40 let uplynulo od vydání alba Tago Mago - majstrštyku západoněmecké progresivní kapely Can. Toto dvojalbum vyprovokovalo pestrou škálu reakcí, a to od nekritického nadšení až po nechápavé kroucení hlavou. Tvorba experimentátorů z Can zněla  podivně a nepřístupně, ovlivněna avantgardou, světovým folklórem, klasickou hudbou, jazzem i ranou tvorbou Velvet Underground či Franka Zappy. Neobvyklý zvuk Can ovlivnil mnoho pozdějších interpretů, jako jsou kupř. Joy Division, David Bowie, Brian Eno, Talking Heads, Talk Talk, Primal Scream, Radiohead či Sonic Youth.

Jádrem seskupení se stal baskytarista Holger Czukay, jenž se staral také o editaci, výběr a vrstvení  stop, kytarista Michael Karoli, hráč na bicí a perkuse Jaki Liebezeit, klávesista Irmin Schmidt a v době vzniku alba také japonský zpěvák Damo Suzuki. Can nebylo seskupení jednoho či dvou hudebníků, hráči byli rovnocenými partnery. Kapela zkrátka fungovala jako celek. O sehranosti skupiny není možno pochybovat, důkazem je řada archivních záznamů z živých vystoupení, při nichž hráči dlouze improvizovali na témata jednotlivých skladeb.

Album Tago Mago vznikalo poměrně netradičním způsobem. Písně jsou sestříhány z dlouhých studiových improvizací, přičemž hudebníci sami si často nebyli vědomi faktu, že jsou právě nahráváni. Výsledkem je více než sedmdesátiminutový pečlivě sestavený duševní výplach, jenž je charakteristický monotónním bušením bicích, řezavou minimalistickou kytarovou hrou v kombinaci s prapodivným "zpěvem". Suzuki zpívá nesrozumitelnou angličtinou, často však přechází do své mateřštiny, šeptá, kvílí, komolí slova, drmolí či přestává artikulovat docela. Rytmická sekce slouží jako základní kostra, na tu jsou vrstveny další stopy, elektronické vrstvy atd.

Posluchačsky nejpřístupnější je hned první část alba, která je tvořena trojicí skladeb Paperhouse, Mushroom a Oh Yeah. Následuje dvacetiminutová mozaika Halleluwah, Aumgn je instrumentální skladba, která by skvěle posloužila jako podkres němého hororu, soustředěný poslech však vyžaduje pevné nervy. Do podobné kategorie patří také Peking O. Závěrečná Bring Me Coffee or Tea je poměrně stravitelnou tečkou na závěr. Album je typické hutnou schizofrenní atmosférou, která dokáže řadu posluchačů spolehlivě odradit. Cílem hráčů však nebylo nahrát album chytlavých melodií a veselých popěvků. Za zmínku stojí množství zvukových experimentů, jako jsou převrácené vokály či nejrůznější elektronické smyčky. Při příležitosti čtyřicátého výročí alba byla vydána speciální edice doplněná o záznam živého vystoupení z roku 1972.

Zdroj: wikipedia.org