupu do Správy Národního parku Malá Fatra v Gbeľanech v roce 1987 jsem začal nejdříve přispívat svými krátkými povídkami do časopisů o přírodě (Poznaj a chráň, Poľovníctvo a rybárstvo, Rodina a škola), také do novin (Smer, Pravda na víkend). V roce 1988 začala moje mimořádně plodná spolupráce se Slovenským rozhlasem, kde jsem v rámci relace Rádiovíkend představoval posluchačům pravidelně v sobotu nějakého živočicha. Od roku 2007 v Rádiu Regina připravuji relaci Kalendárium prírody, která se vysílá každou sobotu. Ve stejném roce začala také moje spolupráce s rádiem Lumen, kde každý pracovní den připravuji pořad Kalendár prírody, v němž posluchačům přibližuji jevy a scénky ze zátiší naší přírody.

S vydáváním knih jsem dlouho váhal. Když se mi ale v šuplíku nahromadily za deset let pracovního života stovky pohádek a povídek, uvědomil jsem si, že čas dozrál a já by mohl už také něco vydat nejen časopisecky, ale i knižně. Mojí velkou zálibou je i kreslení přírodnin, kterému jsem se věnoval, spolu s psaním po večerech, kdy jsem trávil čas o samotě v klášteře v Gbeľanech, resp. od roku 1993 na Výzkumné stanici ÚEL SAV ve Starých Horách. Za šest tisíc večerů a nocí práce se mi nahromadilo materiálu nejen na jednu knihu, ale hned na několik populárně-naučných knih. A tak jsem se rozhodl vydat svoji první knihu Poviedky tetušky Jedličky, která vyšla v roce 1996. Od té doby jsem si střádal peníze, abych mohl každý rok vydat vlastním nákladem alespoň jednu knihu pro děti nebo dospělé. Z těch zatím 75 populárně-vědeckých knižních titulů jsem vydal 50 vlastním nákladem.

V počítači mám ještě uložených, jako „železnou zásobu“ z období, když moje mysl nebyla zatěžkána světskými starostmi o živobytí, protože všechen servis v domácnosti dělala naše dobra máma, dalších pět knih připravených k vydání. V hlavě nosím další tituly, které bych chtěl v budoucnu postupně „přesunout“ do počítače, a pak se snažit je vydat. Protože si nechat poznatky a zážitky z přírody jen tak pro sebe bych pokládal za sobecké, bral bych to, že jsem se na dobrotivé pramatce přírodě dopustil hříchu. A fotografování přírody je další mojí velkou zálibou, které se věnuji ve volném čase. Své knížky se snažím psát tak, aby byly přístupné jak začínajícím čtenářům, tak také těm v seniorském věku.

V dětství jste toužil mít přírodu co nejblíže kolem sebe. Miloval jste ptáčky, pro které jste chtěl dělat krmítka. Sen jste si v dospělosti splnil a na zahradě vašeho rodného domu v Liptovských Revúcech, jste vytvořil Pohádkovou ptačí zahrádku neboli Ptačí ráj. A věnujete se zkoumání ptačích společenství. Vašimi oblíbenci jsou murárik (zedníček skalní) a hlucháň (tetřev hlušec). Proč právě tyto opeřenci?

Vše, co prožijeme poprvé ve svém životě, má pro nás neopakovatelné kouzlo a zanechá v nás nesmazatelnou stopu. Vzpomínky na výjimečné události v životě každého z nás nevyblednou ani po letech. V mém životě k těmto dojímavým zážitkům patří dvě svátečné události, a to když jsem zahlédl nejdříve zedníčka skalního a později tetřeva hlušce. Setkání s těmito opeřenci bylo pro mne osudové a oba si ihned získaly moji náklonnost. Obdivuji a miluji celou přírodu, ale k těmto dvěma stvořením cítím něco více. Těžko se mi to vysvětluje. Osudové setkání se dějí mimo nás, v režii Vyšší moci a tak je to správně…

Zedníček skalní je moje první láska, a to od okamžiku, když jsem jej coby sedmiletý kluk, poprvé spatřil na domě v naší vesnici. Tehdy jsem se zamiloval to tohoto podivuhodného ptačího stvoření a byla to láska na první pohled a zamilování na celý život. Ve chvíli, když jsem jej poprvé uviděl během hokejového zápasu na ulici, jako šplhá po zdi domu, okamžitě jsem byl ohromený. Na hokejovém zápase jsem sice zůstal fyzicky, ale moje mysl a duše byla s tím úchvatně zbarveným opeřencem a je tomu dodnes.

