O knize Najít světlo ve tmě jsem se dozvěděla na jednom semináři tvůrčího psaní, který vedla Michelle Losekoot. Naproti mně seděla usměvavá blondýnka s růžovým pruhem ve vlasech a vypadala, že je fakt v pohodě. Potom, když jsme se jeden po druhém představovali a měli se podělit o motivaci, proč jsme dorazili na kurz, přišla řada i na ni…“Jmenuji se Simona Vlková, moje dcera zemřela na maturitním plese a já o tom píšu knihu, protože bych to chtěla uvést na pravou míru…“

 

Zhruba tak nějak se nám Simona představila a já zůstala jak opařená. Už v té chvíli měla můj obdiv, jak to zvládá. Také mám dceru a živě jsem si vybavila, jak si svůj maturiťák užívala. Pro Simonu a její rodinu se velké těšení a radost změnily v tragédii a smutek. Jak to zvládají doopravdy? Nejen o tom je „Barči knížka“.

Smrt dítěte je pro rodiče bezesporu tím nejtěžším obdobím v jejich životě. V tomto případě se navíc objevilo podezření, že za tím vším stojí drogy a tak rodina musela čelit i velkému tlaku veřejnosti a médií. Simona Vlková se v knize otevřeně zpovídá ze svých pocitů a popisuje martýrium, které musela podstoupit za cílem očistit svou dceru. Úvod knihy je rekapitulací posledních okamžiků před tím, než se den D změnil v noční můru. Následují záznamy ze dnů těsně poté, mapující vývoj situace, kdy se všichni museli postupně vyrovnávat se ztrátou blízké osoby. Dny, týdny, měsíce – někdy je líp, jindy hůř. Pomáhají přátelé, rodina, ale nakonec si stejně musí člověk nějak pomoci sám, vyhrabat se z depresí a najít motivaci žít dál. Simona Vlková zvolila metodu, odpovídající jejímu naturelu – živelně se ze všeho vypsat, vykomunikovat. (více ZDE )

Původní myšlenka individuální výpovědi se rozrostla o příběhy dalších lidí, kteří si prošli podobnou zkušeností. I díky tomu dostává čtenář šanci uvědomit si, jak absurdní jsou některá zažitá společenská pravidla a jak nevhodně se občas přistupuje k pozůstalým. Už jen samotná fráze ze smutečních obřadů „upřímnou soustrast“ nebo ono pověstné povzbuzení „drž se“! Vnímáte také tu trapnost? Výstižně to autorka shrnula v jedné z kapitol:

„Okolí za to taky nemůže, nikdo nás nenaučil, jak se máme chovat. Slova: Drž se! – jsou ta nejhorší, co znám. Čeho se mám držet? Tyče, židle, stolu, urny? Sebe? Sebe neexistuje, sebe si šlo svou vlastní cestou a chce sebe potkat. Možná. Taky možná, už sebe nechce vidět, to se totiž ještě neví.

Píšu tyto vzpomínky v červenci 2014, rok a kousek po odchodu Báry. Nejzvláštnější na té situaci je, že vycházíte po otřesu lidem vstříc. Lidem, které jste dlouho neviděli, s nimiž jste nemluvili, nechtěli je vidět. Učíte je, že na vás můžou mluvit, že se vás mohou zeptat, jak vám je. Že se můžou zeptat na úplně obyčejnou věc. Musíte okolo sebe to tabu rozehnat. A musíte to být vy. Pamatuju si, že nejhorší jsou jen pohledy, které vědí a mlčí. Nejsme nakažlivé, tohle se opravdu chytnout nedá. Potřebujeme mluvit a poslouchat, začínají nás zajímat příběhy ostatních. To je lepší, pokud ostatní mluví, můžeme mlčet, ale být součástí. Pokud vám někdo odejde, nemáte lepru.

Ale ten čas, co se nereálně vleče a reálně žije, je úplně jiný, než ten čas, který si žijete v sobě. Podle reálného času byste se po třech měsících mohli oklepat a žít dál. Opak je pravdou, začíná vám docházet, že vaše milovaná bytost opravdu nepřijde. A začíná to být stav, kdy si uvědomujete, že je to nevratné. První tři měsíce mě moje vlastní tělo chránilo, utvořilo mi bublinu, která si nic neuvědomovala. Teprve potom to přišlo a smetlo mě to. Smetlo mě to, když o tom okolí nevědělo.“

Autorčina snaha má dokonce další přesah. I díky ní bylo iniciováno setkání dvou žen, které přišly o dítě.  V červnu 2015 se v divadle Mana diskutovalo o tom, jak se podobné situace řeší u nás a jak v Dánsku. Simona Vlková má dar, strhnout lidi kolem sebe k tomu, aby dali průchod svým emocím, dokáže si najít čas a energii nejen k uskutečnění své vize, ale i na to, aby spoustu lidí vyslechla a pomohla jim objevit směr, kde mohou Najít světlo ve tmě.

Kniha je plná vkusných doprovodných ilustrací. Text je někdy poněkud zmatený, v některých pasážích jsem se lehce ztrácela, na druhou stranu právě tohle umocňuje autentický dojem z toho, co Simona prožívala, stejně tak střípky ze života rodiny a pár příhod s Bárou.

Ne každý dokáže akceptovat pohnutky k sepsání podobných počinů, objevují se i takové názory, že to je zbytečné rýpání se v otevřené ráně. Důležité však je, že někomu jinému to naopak může pomoci. A i kdyby ze tmy zasvítil jen jeden jediný paprsek, tak to stojí za to!

Najít světlo ve tmě/ Hledání cesty zpět do života po ztrátě blízké osoby
Autor:    Simona Vlková
Žánr:    česká próza
Nakladatelství: Fragment
Datum vydání: 27. 10. 2014
EAN:    9788025323489
Formát:165 x 235 mm vázaná s laminovaným potahem
Počet stran: 238

Hodnocení: 85 %

www.albatrosmedia.cz/najit-svetlo-ve-tme.html
www.fragment.cz/najit-svetlo-ve-tme/

< Předchozí		Další >