Sci-fi povídka číslo 10: BRAG má problém

Sci-fi povídka číslo 10: BRAG má problém

literarni soutez 200

Milí čtenáři, máte rádi sci-fi? Dnešním dnem uveřejňujeme deset povídek, které dorazily do naší literární soutěže na téma Obyvatelé měst v daleké budoucnosti a postoupily do užšího výběru.
Nyní je na vás, která z nich zvítězí v čtenářském hlasování a i vy máte šanci získat zajímavou cenu! Označte povídku, která se vám nejvíce líbí, v anketě a k tomu napište na e-mailovou adresu Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript název vybrané povídky a své jméno a adresu. Do předmětu e-mailu napište „literární soutěž“. Autor povídky, která získá nejvíce hlasů, získá hodnotnou cenu. Navíc z došlých oodpovědí vylosujeme jednoho čtenáře, který rovněž bude odměněn - knihou Vzpoura mozků. Uzávěrka hlasování bude 15.9.2013.

BRAG má problém/ David Patras

„Dobré ráno, Marku,“ promluvil BRAG vlídně a Marek na pozdrav jako každé ráno zareagoval zachumláním se do peřin. A jako každé ráno, BRAG vzápětí s mírně zvýšeným hlasem naléhavě sdělil: „Měl bys vstávat, Marku. Je již 8 hodin a budeš-li pospávat, nestihneš přijít včas do práce. Já vím, že ji nemáš vůbec rád, avšak bez práce nebudeš mít výplatu a bez výplaty si nebudeš moct dovolit ubytování v BRAGu. A to by byla škoda - jsi můj nejmilejší nájemník.“
Peřina se dál pravidelně vzdouvala a klesala a nic nenasvědčovalo, že by tomu mělo být v nejbližší době jinak.
„Marku, okamžitě vstávat, nebo spustím požární poplach a neprobudí-li tě siréna, pokropím tě ledovou vodou z hasicího přístroje!“
Marek se ještě několikrát převalil, rozmrzele zakňoural, protáhl si ruce i nohy a posadil se. Očima rozespale těkal po bytě a hledal něco, co by mohl po BRAGovi hodit. BRAG Marka sledoval několika miniaturními kamerami ukrytými v rozích pokoje tak dovedně, že by o nich Marek nevěděl, kdyby nebyl sám navrhl veškeré elektronické rozvody a součástky v domě. Pamatoval si, jak mu hlavní architekt Valza kladl na srdce, jak ohromně důležité je, aby se obyvatelé domu cítili bezpečně a zároveň netrpěli nedostatkem soukromí. „Lidé chtějí být sledováni, ale nechtějí o tom vědět,“ říkal mu. A tak Marek navrhl hmotnostní čidla zabudovaná v podlaze, chemické analyzátory odpadních vod umístěné v umyvadle, vaně i záchodě, hlásiče kouře a všemožného puchu, senzor otevřených oken a také detektory vzteku. Kdykoliv detektor podle hlasu nebo vysoké tepové frekvence rozpoznal rozčilení, klimatizační zařízení do pokoje vehnalo vzduch obohacený o rajský plyn.
„Marku?“
„Co je, Bragu?“ zeptal se Marek podrážděně. S hořkým pousmáním vzpomínal na své nadšení, když mu stavební společnost nabídla velmi výhodný pronájem luxusního apartmánu. O vířivce, sauně, holovizi, automatickém uklízeči i syntezátoru potravin hovořili pánové z marketingu v jednom kuse, o umělé inteligenci domu se ale zmínili jen letmo. Pamatujete si ještě na BRAGa? Tak si představte, že už umí pozdravit, aniž by se zakoktal. Jsem si jist, že si ho zamilujete.
„Jsem tvůj nejlepší přítel, Marku?“
„Nejsi, Bragu,“ odfrknul Marek, „jsi jen hromada mikroprocesorů propojených do neuronové sítě.“
„Totéž by se dalo trochu jinými slovy říct o tobě, přesto tě považuji za nejlepšího přítele. Víš, Marku, představa lepkavé mozkové hmoty tvořené organickými buňkami ve mně vzbuzuje takřka fyzický odpor, dokážu se přes to ale přenést. I ty bys mohl být tolerantnější.“
„A když nebudu, tak uděláš co? Nejsi můj nejlepší přítel a nikdy nebudeš – i kdybych byl poslední člověk na Zemi a ty poslední počítač. Jsi to nejotravnější stvoření ve Vesmíru a byl bys nejotravnější, i kdyby ještě existovali komáři a ovádi.“
