Jak chutná moc?

Jak chutna moc perex Každá doba má politiky, kteří jsou schopni likvidovat svoji zemi a občany z jediného důvodu, kterým je vlastní prospěch. Román o minulosti, současnosti a budoucnosti. Nadčasová novela, která se dá aplikovat na řadu politiků, včetně některých současných.

Nakladatelství LEDA vydává v novém překladu Rudolfa Červenky román, či spíše novelu, slovenského spisovatele Ladislava Mňačka Jak chutná moc. Autor v této knize líčí postupný vzestup státníka, upevňování moci za pomoci strachu o život, kdy se potom dotyčný sám bojí o svůj post i život, Díky své moci začne kolem sebe vytvářet pocit strachu. Státník na sklonku života zůstává sám s alkoholem a nemocí.

Kniha začíná pohledem na mrtvolu státníka. Nikoli náhodou. Během čtení příběhu cítíme hnilobu, která rozkládá nejen tělo, ale především charakter. Je to moc, která doslova rozkládá své nositele. Ze vzpurného bojovníka oddaného pravdě se vyklube uzurpátor, jenž opustil mravní příkaz pravdivosti i prostý zdravý rozum.

Jak chutna moc 1

Hlavní postava, vypravěč Frank je fotograf, sám se popisuje jako výrobce veřejných tváří, součást soukolí, které vytvářelo veřejné legendy o pomyslné velikosti malých, o významu bezvýznamných, o kráse ošklivých. Na pohřbu státníka začne vzpomínat na mrtvého, se kterým se znal již od mládí. Popisuje okamžiky státníkova života a jeho proměnu ze zapáleného revolucionáře, partyzána, bojující za lepší život lidí, v arogantního, odporného člověka, který se díky touze po osobním prospěchu propadl na samé morální dno. Poučný a bohužel obecně platný příběh o degradaci člověka a jeho proměně v morální trosku během politické kariéry.

V moderním překladu Rudolfa Červenky vypadají ukázky až moc současně:

K nohám mrtvého muže postavili dekoratéři skleněnou vitrínu s vyznamenáními a řády. Bylo jich hodně. Mrtvý muž je měl moc rád. ...
Na blízké věži odbila jedenáctá. Přišla vdova. Kdo jí stál v cestě, ustoupil stranou. ...
„Je pořád krásná, je to kočka…“ konstatoval Frank, a jistě nebyl sám; všichni, zejména ženy, se na ni dívali s drzou zvědavostí. Mohla přijít v pytli, a udělala by stejný dojem. ... Nečeká ji snadný život. Vrhnou se na ni, budou ji sledovat na každém kroku, klepy neutichnou, spíš jich časem přibude, leccos se zkomplikuje, bude se muset v mnohém omezovat. Ona sama možná považuje tento den za vysvobození. Bude jí lehčeji.
---
Udával už ve škole. Ve skutečnosti se jmenoval Majzlik, ale odjakživa mu říkali Hajzlik. Žaloval všechno, co se dozvěděl, a když nic nevěděl, něco si vymyslel. Ztloukli ho, tak žaloval, že ho ztloukli. ... Stupněm servilní horlivosti a špinění lidí překonal vše, co bylo doposud. Frank si ho často představil jako prase chrochtající blahem ve špíně.
... Do posledního momentu štval, štval s jakousi zarputilou posedlostí. Byla to mánie, šéfoval noviny, mohl se v nich mstít, tisknout slizké urážky, nadávky, dělalo mu asi dobře brodit se ve špíně.
... Znovu štval, už ne ve jménu Boha a národa, ale v zájmu obrany svaté demokracie před hydrou totality. Změnil politickou orientaci, slovník používal stejný.
Stejný slovník si zachoval i později.
Brojil proti proradné buržoazii, imperialistickým zaprodancům, trockistickým hyenám, jeho články se hemžily výrazy jako „hnojiště dějin“, „výkaly chorých mozků“. Proplul třemi režimy, ve čtvrtém se prosadil.

