Hana se zastavila před výkladní skříní, ale její oči hleděly někam do dálky za vyvěšená trička a sukně. Kdysi tady bývala cukrárna. Vzadu prodávali točenou zmrzlinu a u výlohy stály plastové stolky se židlemi, které v létě vytáhli na chodník. Za socialismu to působilo světově. Hana se mimoděk usmála. Objednala si tu měsíc před maturitou první skleničku vína. Chutnalo kysele po něčem chemickém. Ty osmnáctiny tehdy radši oslavila s vedlejší 4. B.

 

Zastrčila si neposlušné prameny za ucho a zaostřila na svůj odraz ve skle. Prsty se dotkla vrásek okolo očí. Pak si upravila slavnostní halenku a váhavým krokem vyrazila do nedaleké Besedy. Kvůli tomu přece přiletěla. Před hodinou tam začala oslava čtyřicátého výročí maturity její třídy.

Před dveřmi restaurace se zhluboka nadechla, stiskla kabelku, jako by to byl záchranný pás a roztáhla rty do širokého úsměvu. Razantně otevřela.

„Ahój, děcká!“ řekla až příliš nadšeně.

„Ahój…“ zaplavilo ji ze všech stran. Salónek byl plný postarších lidí s povědomými rysy.

První, koho poznala, byla Růža. Řítila se k ní s rozpřaženými pažemi. „Hanko! Já už se bála, že nepřijdeš…“

Hana zmizela v jejím rozložitém objetí.

„Jak dlouho jsme se neviděly?“ Růža nečekala na odpověď. „To musí být aspoň dvacet let… A co děláš? Musíš mi všechno povykládat… Dej si něco k pití. Chceš pivo, nebo víno? Později bude večeře.“ Hana se nechala unášet jejím monologem. Růža byla pořád stejná. Svého času nepustila ke slovu ani učitele.

„Už jsme tady skoro všichni,“ pokračovala Růža.

Při těch slovech se Hana, s dvojkou vína v ruce, rozhlédla po místnosti. Ne, Viktor tady není, oddechla si. Včetně Oty a pár dalších.

„Jé, koukejte, kdo přišel…“ Růženina pozornost se stočila na další spolužačku ve dveřích. Rozpřáhla ruce a nechala Hanu stát u pultu s lahvemi a miskami brambůrků.

Hana si přisedla k nejživějšímu stolu. Nikdo si nevšiml, že nic neříká. Přes hlavy spolužáků hleděla otevřeným oknem do zahrady. Jarní veselá zeleň se už změnila na tmavou smaragdovou.

Hovor spolužáků ji vtáhl zpátky. Přes stůl si podávali fotky partnerů, dětí a vnoučat. Hana sice ani děti, ani partnera neměla, ale nevadilo jí přikyvovat a ve správných chvílích se usmívat. To měla perfektně nacvičené z porad a pracovních večeří.

„Přinesl někdo kroniku?“ přerušila hovor v místnosti Růža.

„Já,“ ozvalo se odněkud zezadu.

Před Hanou s hlasitým bouchnutím přistála obrovská červená bichle. Byla první, kdo se po ní natáhnul. Jak na ni mohla zapomenout? V prváku se s ní tolik natrápila. Od druháku ji měl ale naštěstí na starost někdo jiný. Zvědavě ji otevřela na náhodné stránce. Do očí ji uhodil krasopisně vyvedený nadpis „Výlet 3. A., Jižní Čechy, 15.–18. červen 1985“ a pod ním přilepená společná třídní fotka z Hluboké. V první řadě uprostřed seděla ona a vedle ní Viktor. Jejich paže se ledabyle dotýkaly. Překotně kroniku zaklapla a posunula ji na opačný konec stolu. Spolužáci na protější straně to s povděkem přivítali a dychtivě nalistovali první stránky.

„Koukejte, tohle je oslava VŘSR v prváku…“

„Jsme na těch fotkách úplné děti.“

„Tobě hoří lampión!“

Jejich smích přilákal ostatní. Hana se však přesunula zpět k pultu u dveří. Myšlenkami zůstala na školním výletě.