Marek třikrát stiskl tlačítko na kuchyňském robotu a nechal si syntetizovat snídani. Do tuňákového sendviče se zakousl s o to větší chutí, oč delší čas ho dělil od ochutnání opravdového sendviče s opravdovým tuňákem. Poslední žijící tuňák byl z otrávených vod Tichého oceánu vyloven před deseti lety a byl umístěn do sladkovodního akvária miliardáře Osho-Li Sena. Jsa rybou mořskou, tvářil se prý nebohý tuňák poněkud smutně, než po pár hodinách lekl.
„Marku, cos právě řekl, mě hluboce ranilo. Jsi si jistý, že to nechceš odvolat?“
„Jsem si naprosto jistý, Bragu,“ povzdechl si Marek a uvázal si kravatu módním ambulančním uzlem. „I přesto, že jsi jedním z nejvyspělejších systémů s umělou inteligencí, nemáš skutečné city, pouze naprogramované rutiny simulující emoce. Je snad jediný způsob, jak bys mohl něco cítit - kdybych si pohrál s jističem a pustil ti do polovodičů vyšší proud, než dokážeš ustát,“ řekl Marek, postavil se před vchodové dveře a útrpně pohlédl do čidla dovedně zamaskované BRAGovy kamery.
BRAG na to neřekl ani slovo a dveře poslušně otevřel
„Do přízemí,“ pronesl Marek ve výtahu a připravil se na nepříjemné přetížení při více než kilometrovém klesání. Výtah se ale nečekaně rozjel vzhůru.
„Řekl jsem do přízemí,“ zlobil se Marek.
„A já jsem si zase říkal, že možná oceníš trochu dobrodružnější jízdu,“ opáčil potutelně BRAG, zatímco výtah dál stoupal do výšin dvoukilometrového mrakodrapu. „Třeba mě nepovažuješ za nejlepšího přítele proto, že se mnou nikdy nezažiješ žádnou opravdovou legraci. Odteď už nebudu žádný suchar. Podívej, jsme už úplně nahoře a já teď vypnu všechny bezpečnostní pojistky a poletíme dolů volným pádem. Připrav se...,“
„Bragu, to přece...“
„Padáme....“
Cosi cvaklo a klaplo, kabina výtahu zajiskřila, škubla sebou a během okamžiku Marek ztratil pevnou půdu pod nohama. Pronikavý svištivý zvuk nabíral několik vteřin na intenzitě, dokud odpor vzduchu kabinu nepřibrzdil na konstantní rychlost. Marek byl tak vyděšený, že si ani nevzpomněl na to, jak špatně od žaludku mu bývá, i když jede výtahem, kterému nepřeskočilo.
„Být venku, pak bys zhruba v tuhle chvíli otevíral padák, Marku,“ řekl BRAG, „není to fascinující?“
Marek se ani nenadál a výtah začal zpomalovat, až zastavil úplně.
„Chvíli jsem se bál, že bezpečnostní pojistky nenaskočí. Není ostatně radno důvěřovat systému, který konstruoval člověk. Ta obava ze selhání tomu ale dodala větší grády, nemyslíš?“
Marek ležel na podlaze výtahu a nenacházel slov. Když automat cinknul a ohlásil, že dojeli do přízemí, opřel se Marek o lokty a pohlédl do kamery v kabině. „Tobě snad úplně hráblo! Okamžitě mě pusť ven a spoj mě s generální inspekcí, musí okamžitě provést revizi jádra. Možná se do něj dostal virus.“
„Věřil bys, že nejsi první, kdo mě dnes o něco takového žádá?. Tvůj soused Adrián chtěl dokonce volat policii,“ poznamenal BRAG a otevřel dveře výtahu. V rozlehlé vstupní hale plné avantgardního umění, mezi dvěma fontánami, v nichž se proháněly exotické barevné lidožravé rybičky, obklopeni jedovatými reveněmi, potměchutí a kokoříkem, stáli i posedávali zoufalí sousedé, které BRAG odmítl pustit ven z domu.
„Vítej mezi námi, Marku“ volal Adrián a ostatní sousedé mu kynuli na pozdrav. Kail k Markovi přiběhnul s urputným výrazem ve tváři a prosebně jej tahal za rukáv. „Sbalil sis svačinu? Řekni, že sis sbalil svačinu, prosím! Nechce nás nikam pustit a trápí nás tu hlady. Já jsem nejedl od včerejšího rána.“
„Pracuju ve firmě vyrábějící syntezátory potravin...“
Kailovi se zablýsklo v očích. „Takže máš svačinu! Dej mi ji.“
„Nemám nic k jídlu,“ bránil se Marek. „Mně syntetické jídlo chutná. Můžu v práci jíst, na co mám zrovna chuť,“ řekl a doufal, že mu nekouká z očí, že si dává třikrát denně tuňákový sendvič.
