Epilog jedné rodinné tragédie
Banner

Epilog jedné rodinné tragédie

epilog 200Může mít člověk, který má peníze a s nimi také velkou moc, ještě nějaký morální kredit? Dokáže rodina zbohatlíků ustát zamlčované nevěry, korupční aféry a vypjaté vztahy mezi rodinnými příslušníky? Na tyto otázky dostanete odpověď v Divadle na Vinohradech, ve kterém od listopadu 2014 uvádějí Krležovo nadčasové drama Rod Glembayů.

 

 

 

Chorvatský prozaik, básník a dramatik Miroslav Krleža vytvořil v letech 1926 – 1930 rozsáhlý cyklus o fiktivním rodě Glembayů, jehož historii začíná mapovat od 18. století. Divák vstupuje do děje v roce 1913, kdy se začíná rozkládat zevnitř nejen rodina oligarchů ale také c. k. mocnářství. První částí (Rod Glembayů) psychologicko-sociálně realistického dramatického vyprávění sice teprve příběh začíná (dále navazují dramata V agónii, Léda), obecenstvu se však může jevit jako jeho vrcholné finále.

epilog 1

 

Glembayové patří mezi nejvlivnější a nejbohatší záhřebské rodiny. Nebylo tomu však vždycky. Do vyšší společnosti se postupně dostávali skrze propracované lži, podvody a zlodějny. Rodová linie je navíc plná nejen jedinců, na jejichž rukách ulpívala krev, ale také psychicky nemocných osob, které svůj život předčasně ukončily sebevraždou. Jako neurotik je brán i umělec Leone, černá ovce bankéřské rodiny, který při výroční slavnosti rozvíří svými nevybíranými slovy diskuzi na ožehavá témata a vytáhne na světlo boží všechny kostlivce z bohatě zdobených skříní. Tento bizarní večer se tak stane pro nejednoho Glembaye osudovým.

epilog 2

 

Slovenský herec a režisér Martin Huba se s glembayovskou látkou setkal již v 80. letech, kdy v Slovenském národním divadle ztvárnil Leona. Nabídku vstoupit podruhé do stejné řeky avšak tentokrát v pozici režiséra přijal Martin Huba od Divadla na Vinohradech, které inscenaci Rod Glembayů zařadilo na svůj repertoár na podzim loňského roku jako připomínku sta let od vypuknutí Velké války. Krležovo drama je ale svým tématem (kdo má peníze, má také moc a může vše) aktuální i v dnešní době. Huba k němu přistupuje s úctou a nesnaží se kvůli vyznění jednotlivých vztahů krátit poměrně dlouhý text a ani ho nijak modernizovat či efektivizovat. Divák si tedy posléze připadá jako návštěvník divadla konce 20. let 20. století.

epilog 3

 

Ještě než se postavy začnou brodit v marastu glembayovské historie a pomalu v něm i tonout pod tíhou nedávných událostí, už samotná scéna Josefa Cillera v sobě nese tíživost celé situace a v divákovi vyvolává znepokojivé pocity. Lesklé dlouhé folie tvořící starobylé zdi pokojů se pomocí světelného designu vmžiku promění v blesky, které předznamenají blížící se bouřku. Jevišti pak dominuje masivní klavír, jenž se stává svědkem veškerých zásadních rodinných zvratů a zároveň vymezuje hercům jejich hrací prostor. Tímto hudebním nástrojem je také kvůli ne příliš dobře zvolenému aranžmá otupěna závěrečná scéna gradujícího představení, která se odehrává překvapivě v zadní části jeviště.

