Nepohodlné masakry
Banner

Nepohodlné masakry

Email Tisk

foto k filmu perexVe čtvrtek 30. listopadu tohoto roku jsem se v Berlíně zúčastnila premiéry filmu ZER tureckého režiséra s kurdskými kořeny Kazima Öze. Během 110 minut filmu jsem střídavě zatajovala dech, plakala a smála se. Emocionální houpačka se vším všudy. Kolem mě – až na pár německých přítelkyň – seděli buďto Turci nebo Kurdové. Režisér sám, známý spíše svými dokumentárními filmy, mluví jen spoře anglicky, německy vůbec. S publikem mluvil turecky nebo kurdsky, s německým tlumočením.

 

Proč se o tom zmiňuji – nevím, jestli tenhle film přijde do české distribuce, ovládané zábavním průmyslem, jestli tu bude dost publika, které tento překvapivě poetický film, plný smutku, radosti ze života a touhy, vůbec ocení. Ráda bych – asi jako první Češka, která film viděla, napsala něco předtím, než se toho eventuálně ujmou profesionální kritici a film odsoudí jako pomalý, málo akční, protiamerický nebo protinatoidní. Film se totiž dotýká mnoha věcí, o kterých se dnes nerado mluví. Jak je to vlastně s námi a Erdoganovým Tureckem, které je naším spojencem v NATO a zároveň koketuje s Rusy? Jak je to s osudem těžce zkoušeného kurdského národa, který byl a stále je podroben útlaku, rozdělení a genocidě?

V okamžiku, kdy je metaforicky, ne přímo, zobrazen masakr kurdské vesnice v oblasti Dersim v Turecku v roce 1938, jsem si při výstřelech a následném tichu vzpomněla na vesnici Lejčkov, ležící nedaleko mého rodného Chýnova v jižních Čechách. Tam Němci, prchající na konci války před Rudou armádou, pobili 24 obyvatel vesnice. Dne 9. května 1945, tedy v poslední den druhé světové války v Evropě – než bylo rozhodnuto, že válka skončila jindy – Němci na útěku a v děsu a touze po pomstě stříleli po všem živém. Na konci jejich běsnění bylo 24 mrtvých nevinných civilistů a vypálená vesnice. Jistě, nebyly to desetitisíce, které se udávají u dersimského masakru, který byl odvetou za povstání Kurdů v této turecké provincii. Ale je to jizva, vypálená do mého rodného kraje. Léta jsem si na tu událost nevzpomněla, až v den premiéry filmu ZER. Kolem mě seděli Kurdové, zjevně dobře věděli, oč se ve filmu jedná. Moje německé přítelkyně byly dojaté – ale já jsem si uvědomila tu děsivou podobnost osudů malých a nepohodlných národů, které se odmítají nechat asimilovat.

 

foto k filmu

 

Přitom film začíná jakoby nic, v New Yorku, kde mladý student hudby z turecké rodiny jménem Jan – vyslovují jako Žan – ztrácí lásku své dívky a v této pro něj nelehké době dostává na starost svou babičku, která přijela z Turecka, aby podstoupila operaci plic, pravděpodobně rakoviny. Babička po něm chce, aby jí zpíval – a sama mu zpívá píseň v řeči, kterou on nezná, píseň o nešťastné lásce dívky Zer a pastýře, který byl pro otce Zer příliš chudý. Babička a vnuk navážou kontakt v době, kdy její dny jsou sečteny – a Janovi zůstává jen vzpomínka na píseň, o které ví, že je v kurdštině, ale netuší, proč byla pro babičku tak důležitá. Jen ji slyšel vyprávět o hrozném snu, který se jí opakovaně zdál a ve kterém vojáci pobijí muže ve vesnici a děti včetně jí samé odvezou pryč… Jen se dozví, že jeho jméno není francouzské, jak si myslel, ale kurdské, že mu ho vybrala kdysi ona sama, a že v kurdštině znamená Bolest.


V den babiččina pohřbu v Turecku se Jan ptá po písni v kurdštině - a odměnou je mu facka od otce s tím, že hanobí památku jeho matky. Tady začíná road movie – cesta a hledání vlastních kořenů Američana Jana v Turecku, hledání plné poetiky, humoru, smutku a touhy. Tady se ukazuje schopnost režiséra Kazima Öze vystihnout život v odlehlých částech Turecka a zároveň nemožnost navázat na přervané kořeny v zemi pod cizí nadvládou, kde mizí rodiny, celá území, kde se z posvátných řek stávají přehrady, ale kde si lidé uchovávají smysl pro humor a ironii jako zbraň proti útlaku…

 

foto 2 k filmu

 

Film sám je krásný, plný hudby, okamžiků bolesti i vtipných situací, kdy si Američan chce v odlehlé vesnické hospodě objednat espresso, například, nebo kdy se stává předmětem vtipkování venkovských obyvatel jako ten, kdo patří k bláznům z Dersimu. Jan svou píseň nakonec najde, ale divák je stejně postaven před nutnost vybrat si, jak film vlastně končí…. Metaforicky i doslovně.

Představitel hlavní role Jana – albánský herec Nik Xhelilaj, u nás snad poněkud známý jako představitel „nového“ Vinnetoua z třídílného filmu televize RTL, ale jinak držitel několika mezinárodních ocenění za herecký výkon v různých filmech, v podstatě neopouští plátno a vede diváka jako zosobněná emoce zákruty děje – v New Yorku i v Turecku, počínaje nešťastnou láskou, rychle se rozvíjejícím vztahem k babičce, kterou předtím nikdy neviděl, smutkem nad její smrtí i vztekem nad pokrytectvím své rodiny. Jeho pohled vede diváka malebnou krajinou Turecka i sněhem jeho hor. Neustále ho pohání touha po nalezení zdroje bolesti, kterou cítil v písni, hledá píseň samu i sebe sama. Kdo chce rozumět, porozumí dobře.

