Kubismus se poprvé objevil začátkem 20.století. Jeho „otcem“ je jeden z nejznámějších umělců nejen své, ale i naší doby, Pablo Picasso. Prvním kubistickým obrazem se tak staly jeho Slečny z Avignonu. Kubismus se jako první umělecký styl snaží o objektivní analýzu (zachycení různých úhlů v různých časech). Je neperspektivní a prolíná prostředí obrazu se zobrazovaným objektem. Zajímavé je, že kubismus není pouze jednotný styl, ale má několik odnoží.

Protokubismus se zabývá především postupným zjednodušováním reálných objektů na geometrické tvary. Často je na obraze vidět tento postupný přechod velmi zřetelně – zleva doprava, od realističtějších prvků ke kubistickým geometrickým tvarům (jako v případě Picassových Slečen z Avignonu)

Analytický kubismus naopak nevěnuje tolik pozornosti barvám, ale soustřeďuje se na „rozbíjení“ obrazu na malé částečky. Deformita u analytického kubismu je už tak značná, že je u některých obrazů velmi obtížné poznat, co doopravdy zobrazují.
Syntetický kubismus opět spojuje malé částečky do větších geometrických tvarů a navrací do obrazů také barevnost. Jeho specifičností je, že se zde objevují také větší známky reality, než u předchozích dvou – písmo, či koláže.
Zajímavým příkladem je také pojetí kubismu F. Légerem, jehož tvorba je nazývána „tubismus“ – propojení člověka a techniky.
Realismus se zde, na rozdíl od kubismu, objevil dříve. Již v polovině 19. století. Zobrazoval vše bez příkras, tak jak se vše odehrávalo a jak doopravdy existovalo. Nejčastějšími náměty byly sociální problémy a pracující lidé. V 60. a 70. letech se realismus posunul na vyšší úroveň a toto období je proto nazýváno hyperrealismus. Je označován jako nadrealita, popisné až iluzivní zobrazení skutečnosti. Nejčastějším způsobem tvorby bylo zvětšování fotografií (i s kazy) a snaha o co nejvíce detailů – o co největší realističnost. Autoři se specializují podle námětů. Za zmínku stojí Ch. Close se svými portréty či J. de Andrea a jeho hyperrealistické sochy lidí.
V dnešní době se mnoho umělců zabývá realistickými kresbami či malbami, jen málokoho však napadlo jejich propojení. Například s kubismem nebo dokonce s graffiti.
Graffiti, jako umělecký styl, se řadí až do postmodernismu 70. let 20. století. Témata a náměty jsou naprosto neomezené. Od sexuality přes lidské emoce, politické a sociální problémy až například po smrt. Nejznámějšími protagonisty jsou K. Haring a jeho práce s kýčem či v současnosti velice známý umělec Banksy a jeho tvorba zaměřená na politická a společenská témata (některé z jeho jsou k vidění například v Anglii) Zvláštností a zajímavostí je, že Banksy odmítá odhalit svou identitu. Možná právě to z něho dělá tak pozoruhodného a interesantního umělce, kterého obdivují a sledují stovky lidí po celém světě.

Řeč je tu dnes ale o propojení všech těchto tří fenoménů minulého století v jedno. O to se pokusil španělský umělec Miguel Bujes.
Miguel Ángel Belinchón Bujes, pro většinu lidí znám jako "Belin". Tento 38letý umělec začal projevovat svou kreativitu již jako dítě, po celou dobu a ve všech oblastech. Tento postoj mu vydržel až do jeho středoškolských studií, kdy si uvědomil, že chce víc a proto se začal formovat jako umělec sám, pomocí různých zdrojů: muzeí, rozličných knih a dalších způsobů, jak získat ty správné informace k uskutečnění svého snu. Začal pracovat velmi tvrdě. Maloval na ulici a dělal vše pro to aby se stal právě takovým umělcem, jako je v současnosti. Jeho repertoár je široký a lidé ho znají po celém světě. Je již dlouhá léta ikonou ve světě graffiti, díky jeho sprejerským dovednostem a tvorbě fotorealistických maleb bez použití šablony. Všechny jeho sochy a malby byly vystaveny v muzeích, galeriích a na zdech kolem Španělska, ale i v ostatních zemích, jako například v Americe. Belin popisuje jednu ze svých nejnovějších prací „Meeting of Styles“ vystavovanou v Mexiku, jako vzájemné srovnávání stylů "Post Neo kubismus", na počest prácí Pabla Picassa na počátku bodu zvratu svého tvůrce.