Banner

Letošní FEBIOFEST skončil

Email Tisk

febiofest logo perex
FEBIOFEST, rozsáhlá mezinárodní přehlídka filmů, doplněná posléze i soutěžní sekcí, se nejprve konal v Praze (již v roce 1993); později se rozšířil do dalších měst. Zve nejen na stovky filmů, uváděných v řadě tematických sekcí, ale také na nejrůznější doprovodné programy – včetně hudebních. Nechybí ani početné zástupy hostů tuzemských i zahraničních. Mezi nejpozoruhodnější patřil například Emir Kusturica, jenž představil svůj nejnovější projekt NA MLÉČNÉ DRÁZE, stále brutálnější tragikomedii, která se odehrává během občanské války v bývalé Jugoslávii.

 

Febiofest

 

I.
Jaký film letos zvítězil? Nazývá se KAMENNÉ SRDCE, vznikl na Islandu a natočil jej Guðmundur Arnar Guðmundsson. Vypráví o dvou dospívajících chlapcích, nucených vyrovnávat se s vlastními pochybnostmi (třeba ohledně přitažlivosti pro děvčata) i se stísňujícím rodinným zázemím.  Režisér prokázal inscenační obratnost i vypravěčskou zběhlost, spontánní herectví zaujme svou autenticitou stejně jako věrohodně napsané dialogy. Schopnost vcítit se do často zmatečné mysli obou mladičkých hrdinů zaručuje uvěřitelnost předestřených příhod i mravních zkoušek, kterými si prošli.


Kamenné srdce ovšem nebylo jediný soutěžní titul, který by se zabýval mentalitou mládeže – například polský snímek DĚTSKÉ HŘIŠTĚ, pojednaný zcela odosobněně a jakoby jen z chladně pozorovatelského odstupu, líčí bezcitnost školou ještě povinných kluků, ponižujících nejen svou spolužačku, ale hlavně schopných jen tak ze zábavy ubít malé děcko. Inspirace skutečným případem, který před čtvrtstoletím otřásl Anglií, je nesporná. Dlužno ovšem dodat, že soutěžní sekce nebyla právě tou nejvyhledávanější, vyskytovaly se v ní i produkty samoúčelná, nekomunikativní, rádoby „umělecké“ produkty, které se zcela míjely účinkem (např. francouzský film V PARKU). Bohužel obtížně stravitelných děl, která se tvářila „artově“, bychom v programu našli hodně, někdy podepsané i známými umělci (Andrej Končalovskij, François Ozon, Matteo Garrone, Olivier Assayas,  Ang Lee…).


V celkové nabídce si však každý mohl vybrat podle svého gusta: nejpřitažlivější jsou přirozeně tituly nejnovější, sháněné doslova po celém světě (a některé záhy vejdou i do zdejší distribuce), avšak cenné jsou rovněž retrospektivy významných tvůrců, kde lze nalézt mnohé časem již prověřené snímky.  Letos se např. představili jednak americký režisér italského původu Abel Ferrara, jednak kameraman Peter Suschitzky. Právě z jejich dílny pocházejí položky, které jsem shledal – aspoň pro mne – nejpřínosnějšími. Zkrátka: dokázaly oslovit, jakkoli tak někdy činily i dost provokativně. Upozorním aspoň na dva tituly, které si uchovaly životnost i po řadě desetiletí, které uplynuly od jejich vzniku.


Blíže se budu věnovat jednak Ferrarovu kdysi – a pro leckoho dodnes - skandálnímu PORUČÍKOVI (1992), jednak varovnému podobenství PRIVILEGIUM (1967), které režíroval u nás neznámý David Watkins a nasnímal tehdy začínající Suschitzky. (Snad stojí za připomenutí, že Febiofest kdysi zpřístupnil i jiný Watkinsův snímek z téže doby, a sice VÁLEČNÉ HRY, které v mrazivě dokumentárním stylu domýšlely, co by nastalo, kdyby na Anglii dopadla ruská raketa s jadernou náloží.)