Bylo mi devět let, kdy jsem potkal svoji druhou ptačí lásku tetřeva hlušce, která mne okouzlila svoji majestátností, plachostí a tajuplností. Nejvíce jsem okouzlen jeho tokáním v romantické atmosféře přítmí interiéru lesa za měsíčního svitu. Oba žijí v odlehlém vysokohorském prostředí, které neobývá mnoho ptačích druhů.

Jste velkým popularizátorem vědy, za což jste obdržel také několik ocenění. „Vědu třeba podat běžným lidem a tak je přitáhnout k ochraně přírody, protože je na hraně přežití. Musíme se k ní chovat tak, aby cítila, že ji máme rádi.“ To jsou vaše slova. Čím je pro vás osobně příroda tak důležitá, že jste jí zasvětil svůj profesní život a dal kus sebe samotného?

I když jsem již dávno vyrost s chlapeckých kalhot, můj pohádkový život s přírodou pokračuje také ve zralém věku. Škrábance a jizvy, které jsem si přivodil na toulkách přírodou v okolí mé rodné Liptovské Revúce, jsou už dávno zhojené, ale zážitky z dětství v mé mysli a srdci jsou „vypálené“ navždy. Při různých příležitostech si vzpomenu na mé první setkání s obyvateli přírody. Je to až k nevíře, ale momenty z těchto zážitků se mi vyjeví, jako kdybych je prožíval v této chvíli … Nové a nové setkání s aktéry na scéně přírody prožívám se stejným citovým vzrušením, jako tomu bylo v období dětství.

Připravujete další zajímavou publikaci o přírodě?

Mám rozepsaných a „rozfotografovaných“ několik titulů, věřím, že i letos ještě nějaká ta knížečka pro dětského čtenáře uzří světlo světa.

Jaký jste čtenář, máte oblíbený žánr nebo autora?

Jako vědec a vysokoškolský pedagog se věnuji zejména vědecké literatuře, kterou nesmím „opustit“ ani na jeden den z dohledu, abych se neztratil v explozi nových informací a vědeckých poznatků … Ale velice rád čtu právě populárně-naučnou literaturu, samozřejmě v kontextu přírody…

Jak rád trávíte volné chvíle?

Prací v Pohádkové ptačí zahrádce, kde je vždy co opravit a doplnit a v přírodě, která je pro mne zdrojem odpočinku a načerpání jak fyzických, tak duševních sil… Příroda je krásná v každém časovém okamžiku a počasí. Kouzelnou atmosféru v jejich zátiších vytváří šedavé závoje mlhy rozvěšené po končinách a vrcholcích stromů, bílé roucho čerstvě napadaného sněhu, dešťové kapičky na listech stromů svítící v odlescích sluníčka jako kahánky, nebo první jarní kvítečky, které se děrou ohromnou silou přes sněhovou peřinu na světlo …

Každý okamžik v časovém intervalu dne a roku je v zátiších přírody jedinečný a vytváří v nich neopakovatelnou atmosféru. Pro mne je příroda neodolatelná kráska a vždycky mám v jejích zátiších co obdivovat. Pozvánku na procházku do přírody nedokážu nikdy odmítnout, pokládal bych to za hřích, který jsem spáchal proti přírodě. Nesčetněkrát jsem se přesvědčil, že člověk zažije v přírodních zákoutích nezapomenutelné zážitky právě tehdy a na takové lokalitě, kde by to vůbec nečekal. Pramatka příroda se příteli, který jí zůstává věrný v každém počasí, odvděčí nejkrásnějšími scénkami, které svátečnímu návštěvníkovi nerada odhaluje.

Docent. Ing. Miroslav Saniga, CSc.:

• Narodil se 20. 1. 1964 v Ružomberoku na Slovensku. Vystudoval Lesnickou fakultu Technické univerzity ve Zvoleně.
• Pracuje jako samostatný vědecký pracovník v Ústavu ekologie lesa SAV ve Zvoleně a pedagog na Katolické univerzitě v Ružomberoku, kde učí ekologii a environmentální výchovu.
• Je autorem řady vědeckých a metodických studií.
• Píše populárně-vědecké knihy o životě přírody – dětem věnoval 18 titulů (např. Poviedky tetušky Jedličky, Rozprávky prababičky prírody, O prírode veselo i vážne, Príroda – čo o nej (ne)vieš?, Všetko „naj…“ o našich vtákoch, Príroda – z každého rožka troška …)
• Napsal 57 knih pro dospělé (např. Hlucháne – moja láska, Rozjímanie s murárikmi, Poézia lesa, Rozjímanie s prírodou, Zasnúbený s prírodou, Kresťan a ekológia, Krížom-krážom prírodou, Prechádzky slovenskou prírodou, V túlavých topánkach slovenskou prírodou …)
• Je popularizátorem vědy a techniky, za což obdržel řadu ocenění.

Foto: archiv Miroslava Sanigy