„Já si odskočím,“ nechala svoje slova viset v prázdnu nad barem. Sevřela kabelku a zamířila ven. Vzadu za restaurací si s úlevou sedla na lavičku. Opřela se o dřevěnou opěrku a byla ráda, že je na chvíli sama. V dálce bylo slyšet hospodský šum a občasný hlahol. Odpolední červnové slunce ji přimělo zavřít oči. V duchu uviděla sebe v sedmnácti, jak se neznatelně opírá o jeho rameno a šťastně se usmívá do foťáku.

S Viktorem byli nerozluční. Sedával v lavici za ní. Když se v hodině nudil, opačným koncem tužky jí kreslil obrázky na záda. Třídní premiant. Blonďák s odzbrojujícím ďolíčkem ve tváři. Jenže pak bylo všechno jinak. První den ve čtvrťáku si vybral stejnou lavici, ale ona ho ani nepozdravila. A když se poprvé tužkou dotknul jejích zad, ucukla a posunula si židli tak, aby na ni nedosáhnul. Bylo jednodušší začít se mu vyhýbat.

Nepřítomně stiskla kabelku, až jí klouby prstů zbělely. Překvapeně se rozhlédla. Měla pocit, že zaslechla jeho hlas. Zaposlouchala se, ale ve změti zvuků vycházejících z restaurace nerozeznala nic povědomého. Muselo se jí to zdát. Cítila, jak ji letní slunce prohřívá zevnitř. Odložila kabelku a nechala se unést vzpomínkami.

Byla to jejich poslední noc na výletě ve třeťáku. Ubytování měli u nějakého rybníka. Kluci bydleli v chatkách nalevo a holky napravo. Ten den byli všichni unavení. Třídní s dějepisářem je nejprve prohnali Hlubokou a pak prochodili snad každou uličku v Českém Krumlově.

 

„Kdo chodí, ten nezlobí,“ popoháněli je se smíchem od jedné památky ke druhé. Nevadilo jí to. S Viktorem ten nesourodý třídní konvoj uzavírali. Když se zastavili, jejich ramena se občas dotkla. Viktor vykládal o tom, jak první noc proklouzl po půlnoci mezi chatkami a došel až na hráz. Prý by nikdy nevěřil, jak se noční obloha může odrážet na klidné hladině. Nebyla sama, kdo jeho básnění poslouchal. Tehdy si ale myslela, že je to pozvánka pro ni. Večer počkala na půlnoc a pak se potichu vytratila z chatky směrem k hrázi.

Hana sebou škubla. Růžin hlas bodře rozehnal její vzpomínky. „Vyhříváš se tady jako babička v důchoďáku!“ rozesmála se a přisedla si k ní.

„K tomu už nemám…“ Hana to nestihla dopovědět.

„Pojď dovnitř, my už se báli, že jsi odešla… ale já jim říkala,“ pokračovala Růža, „že to bys neudělala… Sem se chodí kouřit. Ty kouříš?“

Hana zakroutila odmítavě hlavou. Obě se zvedly. Růžena ji chytla okolo ramen a nasměrovala zpět k salónku.

„Dnes si jeden musí dát na zdraví pozor… už nejsme nejmladší,“ pokračovala. U pultu s vínem vtiskla Haně do ruky další dvojku bílého. „Je čerstvě rozvedený,“ tiše poznamenala.

Hana se na ni překvapeně podívala. Růža bez dalšího vysvětlování jen pokývla bradou někam před sebe ke stolům. Hana ztuhla. Nemusela se otáčet. Bylo jí to jasné. Viktor je tady. S pohledem do země udělala pár kroků k nejbližší volné židli.

„Tak co, mládeži,“ Růža se sebevědomě postavila doprostřed místnosti a strhla na sebe pozornost. „Už jste si objednali večeři? Vepřová panenka, nebo grilovaný hermelín…“

Hana ji neposlouchala. Pohled upírala do stolu před sebou. V uších jí hučelo a tváře měla v jednom ohni. Usrkla si vína.