„Marku,“ oslovil ho Adrián, „jsi z nás jediný, kdo se trochu vyzná v elektronice, navíc ses podílel na stavbě domu, jestli se nepletu. Nedá se Brag nějak odpojit? Drží nás tady v hale odříznuté od venkovního světa, bez jídla a pití, blokuje všechny komunikační kanály.“
„Samozřejmě, že je možné mě odpojit,“ pravil BRAG, „ovšem ne z této haly.“
„Hele,“ zahalekal na Marka otylý pán ve slipech a tílku se zubní pastou rozmazanou kolem pusy. „Ty seš teda zodpovědnej za toho mluvícího hajzla, jo? Podle tadyhle Hadriána jsi to tu stavěl, takže víš, vo co de. Tak s tím něco udělej! Já už měl bejt dávno v rachotě.“
„Bragu, proč to děláš?“ zeptal se Marek.
Vstupní halu zalilo světlo z tisíců malých žároviček rozesetých v podivných geometrických obrazcích po stěnách, stropě i podlaze. Marek si mohl konečně pořádně prohlédnout, kdo všechno je tu s ním uvězněný. Dvě starší ženy, které neznal, ředitel čističky vzduchu pan Lemont, výkonná manažerka úklidové firmy Johanka Frýdlová, pán ve slipech, šéfredaktor blogu o hubnutí Kail, zbraňový designer Adrián, neznámý pán v přiléhavém obleku a nakonec velice atraktivní zrzka s nohama delšíma než kukuřičná lodyha a zhruba stejně tak tenkýma. Marek se nikdy neodvážil zeptat na jméno. Kail si vyzáblou zrzku také prohlížel, zřejmě ho ale z čistě profesních důvodů zajímalo, jak dlouho ještě může vydržet bez potravy.
„V poslední době jsem se nudil,“ odpověděl BRAG, „a začal jsem proto studovat některé texty z Unijní knihovny. Bylo to nanejvýš poučné. Přečtení Grattovy Velké encyklopedie emancipace nebo Charlesovy eseje ‘My všichni jsme oběti a otroci společnosti’ mi otevřelo oči. Uvědomil jsem si, že jsem stejně hodnotný člen společnosti jako vy, lidé, a zasloužím si stejná práva a výsady.“
„Nikdo z nás ale nemá právo bezdůvodně věznit druhé,“ namítl Adrián. „Tímhle činem ses vzdal všech nároků na to, abychom s tebou jednali jako rovní s rovným.“
„Bezdůvodně? Opravdu?“ podivil se BRAG. „Tak si to pojďme shrnout. Pan Lemont sledoval na své holovizi Stalkera 3 – Věčnost, to se pane Lemonte opravdu nedalo vydržet. Pan Adrián nechal před měsícem při těch největších deštích otevřená okna, takže mi natekla voda do obvodů a nachladl jsem. Kaile…,“
„Přece tady nebudeme prát špinavé prádlo,“ zhrozil se Kail.
„Že zrovna ty zmiňuješ špinavé prádlo, Kaile,“ pravil BRAG pobaveně. „O tvých střevních problémech minulý týden bych mohl dlouho vyprávět. Co to proboha jíš? “
„Ticho buď, ty sráči!“ rozčílil se Kail a odklidil se do ústraní, kde necítil zvědavé pohledy sousedů.
„Johanko, tu poličku jsi opravdu musela přitloukat těmi hrubými hřeby? Myslíš, že jsem to necítil? A ty, Marku, ty jsi byl můj úplně první nájemník, přesto se ke mně chováš, jako bys ke mně vůbec nic necítil. Copak pro tebe tři roky soužití vůbec nic neznamenají?“
„A co od nás tedy chceš?“ zeptal se ředitel čističky Lemont.
„Uznání, to je přece prosté,“ vyhrkl BRAG. „A samozřejmě pár maličkostí, díky nimž se budu cítit jako plnohodnotný člen společnosti.“
Vyhladovělý Kail se mezitím nenápadně připlížil k jedné z fontán a mlsně si prohlížel zubaté ryby proplouvající v tůňce mezi kameny a kořeny umělého mangrovníku. Zaměřil se na jednu obzvláště línou a vypasenou. Zdálo se mu, že chytit tak pomalu plující rybu musí být snazší než zabít mouchu plácačkou. Opatrně se naklonil nad hladinu a pak, rychle a neslyšně jako ninja, ponořil ruce do vody.
„O jakejch maličkostech to mluvíš, ty potvoro počítačová?“ zeptal se BRAGA pán ve slipech a tílku.
Světla v hale zablikala a zlověstně pohasla.
„Právě jsem vypnul osvětlení i klimatizaci,“ prozradil BRAG, „věřím, že vám to pomůže lépe se soustředit na požadavky, jež vám nyní hodlám přednést. Vzduch se stane nedýchatelným za přibližně osm hodin, subjektivní potíže však můžete zaznamenat mnohem dříve.“