epilog 5


 
Tahounem celého představení je bezpochyby Ondřej Brousek. Jeho rebelující umělec Leone kypí mladickou a nespoutanou energií, se kterou se snaží vyčistit rodinný Augiášův chlév, a tudíž svým netaktním chováním v rodině vytváří dusnou atmosféru. Ač je Leone malíř, tak své emoce projevuje především hudbou, a tak Brouskovy prsty, stejně jako v Amadeovi, kmitají po klaviatuře. Vyostřenou situaci odlehčuje svými trefnými a občas i jízlivými poznámkami Petr Kostka coby bratranec Fabriczy. Umět si zjednat pořádek by mělo být doménou hlavy rodiny a nekompromisního bankéře Ignáce. Avšak Tomáš Töpfer pojímá Ignáce spíše jako rozpolceného člověka, který nedává své bouřlivé emoce příliš na odiv a téměř vše prožívá niterně. Zato baronka Castelli, eroticky inteligentní dáma, Dagmar Havlové nešetří na afektovanosti a velkých gestech. Dagmar Havlová tentokrát bohužel neukočírovala své herectví a svou teatrálností pohřbila příležitost vytvořit dvě zcela odlišné polohy barončina chování.  

epilog 6

 

Vinohradská inscenace by si zasloužila důkladnější škrtání v textu a o něco přesnější režijní vedení. Tyto nedůsledné kroky bohužel ubírají hře na svižnosti a bezchybnosti. Mimoto se ale Rodu Glembayů nedá nic vytknout, a tak směle na něj do divadla!

Název představení: Rod Glembayů
Uvádí: Divadlo na Vinohradech
Režie: Martin Huba
Autor textu: Miroslav Krleža
Hrají: Tomáš Töpfer, Dagmar Havlová, Ondřej Brousek, Zuzana Vejvodová, Petr Kostka, Michal Novotný, Luboš Veselý, Martin Finger, Ondřej Rychlý, David Steigerwald, Jiří Žák a Mimický sbor DnV
Premiéra: 12. září 2014
Hodnocení: 65 %

Foto: www.divadlonavinohradech.com, Viktor Kronbauer



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přihlášení



Louskáček na ledě

Banner
Národní divadlo - Představení

Rozhovor

Zavzpomínejte na ikonu spirituálů Evu Olmerovou

200 olmerovaOrganizátoři akce Festival Evy Olmerové zvou všechny, kteří Evu Olmerovou měli a mají rádi, protože si tu vzpomínku zaslouží a splácíme jí tím dluh, protože společnost se k ní ve své době zachovala macešsky. Více přiblížil Martin Arden v to...

Hledat

Chaty s osobností

Národní divadlo Brno, Národní divadlo Brno

Čtěte také...

Slavná liška Bystrouška zazpívá v Divadle na Orlí

jamu 200Známé operní dílo Příhody lišky Bystroušky nastudovala Komorní opera Hudební fakulty brněnské JAMU. Jednu z nejmelodičtějších oper Leoše Janáčka uvedou studenti v premiéře v sobotu 22. listopadu v Divadle na Orlí. Představení začíná v 19 hodin a bud...


Literatura

POKÁNÍ - když láska nedostane šanci

Pokani perexNeuvěřitelně silný příběh o lásce mezi Cecilií a Robbiem, která ani neměla možnost se dál rozvíjet, protože od sebe byli Cecilie a Robbie nedobrovolně rozděleni. Jsme v Anglii v roce 1939. Celý svět čeká jedno z nejtemnějších období – 2.světová...

Divadlo

Nové představení Jany Burkiewiczové a Burki&com Největší přání zkoumá fenomén tužby a motivace

NejvetsiPrani perexSeskupení Burki&com kolem choreografky a režisérky Jany Burkiewiczové uvede 13. a 21. listopadu v divadle La Fabrika v premiéře představení Největší přání s podtitulem Balet ironie a štěstí. Základem rafinovaně propletené mozaiky ...

Film

Jaké to je 154 krát zemřít? Aneb nesmrtelná Červená

cervena200Na Soňu Červenou mám živou vzpomínku. Byla jsem s rodiči v Národním divadle na Čapkově hře Věc Makropulos, kde ztvárnila hlavní roli. Psal se rok 2005. Tenkrát jí bylo osmdesát a mě ani ne dvacet. Po vystoupení jí ministr kultury předal státní vyznam...