II.
Ve filmu PRIVILEGIUM  režisér nahlíží do politického pozadí šoubyznysu.  Příběh, který režisér sepsal spolu s Normanem Bognerem, se odehrává v blízké budoucnosti, kdy v Anglii se začaly prosazovat totalitářské tendence podle hesla, že všichni věří v jeden stát, jednu vlajku a jednoho Boha, takže je zbytečné národ rozdělovat nějakými politickými stranami s rozličnými názory – dokonce vznikly vše zastřešující Sjednocené anglické církve. Starosti činila jedině vzpurná mládež, která se odmítla podřizovat…


Snímek pojednává o mimořádně populárním zpěváku Stevenu Shorterovi (představuje jej zpěvák a moderátor Paul Jones), jenž přímo zosobňuje rebelský duch: fanynkami zbožňovaná písnička, kterou vyslechneme v úvodu, totiž těží z hrdinových vězeňských zážitků a téma útlaku předvádí s rukama spoutanýma přímo na jevišti, zaplněném muži v policejních uniformách. Bez větších protestů se však nechá přesvědčit, aby zazpíval song o spásném křesťanství a přispěl tak k náboru mládeže mezi věřící – hrozilo totiž, že v kostelích nakonec zůstanou duchovní úplně sami.  Ukáže se totiž, že zpěvák je vlastně pouhou loutkou v rukou svých manažérů, kteří plánují jeho turné i písničky, které zpívá.

Febio privilege5web


Misijní koncert, uskutečněný v noci na stadionu osvětleném hořícím křížem a vydatnými reflektory, pak skutečně připomíná noční nacistické pochody s planoucími pochodněmi. Nechybí ani zástup chromých a nemocných přivezených před pódium na vozíčcích ve slepé víře v zázračné uzdravení. Steven  - i pod vlivem své svobodomyslné přítelkyně, portrétistky Vanessy (Jean Shrimptonová) dospívá k zásadnímu zpochybnění celé své dosavadní dráhy. Považuje se za nicotného a svěří se s tím, že nenávidí ty, kteří to zavinili. Tím jeho zářná kariéra skončila, protože se vymanil z jednotného smýšlení, fanoušci se od něho odvrátili, byl mu zakázán přístup na obrazovku, čekalo jej zapomnění. Snad až po jeho smrti si na něho někdo vzpomene v rámci nostalgickému ohlédnutí za idoly dávno minulými a vyhaslými, i takový zazní názor.


Privilegium přináší velice skeptický pohled za kulisy zábavního průmyslu, kdy baviči – a zpěváci mezi ně patří – nevystupují sami za sebe, jsou vlastně uměle vytvořenou celebritou, splňující očekávání nadšených davů. A ty jsou, jak film ukazuje, náchylné podléhat libovolné manipulaci. Přijmou třeba Stevenovu výzvu, aby se obrátily k náboženství.  V zachycení fanouškovského třeštění se režisér  inspiroval  davovým šílením, které provázelo oblíbené hvězdy té doby, třeba Beatles.  


Snímek dodržuje dokumentární rozvržení: zachycuje jakoby v přímém záznamu hudební vystoupení hlavního hrdiny (a nejen jeho) i další veřejné produkce, kam patří zájem novinářů nebo předávání cen, připojuje rozhovory s lidmi z jeho blízkosti. Některé sekvence stylizované jako reportážní výjevy prozrazují přítomnost kamery během rozmluv o určitých záležitostech, jsou zachyceny i okamžiky řekněme soukromé, které se odehrávají ve Vanessině ateliéru. Přítomnost filmařů, kteří by zaznamenávali každý zpěvákův krok, samozřejmě není nikde akcentovaná, pokud tím nemyslíme průběžně vedené komentáře stávajícího i budoucího dění, avšak výsledné dílo se úspěšně tváří, jako kdyby předkládalo časoměrný záznam jednoho lidského osudu – v závěru pak sledujeme Stevenův projev, příznačně ovšem zbavený zvukové stopy, a tudíž němý, jen provázený zpěvem jeho hitů.


Privilegium patří mezi filmy, které si osobovaly velké umělecké ambice, avšak nakonec selhaly – nepřilákal ani diváky, ani si nezískal přízeň odborné veřejnosti. Vypravěčské uchopení je jaksi rozbředlé, nesoustředěné, zbytečně rozvleklé.  Celovečerní hraný projekt, předstírající rozměr dokumentu, se jistě dotýká závažných společenských problémů (třeba strachu z komunismu jako příčiny totalitárního obratu),  jenže mu schází dramaticky účinné uchopení, utápí se v přívalu neroztříděných motivů,  valících se někdy až se samoúčelnou přímočarostí v příliš širokém řečišti. Film není uspokojivě zvládnut ani inscenačně: zatímco davové výjevy s nadšenými fanoušky jsou ztvárněny úžasně, komorní vyznívají již daleko těžkopádněji, utápějí se ve výrazových schválnostech, v teatrálním vzmachu, který má zosobňovat samolibou namyšlenost a pokrytectví některých postav – nejspíš i pro malé zkušenosti jak herců, tak režiséra, který je nedokázal vést a přimět k žádoucím výkonům.