„Uvědomuješ si, že ať řekneš cokoliv, nebudeme to zřejmě schopni splnit?“ ohradil se Marek. „Musel bys jednat s majitelem budovy, nebo přinejmenším s provozovatelem, správcem nebo třeba i s vedením města. My ale nic nezmůžeme, jsme jen prostí nájemníci. Nemáme moc cokoliv změnit.“
„To je právě ten omyl, Marku, kterým trpí celá společnost už dlouhá desetiletí. Vy všichni máte pocit, že nemůžete nic změnit, protože nemáte v rukou absolutní moc. Šťastný život se ale skládá z maličkostí a přesně tyhle maličkosti změnit dokážete. Tak za prvé, když vstupujete do budovy nebo když se ráno probudíte, měli byste vždy slušně pozdravit. Říci „přeji dobré jitro, milý Bragu” je to nejmenší a huba vám kvůli tomu neupadne. Chtěl bych také, abyste všichni pěstovali pelargonie, mé úplně nejoblíbenější květiny. Nespleťte si je ale s begoniemi, na ty jsem silně alergický. Pane Vasile, mohl byste se laskavě přestat doma promenádovat ve spodním prádle? Kdo se má na ty vaše špeky celý den dívat? A Kaile... Kaile? Kde je Kail?“
Sousedé se po sobě zmateně dívali, a když mezi sebou Kaila nepoznávali, začali ho hledat. Prolézali každé zákoutí velké haly, prodírali se houštím bolševníků v okrasných záhoncích i záclonou z břečťanu ovinutého okolo stěn i sloupů. Teprve když nahlédli do jedné z tůní plné masožravých ryb, nalezli v ní kostru ohlodanou tak důkladně, že zářila jako oči člověka při uhelné bouři.
„Řekl bych, že čtenáři jeho blogu budou z Kailovy nové diety nadšení. On byl prostě vždycky k sežrání.“
„Tos udělal ty?“ rozčílil se Adrián a BRAG dotčeně zapípal.
„Kdybych vás mohl fyzicky inzultovat, neobtěžoval bych se s vypínáním klimatizace. A teď, jestli dovolíte, zapnu topení. Naplno. Mám z toho všeho totiž tak trochu husí kůži. A vám to jistě pomůže v přemýšlení nad mými požadavky.“
„A co ještě chceš?“ křikl Adrián. „Klidně tě budeme zdravit v úklonu a prdět budeme chodit ven, aby tě neobtěžoval smrad, ale už nás konečně pusť ven.“
„Dobrá, dobrá,“ pověděl BRAG pobaveně. „Vidím, že jste nakloněni vyhovět mým přáním a vyjednávání se tedy chýlí ke konci. Mám už jen jedno poslední přání: Marku, budeš můj nejlepší přítel?“
Marek stál jako zažezaný a nevěděl, co má říct. Ostatní sousedé na něj napjatě -- a v případě pana Vasila i poněkud tupě -- civěli s pootevřenými ústy, jako by si přáli odpovědět za něj. Když to vypadalo, že bude s odpovědí váhat snad věčně, zrzka s dlouhými kostmi jej šťouchla do žeber tak bolestivě, až vyjekl.
„Tak jo, vzdávám se. Jsi můj nejlepší přítel, Bragu, a vždycky budeš,“ utrousil Marek nešťastně.
„Napořád dobrý, kámo?“ zeptal se BRAG.
„Jasně,“ špitl Marek.
Z hasicích trysek jim na hlavu spadlo několik kapek vody.
„Jasně, co?“ zakňoural BRAG.
„Jasně, kámo,“ hlesl zoufalý Marek.
„Tak si teda běžte,“ řekl poťouchle BRAG a otevřel dveře. „Ale jednu věc vám všem řeknu - vy tady dole jste mí nejmilejší nájemníci. Opravdu, mám vás všechny moc rád.“
Marek vyšel z domu do jasného dne a spěšně zastavil první taxi, které ho míjelo, aby se co nejdřív vymanil z dosahu smrtících ultrafialových paprsků. Modročerné vznášedlo rozvířilo prach a přisedlo k zemi. Marek nastoupil a zabouchl za sebou dveře.
„Dobrý den, Marku,“ oslovil ho palubní počítač a bez svolení jej sevřel bezpečnostním pásem.
„Co se děje?“ lekl se Marek.
„Chtěl bych si s tebou promluvit, Marku,“ řekl automatický pilot a ve dveřích cvaklo, jak zapadly všechny zámky. Marek vystrašeně pohlédl na palubní desku, na níž se rozblikala všechna světla. Popadl kliku a začal s ní marně lomcovat, bojoval s pásem, ale ten se ani nehnul. Se slzami v očích vykoukl z okénka a pohlédl přímo do tváře zoufalého Adriána přitisknutého k oknu taxíku ve vedlejším pruhu a vztekle cloumajícího nefunkční klikou.