Jak chutna moc 2

Rudolf Červenka a Dalibor Balšínek představují nový překlad knihy Jak chutná moc

---
Jeho vlastnoručně sepsanému životopisu se s Frankem dosyta zasmáli.
„Do agrární strany jsem vstoupil pouze proto, že na Švehlově koleji, kde jsem během studií v Praze bydlel, mohli být ubytováni pouze studenti organizovaní v agrární straně...“
„Do Hlinkovy gardy jsem vstoupil z čistě existenčních důvodů. Byl jsem však pouze matrikovým členem, na důkaz toho uvádím, že jsem neplatil členské příspěvky. V hloubi duše jsem vždy byl přesvědčeným demokratem a horoucím obdivovatelem země Sovětů. Štvavé novinové články jsem psal, jen proto, abych jimi zakryl svoje pravé přesvědčení a cítění a abych mohl být užitečný v protifašistickém odboji...“
„Jen souhra nepříznivých okolností mi zabránila, abych za Povstání stál po boku hrdinného lidu v jeho boji proti fašistickým vrahům a zabijákům, krvavým okupantům. Konečně o mém skutečném postoji svědčí i to, že jsem fašistům nevydal redaktora, o němž mi bylo známo, že má styky s ilegálním hnutím. K mým novinovým článkům uvádím, že z mého stylu a z použitých výrazů je jasně vidět, že jsem se snažil fašismus zdiskreditovat. Úmyslně jsem publikoval nehorázné lži a používal jsem vulgární výrazivo, abych slušné lidi odvrátil od fašistických mocipánů...“
„Bohužel ani po porážce fašismu jsem hned nenašel správnou cestu. Na určitou dobu jsem podlehl pseudodemokratickým heslům buržoazních zaprodanců. Teprve slavné vítězství dělnické třídy mi otevřelo oči a ukázalo mi jedinou správnou cestu.“
Úplně dole pod podpisem ten výtečník připsal: "Je pravda, že jsem napsal Ódu na Hitlera, ale byl jsem tehdy opilý. Nikdy jsem neměl úmysl tuto báseň publikovat a jak se proti mé vůli dostala do novin, je mi zcela záhadou... Hluboce toho lituji a stydím se za toto selhání."
---

"Každý je nepřítel... každý je potenciální zrádce. Člověk je od přírody zlá, prolhaná kreatura. Vaše povinnost je přistihnout ho při činu. Nikomu nevěřte. Nevěřte svým přátelům, nevěřte vlastnímu bratrovi, nevěřte vlastní ženě. I vy sami zkoumejte každou svoji myšlenku, každý svůj čin. Pochybnost a zakolísání se v našich podmínkách už rovná zradě!"
Tak školil svoje podřízené. Vykořenit! Vykořenit bylo heslo, úkol, svatá povinnost. Vyrvat z kořene.

Jak chutna moc 3

Herec František Kreuzmann čte ukázky, vpravo mezi hosty spisovatel Benjamin Kuras

Napsali o knize:

Mediální expert, doc. Petr Žantovský, román charakterizuje: "Kniha talentovaného autora překvapí svou čtivou a přesnou sondou do degradující lidské psychiky, nevratně infikované narůstající mocí. Dokonce bych řekl, že obsah knihy podstatným způsobem překonává dnešní stupidita politiků, kteří politiku ponížili na služebničení cizí moci, likvidaci národa, zákonů, státnosti a uvalování záměrné ekonomické chudoby na občany. To vše za účelem jediným. Vlastním prospěchem. Stává se tak bezesporu základní četbou každého vzdělaného člověka."

O autorovi a historii knihy

Ladislav Mňačko (1919-1994) byl československý intelektuál moravského původu píšící slovensky. Je nejpřekládanějším slovenským spisovatelem. Jeho knihy vyšly v 26 jazycích. Je i autorem knihy kritických povídek z doby "budování socialismu" Opožděné reportáže a románu Smrt si říká Engelchen. Tento román v novém vydání, také v překladu Rudolfa Červenky, vyšel v nakladatelství LEDA v roce 2021. Válečný román Smrt si říká Engelchen vychází z osobních autorových prožitků, popisuje pravdivě, upřímně a otevřeně, tedy rozporuplně, ozbrojený odpor proti krvavému násilí. Je živoucí připomínkou tisíců bezejmenných, kteří přinesli nejvyšší možnou oběť ve jménu mravních zásad: věrnosti, cti a spravedlnosti.

Příběh Jak chutná moc vycházel na pokračování v roce 1966, dnes bychom řekli v "rebelském" časopise Plamen, knižně vyšel nejprve v roce 1967 ve Vídni a Londýně a až v roce 1968, v době největšího polického uvolnění, v ČSSR. Pak už byla kniha zakázána úplně. Mňačkovu životní pouť vystihl Petr Žantovský: "Byl to exemplární příklad československého intelektuála, v jehož osudech se promítla největší traumata střední Evropy 20. století."

Mňačko bývá na Západě označován za „československého Solženicyna" a „Orwella socialismu". On sám říkal: „Fanatismus za dobrou věc může lehce přerůst v útlak a zločin."

Mimořádně nadčasový a pro dnešek víc než poučný román.

----------------------------

Poznámka pod čarou: Protože je březen měsíc knihy, nabízí nakladatelství LEDA všem čtenářům do 18. března 40% slevu na všechny knihy ze své produkce.

Jak chutna moc obalka

Jak chutná moc (Ako chutí moc)
Autor: Ladislav Mňačko
Překlad: Rudolf Červenka
Ilustrace: René Senko
Žánr: beletrie
Nakladatelství: LEDA, spol. s r. o., edice Odvrácená tvář
Rok vydání: 2024
Počet stran: 272