Rozhodla se, že tahle nejistota musí dneškem skončit. Musí se tomu postavit čelem. Sklenička před ní byla napůl prázdná. Růža už zase stála uprostřed místnosti.

„Tak kdo nám ještě chybí?“ Byla neúnavná.

Hana si dodala odvahy. Vždyť dnes už o nic nejde. „Oto? Přijde?“ zeptala se nahlas a konečně zvedla hlavu.

Všichni se otočili jejím směrem. Od protějšího stolu na ni upřeně hleděl prošedivělý muž. Když zachytil její pohled, malinko se pousmál. Ve tváři se mu objevil nezapomenutelný ďolíček. Hana od něj jen těžko odtrhla oči.

„Jejda. Ty to nevíš?“ Růža se bezradně rozhlédla po salónku a zvážněla. „Hani,“ polkla. „Oto už třicet let není…“

„Jak není?“

„Drogy,“ pronesla Růža odevzdaně. „Když přešel na učňák. Prý se mu smáli. A ve fabrice to nebylo lepší.“

Hana Otovi hodně vyčítala, ale tohle mu nepřála. „Proč to…“ zeptala se překvapeně.

„On byl… takový,“ Růža se zadívala do tváří spolužáků, jako by tam hledala nápovědu. „Však víš… jemný. Trápil se. Já si myslím, že nikdy neměl z gymplu odejít.“ Růža našla pevnou zem. „Měl zůstat s námi. Byl chytrý. Určitě by odmaturoval… Já vlastně ani nevím, proč odešel,“ rozhlédla se po ostatních.

„Jednou jsem ho potkal,“ ozval se spolužák. „Ležel u nádraží na chodníku.“

„Já ho taky viděl,“ připojil se další.

„Snažila jsem se mu zajistit ubytovnu,“ prohlásila jiná spolužačka od zadního stolu.

„Byl nešťastná duše,“ podotkla Růža sklesle. „Tenkrát to takoví měli těžké,“ dodala a chopila se nejbližší skleničky vína. „Na Otu!“

„Na Otu…“ zašeptala Hana omráčeně. Představovala si ledacos, ale tohle ji nikdy nenapadlo. Nechtěla tou otázkou Viktorovi ublížit. Dopila víno před sebou.

Po slavnostní večeři někdo začal vybrnkávat akordy na kytaru. Občas se ozval smích. Viktor stále seděl u protějšího stolu. I když se Hana jeho směrem nedívala, cítila na sobě jeho pohled.

Byla ráda, že se jí podařilo splynout se skupinkou vzpomínající na profesory. V duchu se ale pořád vracela k osudné noci a k pěšince podél rybníka. Potichu tehdy proklouzla mezi chatkami. Vyšlapaná stezka byla ozářená studeným světlem hvězd. I světlušky zahlédla. Viktor měl pravdu. Na klidné hladině se celá obloha odrážela jako v zrcadle. U hráze se před ní vynořily dvě postavy sedící těsně vedle sebe. Zaraženě se zastavila. Oto měl ruku okolo Viktorových ramen a nakláněl se k polibku. Když pochopila, na co se dívá, zatočila se jí hlava. Obrátila se tak prudce, až jí podklouzla noha. Rychle se zvedla a v slzách utíkala pryč. Vnímala jen svůj přerývaný dech a černotu před sebou.

I teď, po letech, se jí zamžily oči. Snažila se v kabelce najít papírový kapesník. Tušila, že ji Viktor pozoruje. Se sklopenou hlavou a očima zabodnutýma do kabelky vstala a vyšla ven ze salónku. Podlaha se pod ní malinko zhoupla. Zamířila na svou lavičku. Doufala, že jí čerstvý vzduch udělá dobře.

Venku už byla skoro tma. Ve městě nikdy není úplná tma, napadlo ji, když si sedala. Zvedla hlavu a zadívala se na nebe. Musela přimhouřit oči, aby našla pár hvězd blikajících daleko od sebe.

„Ahoj…“ ozval se vedle ní známý hlas.