Film sám je zážitek, ale dobré na premiérách je i to, že režisér diskutuje s diváky. Byla jsem odkázána na německé tlumočení, ale i tak jsem dobře pochopila, proč režisér vybral tohle nelehké téma. Začal točit film v době, kdy probíhala mírová jednání mezi tureckou armádou a kurdskými milicemi, které se dokonce oboje – armáda i gerilla – ve filmu objeví. Dokončen byl v době, kdy jednání ztroskotala, a Kazim Öz narazil na problém s ustupující demokracií v Turecku a na zákaz zobrazení scén, byť metaforických, dersimského masakru. Nechal tedy film běžet několik minut začerněný, jen s titulky: „Tato pasáž byla zcenzurována“. Následkem bylo, že film odmítla promítat spousta kin v Turecku. Takže značná finanční ztráta – ale jak režisér sám řekl – vyplatilo se to, neztratil sám před sebou a svým publikem tvář.

Film se dostal na mezinárodní festivaly, v Edinburghu, Nantes, byl promítán v Holandsku a v současné době je v distribuci v Indii a Německu, jen například. Na většině festivalů obdržel cenu publika – a na festivalu v německém Mannheimu v listopadu tohoto roku cenu kritiků i publika, poprvé v dějinách festivalu dali kritici i diváci cenu stejnému filmu, jak řekl jeho ředitel při předávání cen.

Nedávno jsem se dočetla o jakémsi „odvážném počinu“ někdejšího šéfa zpravodajství televize Nova Jana Vávry, a to knize „Zpráva o hrůzných dějinách národa českého“, který se má údajně dotýkat i divokého poválečného odsunu Němců a nástupu komunistů k moci – prý pro všechny, kteří si myslí, že minulý režim nebyl vlastně zas tak strašný. Přiznávám, že číst to nehodlám – ale budu zvědavá, kdy mi někdo, kdo to přečte, řekne o masakru v Lejčkově na sklonku války. Psát knihu tak, aby byla přivítána mainstreamem, to je vskutku odvážný počin.

Ony totiž dějiny Evropy nezačaly v roce 1945 ukrutnostmi na Němcích, byť je nijak nehájím. Krutosti jsou vždy odsouzeníhodné. Všechny – ty, které se hodí, i ty, které se do obrazu idylické Evropy nehodí a nepíše se o nich – a netočí se o nich filmy. Kde se rádo zapomíná, že následkům předcházejí příčiny.

Jsem ráda, že jsem ten film viděla – a přála bych mnoha dalším, aby ho viděli také. Nejen Avengers jsou hodni toho, abychom šli do kina. Zapomněli jsme, že filmy mají vyprávět příběhy – a měli bychom si to připomenout.

Trailer můžete shlédnout zde.

 

Film: Zer

Režisér: Kazim Öze

Hodnocení: 100 %



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Komentáře   

 
0 #1 Doplnění článku o filmu ZERwattwinn 2017-12-13 19:09
Jen bych chtěla doplnit, že film Zer pokračuje ve svém tažení po festivalech - jmenuju jen ty,kde získla ceny - Edinburgh - cena diváků, Nancy - cena diváků, Mannheim- Heidelberg - cena diváků a cena kritiky, Antakya - nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší skript.
Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

K21 se představuje

LUKÁŠ LOUŽECKÝ


šéfredaktor

    32 let, ve znamení Štír. Je z Prahy a zaměstnán prozatím v Datartu na Službách zákazníkům. V rámci své amatérské žurnalistické kariéry má za sebou psaní a fotografování pro několik webů – zejména hudebních a literárních. Namátkou zmíníme ireport.cz, vaseliteratura.cz nebo cbdb.cz. Na šéfredaktorskou pozici nastoupil počátkem roku 2018 a doufá, že tento web povede k ještě větším úspěchům, než má prozatím za sebou.

    Pro Kulturu 21 píše již několik let. “Na práci pro Kulturu 21 mě baví především to, že je tento web tak všestranný. Můžu psát o knížkách, výstavách i třeba hudbě. Navíc je v něm přátelské prostředí."

    Ve volném čase se vedle psaní a fotografování věnuje zejména své rodině – manželce a téměř tříletému synovi. Je téměř abstinent, ale občas si dá skleničku vína. Odnaučený kuřák se závislostí na brambůrkách.

    Životní motto:

    Užívej života než ti uteče.

Toulavka

Anketa


Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 32

Z archivu...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Loutkař: umělec, nebo vyšinutý vrah?
ImageKrimi Loutkař z pera německé autorky Mariny Heib bude pravděpodobně správnou volbou pro milovníky rázných a přímočarých detektivek nezpomalených dlouhými popisnými pasážemi. Choromyslného vraž...

Divadlo

Epochální výlet rodiny Smolíkovy

smolikovi200„S písní bláznivou a s trochou smůly v patách čtyři klauni jdou, kam, kdo ví kam,…“ Přesně těmito slovy začíná úvodní znělka mnoha generacemi milovaného animovaného seriálu o maďarské rodince Smolíkových a jejich mrzoutském sousedovi Dr. Halířo...

Film

Svatý Václav aneb historický velkofilm z roku 1929

svaty vaclav plakatV souvislosti s prezentací Slovanské epopeje v pražském Veletržním paláci pracovníci Národní galerie připravili na měsíce září -  prosinec roku 2012  řadu doprovodných programů a akcí s vazbou k vystaveným...