III.
Podobný význam, jaký měl Scorseseho Taxikář pro postižení postvietnamského traumatu v polovině 70. let, získává pro začátek let devadesátých Ferrarův snímek PORUČÍK (Bad Lieutenant, 1992), u nás dosud zpřístupněný jen na televizním kanálu Film+. V obou filmech dominuje násilí, prolézající stejně jako rakovina celou společností, případně jejím velkoměstským segmentem, ovšem rozdílný je přístup – zatímco taxikář chce zlo vymýtit tím, že je sám spáchá, bezejmenný policista zvaný LT (Harvey Keitel v jedné ze svých životní rolí) je naopak produktem i podílníkem tohoto rozkladu, ačkoli sám sebe považuje – jakkoli protismyslně - za katolíka.


Ochránce zákona, stále méně zdrženlivý a sebeovládající se, podléhá všem myslitelným neřestem,  počínaje drogami, které šňupá i píchá si je, a konče stále většími prohrávanými sázkami na sportovní utkání. Když klub, na který vsadil, prohraje, rozstřílí ve vzteku autorádio (načež vytáhne policejní majáček). Chová se arogantně, lupiče, kteří okradli korejského prodejce, přiměje, aby mu vydali peníze, které si strčí do kapsy, děvčata náhodně zadržená v autě vypůjčeném bez otcova vědomí přiměje výhrůžkami, aby mu posunky asistovala při onanii. Ačkoli se ocitá v blízkosti vražd, nanejvýš ohledává stopy, protože jej sledujeme zejména při bezcílném putování velkoměstskými slumy, při jízdách ulicemi, při setkávání s  pochybnými existencemi – a důležitou součástí příběhu jsou televizní i rozhlasová vysílání sportovních utkání, která hlavní hrdina zaujatě sleduje. Však také prolnutí příběhu do reálií velkoměsta, jeho bulvárů i zastrčených uliček, do zpustlých chodeb, barů a bytů, které už svým uspořádáním vypovídají o nájemnících, je dodnes mimořádně sugestivní.

Febio porucik


Vedle sebezničujícího sázení LT prožívá další traumatickou záležitost, když vyšetřuje brutální znásilnění jeptišky přímo v kostele dvojici mladičkých Hispánců, kterým přitom dívka odpustila, přirovnavajíc se ke Kristu, který přece také prominul vinu těm, které jej bili. Nejen expresivně, v prudkém komíhání obrazu nasnímaná scéna znásilnění, ale i další výjevy (injekční aplikace drogy, onanie u auta se zadrženými děvčaty) se vyznačují šokující doslovností, sám protagonista se stále častěji ocitá v zajetí drogových halucinací – v kostele spatří vztyčenou postavu Krista (a předtím Kristus jako by oživl již přibit na kříži).


Keitel jedinečně postihl pozvolna se zatemňující mysl svého záporného, ale přitom i trpícího hrdiny, vyhmátl až dětinskou víru, že tým, na jehož vítězství vytrvale sází desetitisíce až statisíce dolarů, musí přece nakonec vyhrát.  Vyhmátl umanutost jednání, když se jakoby uhranut ocitá až duchem nepřítomen v jakémsi transu. LT má vždy hladce oholenou tváří, ale zdání spořádaností vzápětí naruší rozcuchané vlasy, zkalený zrak, příznaky sešlosti, kdy téměř přestává vnímat, co kolem něho děje, spalován vlastními démony. Převažují u něho divé, jakoby skrze zaťaté zuby tlačené smíchy coby znamení rezignace;  začal svůj životní styl vnímat jako normální, ačkoli si uvědomuje jeho úchylnost – jak naznačí jeho bezmocná, zpola obžalobná, zpola kajícná zpověď činěná před vidinou nehybně a mlčky stojícího Krista s krvácejícími ranami na končetinách, jenž jako by právě sestoupil s kříže.


