V knize Cibulka v pyžamu se setkáme s tuctem zajímavých respondentů, které si Aleš Cibulka pozval do pořadu Tobogan v pyžamu. Jedním z nich je herec Jiří Štěpnička, který Aleše s rozhlasovým štábem zasvěceně provedl budovou Národního divadla, a také mu prozradil spoustu zajímavostí o sobě samém – třeba to, že má rád staré rohlíky. V závěru rozhovoru vyvrátil rozšířené tvrzení, že už není Samec.

AC: Vaše maminka Jiřina byla skvělá herečka, vy jste herec – u vašich dětí se ale herecká dynastie přerušila…

JŠ: Já jsem je záměrně odrazoval.

AC: Ani u vnuků byste si to nepřál?

JŠ: To není povolání pro normálního chlapa.

AC: No počkejte! Herci nejsou normální chlapi?

JŠ: Je s tím spojená spousta potíží. Jsme trochu exotická zvířata, která je zvykem trochu obdivovat a zároveň na ně plivnout.

AC: Ale plno lidí si myslí, že je to nádherná profese. – Herec žije na výsluní, užívá si popularity, slávy, peněz…

JŠ: …peníze ne, peníze to nenese, promiň, ale ne. Dokonce jsou teorie, že herec má bejt hladovej a má třít bídu s nouzí.

AC: Ještě mi budete tvrdit, že máte hlad jako herec a já vám začnu nosit staré rohlíky!

JŠ: Nosili mně starý rohlíky. Já je mám rád. Fanynky mi nosily tvrdý rohlíky v Hradci, kde jsem byl v prvním angažmá. Já jezdíval kabrioletem Tatrou 57 a tam jsem měl lodnu (pozn.: lodna = přepravka, bedna) a v ní sušený rohlíky.

AC: Tak jste to slyšeli, milí posluchači, už víte, co nosit do divadla panu Štěpničkovi. Mimochodem, když jsme mluvili o tom chlapství – vy jste jedním z mála, kdo má stvrzeno od úřadů, že už není samec…

JŠ: Ne, to máš špatnou informaci. Já jsem „samec“ pořád.

AC: Nepovídejte! – To bychom ale možná měli vysvětlit.

JŠ: Já jsem po tatínkovi Samec, s velkym „S“. Ale nikdo mi nikdy jinak neřekl než Štěpnička. Takže jsem si Štěpnička nechal jako umělecké jméno a používal obě. Tedy Jiří Samec-Štěpnička. Někdy i v opačném gardu. Ale pak mi dcera, která má mj. i právnické vzdělání, řekla, že teď už to nemůžu používat, protože se změnil zákon. Tak jsem šel na úřad, oni se zeptali: Jak se chcete jmenovat? – Já řekl: Štěpnička. – A oni, jste ženatý? – A já: Ano, ale to s tím nesouvisí, protože moje žena má své dívčí jméno Říhová. – A oni řekli: Ááa, tak to máte problém! Vy se můžete jmenovat pouze Říha! – Tak jsem jim řekl, že to mi nic neřeší a najal jsem si právničku, která docílila, že mám teď v občance jen jedno jméno, a to je Štěpnička, ale zároveň, jako mají některé dámy své dívčí jméno a manželské, tak já tam mám své rodné jméno Samec a po mamince Štěpnička.

AC: Tak to je dobrá zpráva, zůstal jste sám sebou! – Když jsme u těch fám, já jsem slyšel, že jste se narodil v letadle!

JŠ: Ne, ne. Já jsem se narodil v Londýně…

AC: Jo. A proto jste Samec. Už tomu začínám rozumět…

JŠ: Velká Británie má úzus, že děti, které se narodí na jejím území, tj. v koloniích, na jejích lodích, ambasádě nebo v letadle nad jejím územím, mají právo mít anglické občanství. Takže, kdybych teď o něj požádal, tak mi ho dají.

AC: Ano. Ale než byste jim vysvětlil, jak je to s vaším příjmením, tak by to vzdali.

Ukázka a fotografie z knihy Aleše Cibulky a Yvony Žertové – Cibulka v pyžamu. Třináct rozhovorů z Toboganu s tuctem veselých odhalení.

Zdroj foto: JaS nakladatelství

< Předchozí		Další >