Trhla sebou víc, než by si přála. Viktor. V ruce držel dvě skleničky bílého. Natáhl ruku a jednu jí podal. „Můžu si přisednout?“

Přikývla a trochu se odsunula.

Viktor se uvelebil na samém okraji lavičky. Měla pocit, že je to nebezpečně blízko a zároveň propastně daleko. Svírala stopku a pozorovala okrasné křoví před nimi.

„Mrzí mě, že jsem se na Otu zeptala,“ rozbila ticho mezi nimi. „Nemyslela jsem to špatně.“

„Já jsem to taky nevěděl…“ hlesl potichu.

„Ne?“ nadzvedla obočí. „Vždyť vy jste… Viděla jsem vás… na té hrázi.“ Došla jí slova.

„Jo. Ty jsi upadla a pak zmizela v lese za rybníkem.“

„Jsem zabloudila.“ Bylo jednodušší lhát, než přiznat, že pro slzy neviděla, kam běží.

„Hano, já tehdy čekal na tebe.“

Volnou rukou sevřela ucho kabelky.

„Jenže se objevil Oto. Přisedl si. Říkal, že nemá žádné kamarády… Nechtěl jsem ho odehnat.“

Hana ani nedýchala.

„Doufal jsem, že přijdeš. Moc jsem ho neposlouchal… A pak mě najednou chtěl políbit. Já úplně ztuhnul.“

Přiblížila třesoucí se skleničku ke rtům. V křoví před nimi něco zašustilo.

„Chtěl jsem běžet za tebou,“ pokračoval potichu. „Jenže jak jsem se zvedal, nechtěně jsem do něho strčil… a on do toho rybníka spadnul.“

„Vždyť neuměl plavat!“ vyhrkla Hana. V hodinách plavání byl Oto marný.

„Já vím.“ Viktor se chytil lavičky blízko její ruky s vínem. „Naštěstí to nebylo daleko od břehu… Skočil jsem tam za ním.“

Hana si vzpomněla na zpáteční cestu autobusem a rozcuchaného Otu sedícího za Viktorem. Ani jeden z nich se nezapojil, když zpívali písničky s kytarou. Tehdy si to vyložila jinak.

„Proč jsi mi nic neřekl?“

„Já se strašně styděl… myslel jsem, že mi to neuvěříš. Bál jsem se… V té době jsem sám nevěděl, co si myslet.“

„Dnes by to bylo jinak,“ odvětila a odložila kabelku na okraj lavičky.

„Víš, on to nikdo neví… Oto mi pak o prázdninách napsal. Opravdový dopis… Omlouval se mi a chtěl, abych mu slíbil, že to nikomu neřeknu.“

V křoví před nimi se objevily světlušky. Hana beze slova natáhla ruku a ukázala na ně. Viktor si toho nevšiml.

„Strašně mě to teď mrzí,“ pokračoval. „Já mu neodepsal… myslel jsem, že si to vyříkáme v září. Jenže on se nevrátil…“

„To jsi nemohl tušit. Nikdo nevěděl, že se nevrátí.“

„Byla to moje chyba…“

Hana se natočila, aby se mohla Viktorovi podívat do očí. Trochu se mu leskly. Vzadu za nimi se ozýval hospodský šum. Cítila se provinile. „Už je to čtyřicet let,“ pravila a položila svou ruku na jeho.

Viktor nepatrně pohnul palcem jako by ji chtěl pohladit. „Koukej…“ kývnul bradou před sebe.

Hana otočila hlavu. „To by jeden nevěřil. Světlušky… a tady…“ usmála se.

Znovu se opřela o lavičku. Svou ruku nechala na Viktorově. Jejich paže se dotýkaly. Na noční obloze nad nimi svítilo nebe plné hvězd.

Autorka pochází z Třince ve Slezsku, už mnoho let však žije v New Yorku, kde pracuje na Kolumbijské univerzitě. Profesně se pohybuje ve světě čísel a dat, ale před necelým rokem objevila i radost z psaní beletrie. Baví ji vymýšlet příběhy a postavy a učit se spisovatelskému řemeslu. Ve volném čase ráda plave a cestuje.