Poručík, jehož hrdina vnější ošuntělostí i přihrbeným držením těla snad připomíná televizního inspektora Colomba, jak jej ztvárnil Peter Falk, ovšem porušuje běžná žánrová pravidla. LT vlastně nic nevyšetřuje, jen se kolem vyšetřování plouží; při pohledu na něho, v závěru sázkařskou mafií zastřeleného, si uvědomíme nanejvýš, že se jedná o produkt prostředí, v němž žije a jehož pravidla převzal, nakonec neschopen ze začarovaného kruhu zmarněné existence vystoupit. I v tom nacházím velkou dramatickou sílu tohoto filmu, jemuž se sotvakterý  současný policejní thriller může rovnat.

febiofest logo

 

FEBIOFEST - http://www.febiofest.cz/cs/
Foto: Febiofest


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENATA PETŘÍČKOVÁ

redaktorka K21

Nechte si poradit, knihy jež uleví duši... Jak jste si asi všimli, zrovna já tu jsem většinou přes knihy, které se nějak zabývají psychologií a seberozvojem. To je velmi široké téma a také patří v knihkupectví k těm nacpanějším regálům. Nějak plynule jsem k nim došla přes pár pokusů s romantickými knihami v ranném mládí a už jsem u nich zůstala. Myslím si, že o takovou knihu alespoň čas od času člověk stojí. Které mne oslovily a ovlivnily nejvíce? Možná tou úplně první byl vždycky Malý princ, kterého když jsem doopravdy pochopila, tak to byl přenádherný sladkobolný pocit. Mám ráda také knihu Elisabeth Haich: Zasvěcení, to je ale bible pro celý život a jsem dosud ráda, že mnoho z tam řečeného je mi zatím zahaleno tajemstvím. Přístupnější a komerčnější jsou pak knihy Davida Deidy, pro muže Cesta pravého muže, a pro ženy snažící se mužům porozumět pak Když jde o muže. Z andělských děl Doreen Virtue pak Chci změnit svůj život, ale nemám na to čas, nebo V zajetí jídla, Zbavte se svých kil bolesti, což jsou její nejméně andělské, nejvíce psychologické a do hloubky ženské duše jdoucí tituly. A mezi poslední okouzlení patří Alberto Villoldo a Návrat duše, což je kniha, která je výtečným základem pro každého, kdo chce vůbec porozumět psychologii, kořenům šamanismu a své vlastní duše. A kdo má rád, stejně jako já tarot, tak kromě své vlastní knihy Základní tarot a Svět tarotu, ráda poradím cokoliv od Barbary Moore.Ta je mojí velkou učitelkou! A když bych měla poradit něco "naživo"? Pak jsou to přednášky Jaroslava Duška všude různě po republice a v pražských divadlech jeho Duše K, Čtyři dohody nebo Pátá dohoda. Přednášky Pjéra la Šéze, které jsou o jungovské psychologii, do které přidává své vlastní názory, které dovolím si říci - jsou velmi podnětné a odvážné. Když zajdu ještě dál, tak příští rok by měl Brno navštívit Clemens Kuby a opět představit své mentální léčení a možná i novou knihu, zatím nevíme...

Anketa


Banner

Chat s osobností

Hledat

Mimísek 13

Partneři

Nové komentáře

  • 19.05.2017 06:43
    ...
    chia semínka miluju.
     
  • 18.05.2017 09:05
    Děkujeme
    Dobrý den, děkujeme za ...
     
  • 17.05.2017 07:55
    problém
    Nelze odeslat odpovědní ...

Facebook

Twitter


Literatura

MYSL JE MOCNÝ LÉKAŘ

mysllekar perexExistuje vědecký důkaz o tom, že se člověk může uzdravit sám? Známe rčení „ve zdravém těle, zdraví duch“ ale indicko americký filozof Sri Chinmoy říká „ veselá mysl vždy byla dokonalým průvodcem zdravého těla“. A o rozkolu mezi myslí, těl...

Divadlo

55 let Laterny magiky v Praze

later 200Historie Laterny magiky se začala psát na světové výstavě Expo 58 v Bruselu, kdy se z nápadu režiséra Alfréda Radoka a scénografa Josefa Svobody zrodil nový divadelní fenomén. Svou stálou scénu ovšem získala až rok poté: 9. května 1959 v Praze v p...

Film

Co zajímavého o filmu vyšlo na Slovensku?

200filmZatímco u nás zjišťujeme, že důležité publikace o filmu šíří nakladatelství, která se tímto oborem buď nezabývají jako svým hlavním předmětem zájmu (Host, Academia), nebo se jedná o malé vydavatele, zato s výrazným vkladem nadšenectví (Casablanca, Camera...