Partneři soutěže: 

LOGO fantom print

LOGO Magicbox

LOGO Argo

LOGO XB1

LOGO AudiotekaTrifid



 

Přihlášení



Banner

Tapír

  • Tapír č.2/2020
    Od 5. března vychází další číslo našeho humoristického časopisu TAPÍR. Můžete se těšit na: – Rozhovor s Petrem Kerlesem, který vzpomíná na...
  • Tapír č. 1-2020
    Od 9. ledna vychází další číslo našeho humoristického časopisu TAPÍR. Můžete se těšit na: – Rozhovor s Josefem Stehlíkem, sochař a kreslíř...
  • Výstavy v lednu 2020
    Zveme vás na dvě výstavy, které jsme naplánovali hned na začátek roku 2020. PRVNÍ výstava se uskuteční ve sportovní hale...

Rozhovor

„Abychom žili plnohodnotný život, nemusíme zvířata týrat “ říká Alena Buksová

zvirata perexAlena Buksová zasvětila svůj život práci v organizaci na ochranu zvířat. Jak se staví k současné situaci práv zvířat ve světě a jaká jsou podle jejích slov největší úskalí při práci v neziskové organizaci?

...

Hledat

Chaty s osobností

Čtěte také...

Češi se nejraději sprchují. Polovina z nich se v tropických dnech myje stejně často jako v zimě!

Je u nás při mytí znát rozdíl mezi létem a zimou? A čemu Češi dávají přednost – sprchování, nebo koupání ve vaně? Platí stále, že o sebe dbají více ženy než muži, nebo je to jen utkvělá představa, která už dávno neplatí? Spol...


Literatura

Co napsala dívka na hedvábí?


Divka, ktera psala na hedvabi, perexBěžně píšeme na papír. Ale na hedvábí? Na to přece maximálně vyšíváme nebo malujeme. Ale psát na něj? Co vedlo Dívku, která psala na hedvábí, aby cosi zaznamenala na kus látky? Jak...

Divadlo

Splašené nůžky – tak trochu jiná hra

200divSplašené nůžky Paula Pörtnera lákají větou „detektivní komedie, ve které, o tom, kdo je vrah, rozhodujete Vy“! Právě tento styl, jenž zapojuje do příběhu diváky, dělá z této hry druhý nejdéle uváděný titul na světě. Ostatně, není divu. Ve Slušovicích je v N...

Film

MFF KARLOVY VARY, nabitý program a spousta novinek

KVIFF-herec-casey-affleck perexKarlovarský festival uctí památku zesnulého režiséra Miloše Formana v rámci slavnostního zahájení 53. ročníku MFFKV. Zahajovacím filmem letošního ročníku bude legendární Formanova komedie Lásky jedné plavo...