Za jiných okolností bych si Vídeň možná zamilovala, ale nyní pro mě představovala zlatou klec. Město samo o sobě nebylo ošklivé, ale moje srdce bilo pro divoké luční kvítí, rozeklané štíty hor a jiskřící, ledová jezera. Chtěla jsem ve vlasech a na tváři cítit divoký vítr, ne mdlý, uhlazený vánek, který se v dokonale upravených zahradách Schönbrunnu skláněl před svou císařovnou.
V zimě to bylo ve Vídni zdaleka nejhorší. Nebylo kam utéct, kam se schovat před slídivými pohledy dvorních dam, mé tchyně a švagra Ludvíka. Připomínali mi klubko zmijí, neustále mě pronásledovali, kamkoli jsem se hnula. Důvěřovala jsem jediné osobně – své kadeřnici Fanny. Stálo mě mnoho sil, abych ji získala do svých služeb, ale ani jednou jsem toho během našich mnoha společných let nelitovala.
Fanny byla o něco starší než já, štíhlá a vysoká, s korunou tmavých vlasů. Podobala se mi víc, než bych si kdy přiznala. Dlouho jsem si jí jen tak letmo prohlížela při naší každodenní ranní rutině, dokud jsem se toho pozdně lednového rána neodhodlala k činu.

„Dnes večer se koná představení v divadle, že?“ zeptala jsem se tiše, zatímco mi zaplétala vlasy do copů.
Fanny podzdvihla obočí. „Ano, Vaše Veličenstvo. Čekají vás v císařské lóži.“
Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a pak na ni. „Měla byste dnes chuť na trochu italské opery?“
V pokoji na okamžik zavládlo ticho.
„Dobře víte, že to nejde,“ zašeptala v odpověď.
„A proč by ne?“ usmála jsem se. „Jste mi podobná. S trochou úsilí si toho nikdo nevšimne. Vezmete si mé šaty, nebudete se nikomu přímo dívat do očí a budete mlčet, jak mám ostatně ve zvyku.“
Fanny polkla a v jejích očích se mihl strach. Ale pak se jí v tváři objevil náznak zvědavosti.
„A kam půjdete vy, Vaše Veličenstvo?“
„To ještě nevím,“ řekla jsem popravdě, protože jsem nad tím dosud nepřemýšlela. Otázka v mé hlavě totiž obvykle nezněla kam, ale kdy. Nikdy nebylo dostatečně brzy na další útěk od dvorských povinností.

Volný večer pro Alžbětu. Ne pro císařovnu, jejíž každý pohyb je důkladně sledován a přísně hodnocen, ale pro Alžbětu, obyčejnou ženu z lidu.
V sedm hodin, poté, co Fanny v mých šatech rozechvěle nastoupila do kočáru a nechala se odvézt do Opery, jsem se v prostých šatech a plášti vytratila z paláce. Nikdo mi nevěnoval nejmenší pozornost.
Mířila jsem k Dunaji, k tichým uličkám, kde mě nikdo neznal. Kráčela jsem pomalu, protože se mi úlevou a volností točila hlava. Rozhodla jsem se, že dnes nebudu myslet na případné následky našeho malého podvodu. Nadechla jsem se mrazivého vzduchu, vonícího po řece, sazích a čerstvém chlebu z nedaleké pekárny, a pokračovala v cestě.
A tam, na rohu jedné z ulic, jsem narazila na muže, který jako by mě očekával. Vysoký, s lehce rozevlátým kabátem, s pohledem, kterým mě okamžitě prohlédl. Na útěk však už bylo pozdě.¨

„To bylo trochu lehkovážné, Výsosti,“ oslovil mě hlubokým, sametovým hlasem.
„Nejspíš jste si mě s někým spletl,“ odsekla jsem a ustoupila do stínu, aby mi neviděl do tváře.
Muž se ale ani nepohnul, jen si mě dál klidně prohlížel. „Nemožné. Na celém světě existuje jen jedna žena vašich půvabů.“
Přimhouřila jsem oči jako kočka. Lichotník. „A kdo jste vy?“
„Ach, omlouvám se. Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Johann Strauss.“
Zarazila jsem se. To jméno jsem samozřejmě znala. Všichni ve Vídni ho znali.
„Strauss?“ zopakovala jsem pomalu a horečně přemýšlela, zda už jsme se někdy předtím osobně setkali.
Muž přikývl. „Můj otec byl slavný kapelník. Ale já… já mám svou vlastní hudbu. A jednou ji bude znát celý svět.“ V jeho hlase nezněla domýšlivost, jen zvláštní jistota. „Možná ji vezmete na milost i na císařském dvoře,“ šibalsky na mě mrkl.
Hudba. Samozřejmě. V jeho řeči bylo něco, co mi připomínalo tanec, lehkost valčíku, volnost, po které jsem tolik toužila. Představoval vše, co Franzimu nebylo po chuti. O to větší jsem pocítila zvědavost.
„A co děláte tady, Johanne Straussi?“
„Čekám na inspiraci,“ odpověděl a znovu se usmál. „A vy jste přišla.“
Na okamžik mezi námi zavládlo ticho. Vídeň kolem nás dýchala nočním životem, kopyta koní klapala po dláždění a z dálky bylo slyšet tlumenou hudbu z kaváren. Odněkud k nám zavanulo aroma čerstvé kávy a jemné vanilky.
„Pojďte,“ řekl pak náhle, natáhl ke mně ruku a sklonil se blíž. „Ukážu vám Vídeň tak, jak ji slyším já.“
Bylo to šílené. Nebezpečné. A přesto…
Podala jsem mu ruku. A v tu chvíli začala hrát hudba, kterou jsem ještě neslyšela – ale o mnoho let později, v nádherných tanečních sálech po celé Evropě, ji budou znát úplně všichni.

Pozn. redakce: Povídky zveřejňujeme v původním znění bez jakéhokoliv zásahu.

Zdroj obrázků: Canva

O autorce:

Lucie Jehličková je autorkou dvou románů z viktoriánské Anglie: Falešná lady a Kapitánova čest. Zajímá se o historii, módu a tehdejší zvyky. Její zájem kdysi započal právě u císařovny Alžběty.