Dlouho jsem přemýšlela, jak pojmenovat článek o knize, která vyšla péčí Radioservisu v letošním roce. Nakonec jsem dospěla k závěru, že název této knihy je maximálně uspokojivý a vypovídající o všem, co je jejím obsahem. Jde o devět osudů českých Židů, kteří přežili nacistické pronásledování a v letech 1938–1945 ztratili své blízké. Tato svědectví zaznamenali dokumentaristé Českého rozhlasu a občanského sdružení Post Bellum pro rozhlasový dokumentární cyklus Příběhy 20. století. Tento cyklus se čtenářům představil v knižní podobě již dvakrát – v publikacích Kruté století (2008) a V komunismu jsme žít nechtěli (2009). Nyní se s ním můžeme sejít knižně potřetí právě v publikaci vzpomínek Zdálo se, že Bůh je lhostejný.

Vyprávění přeživších upravil do knižní podoby Adam Drda, který útlou knihu plnou tíživých osudů a neskutečného strádání uvádí slovy:

„Zdálo se, že Bůh je lhostejný,“ říkala mi kdysi jedna známá, která přežila Osvětim, a byla zřejmě prvním člověkem podobného osudu, se kterým jsem se setkal. Ptal jsem se jí tehdy, jaký význam pro ni měla víra, když byla v lágru, a jak se osobně vyrovnává s pro mne takřka neřešitelnou otázkou: Je-li Bůh, a je-li dobrý a plný lásky, jak mohl dopustit holocaust, nejhorší zlo a utrpení, o němž víme, že se na zemi stalo? Později jsem tu větu slýchal v nepatrných obměnách od mnoha dalších přeživších, kteří stejně jako já nenašli uspokojivou odpověď – proto se stala titulem této knihy.

Útlá knížka, skromná, jen brožovaná, má třaskavý obsah: je plná emocí, je holdem statečnosti a silné vůli po přežití, je svědectvím neuvěřitelných útrap, krutosti a zla… Není lehké v ní číst. Není snadné vstřebat informace v ní obsažené jedním rázem. Četla jsem ji dlouho, s přestávkami, dokonce jsem chtěla utéct – schovat se před tím, co se kdysi událo – ale nedalo mi, abych si všechny příběhy nepřečetla do konce. Vím, že jsou na světě tací, co se domnívají, že o holocaustu bylo napsáno už vše, že není třeba jej už připomínat. Nesouhlasím! Je třeba ukazovat, co zlovůle dokáže napáchat. Co dokáže člověk člověku provést z potěšení z moci či ze strachu o sebe sama. Je třeba si osudy lidí, kteří byli odsouzeni k smrti jen proto, že byli jiní, připomínat. Příště totiž může dojít na ty s velkým nosem…

Adam Drda poskládal do knihy devět židovských osudů – těžkých a současně naplněných neuvěřitelnou silou ducha a touhou po životě. Jsou si podobné a přitom je každý jiný. Společný je jen ten jeden činitel – byli to Židé. Čekají na nás vyprávění Miloše Drobného/V Osvětimi ptáci nebyli/, Tomana Broda /Birkenau Boy/, Heleny Weisové rozené Hoškové /Maluj, co vidíš/, Richarda Glazara /Přežil jsem Treblinku/, Heleny Maršíkové rozené Drumerové /Chanele/, Heleny Esterkesové rozené Rivcové /Ledochovka/, Ilony O. Kieszlové /Nesmíš vydat ani hlásek/, Věry Ďulové rozené Richterové /Malčinka a já/ a Evy Vaňkové a Heleny Koskové rozených Fischlových /Dcery „židovského buržoazního nacionalisty“/. Netřeba víc ke knize dodávat, je třeba si ji přečíst, je třeba se nad příběhy těchto statečných lidí zamyslet, zeptat se sama sebe: dokázala bych to, zachránila bych někoho, i kdyby nade mnou visel osten smrti, mlčela bych s tichým nesouhlasem a myšlenkou našeptávající – hlavně že se mne to netýká? Nevím. A proto čtu takové knihy, proto hledám v sobě odpovědi. Věřím, že nás je víc, koho podobné příběhy směrují k správné cestě, komu poradí jak dobro chránit a hýčkat před zlem. Dnešní svět to potřebuje stále víc a víc, protože lidi se nepolepšili – však o tom slýcháme dnes a denně ve zprávách z celého světa. 

Na závěr mi zbývá jen poděkovat dokumentaristům cyklu Příběhy 20. století za skvělý pořad, který uchová příběhy minulé i současné pro doby budoucí, a panu Drdovi za to, že některé z nich upravil pro knižní vydání.

Název: Zdálo se, že Bůh je lhostejný
Autor: Adam Drda
Vydáno: 2013
Stran: 144
Vydalo nakladatelství: Radioservis
Hodnocení: 99 %

Zdroj foto: www.radioservis-as.cz