„Na psaní mě nejvíc baví ta opravdovost. Ten moment, kdy se zastavím, ponořím sama do sebe a nechám věci plynout tak, jak skutečně jsou,“ přiznává autorka sedmi knih Věra Fina, zakladatelka organizace Jelimán a projektů Lavička naděje a Sad naděje.

Vyrůstala jste v podhůří Orlických hor a hodně času jste trávila s babičkou a dodnes z její moudrosti, jak přiznáváte, čerpáte. Psát jste začala již v dětském věku a také jste publikovala v časopisech. A jak říkáte, tužka vám byla dána do vínku. A jako malá jste měla sen, že jednou napíšete „opravdovou knihu" podle skutečné události. Také jste ráda malovala. O čem jste psala a co jste ráda malovala?

Od útlého dětství jsem psala o životě. Vyrůstala jsem na samotě u lesa a hodně času jsem trávila po boku babičky. Ta mi vyprávěla mnoho příběhů ze života. Díky nim jsem tvořila své prvotiny a upřímně – díky nim tvořím dodnes. Babičce jsem věnovala nejednu knihu. Třeba knihu Recept na štěstí?, tam mi babička poděkovala přímo shůry a já ten zázrak stihla vyfotit a vložit do knihy. Je to má srdcovka.

A co se týče malování, to byla odjakživa má terapie. Zachycovala jsem slovem i obrazem vše, co jsem prožívala. To jsou momenty, kdy otvírám srdce a jak píši v pohádkové knize pro děti. „Když otevřeš srdce, přichází zázrak.”

Pak šlo psaní stranou a vy jste pracovala jako vícejazyčná asistentka pro vrcholový management nadnárodních firem. Jaká to byla pro vás zkušenost?

Každá zkušenost je pro člověka k nezaplacení. Můžeme se dočíst o mnohých postupech, ale dokud je nezkusíme na vlastní kůži, jsou to jen slova. Proto jsem nesmírně vděčná za každou zkušenost. Dobrou i špatnou. Každá vás totiž posouvá. Proto jsem i napsala knihu pro děti Moje knížka, kde dětem vyprávím, jak ohromně bohatí mohou být, když zvednou oči od displejů a monitorů. Že jít ven a prožívat dobrodružství s kamarády je ohromně důležité. Jsou to zkušenosti. Je to dar poznání… A já v těchto pozicích objevila sama v sobě, že umím velmi dobře analyzovat informace, organizovat práci a mé organizační schopnosti dodnes využívám ve prospěch pomoci druhým. Samozřejmě, že ve firmách a společnostech, kde je zahraniční majitel je nezbytné mít patřičnou jazykovou vybavenost. Mela jsem ohromné štěstí, že můj velmi vzdělaný dědeček mě od útlého věku vedl k výuce cizích jazyků. A ne-jen to. Byl přesvědčen, že musím být vzdělaná v hudbě a tak jsem „trpěla” u klavíru a na hodinách zpěvu. Tanec mě ovšem velmi bavil a naplňoval.

V roce 2014 jste proděla závažné onkologické onemocnění a v té nelehké době jste se vrátila ke psaní a v roce 2015 vyšla vaše první kniha Máma, která se stala bestsellerem a knižním Modrým Mauriciem, jelikož byl omylem vydán rukopis. A ze své zákeřné nemoci jste se vypsala v knize Velká máma (2016). A také se vám sen o knize, kterou napíšete podle skutečné události, splnil. I když … podle vlastních zkušeností. Pomohlo vám vypsat se z té bolesti, smutku, hledání odpovědí?

Od prvního okamžiku, kdy jsem se dozvěděla svou diagnózu, se mi svět rozpadl na dvě části a to na „předtím“ a „potom“. Byla to zkušenost, kterou si člověk nevybírá, ale která ho pro-mění do hloubky. A právě v té chvíli jsem znovu sáhla po tužce. Ne jako spisovatelka, ale jako člověk, který potřebuje přežít. Psaní se pro mě stalo doslova záchytným bodem. Bylo to místo, kde jsem mohla být pravdivá, kde jsem nemusela nic předstírat. Všechen strach, bolest, vztek i naděje – to všechno jsem vkládala na papír. A postupně jsem si uvědomila, že tím, jak to ze sebe dostávám ven, se něco uvnitř mě uzdravuje.

Kniha Máma vznikla vlastně velmi syrově, bez ambicí, bez plánování. A možná právě proto se dotkla tolika lidí. Nebyla „vymyšlená“, byla prožitá. Stejně tak Velká máma – to už bylo hlubší zastavení, hledání smyslu toho všeho, co se mi stalo.

Ano, psaní mi pomohlo. Pomohlo mi pojmenovat věci, kterým jsem sama nerozuměla. Po-mohlo mi přijmout bolest jako součást cesty. A možná nejvíc pomohlo mi znovu najít samu sebe. A díky tomu i mnoho čtenářů našlo cestu…

A ten dětský sen? Ten se opravdu naplnil. Jen jsem tehdy netušila, že „opravdový příběh“ bude až tak opravdový.

A v psaní pokračujete dále. Dětem jste věnovala pohádkový příběh Moje knížka (2017). Následují další tituly - Máma čisté jiskření (2018), Recept na štěstí? (2020), Štěstí z Nebe (2021) a v roce 2025 Zpověď srdce. Připravujete další knížku, pokud ano, můžete prozradit, o čem bude?

Ano, psaní je pro mě cesta, která nikdy nekončí. Každá kniha vznikla z určité životní etapy, z potřeby něco pochopit, sdílet nebo předat dál. A stejně je tomu i teď. Pokud vás život ob-daří nějakým darem, talentem, hřivnou a vy to uchopíte a pochopíte, pak vše dává smysl. Pro mě je to psaní.

V současné době připravuji nový román, který je opět inspirovaný skutečnými událostmi. Vrací se do minulosti, do kraje hor a samot, kde se odehrávaly silné lidské osudy, o nichž se často nemluvilo. Je to příběh mladé dívky, která vyrůstá v drsných podmínkách, ale nese si v sobě křehkost, odvahu i touhu po svobodě. Ten příběh v sobě nese velké téma a to ztrátu domova, kořenů, identity… ale zároveň i sílu přežít a neztratit lidskost. Prolíná se v něm minulost se současností a postupně odhaluje zapomenuté osudy lidí, kteří jako by zmizeli z dějin. Je to jiný typ vyprávění, než na jaký jsou čtenáři u mě zvyklí. Možná tišší, možná syrovější… ale o to pravdivější. A já cítím, že právě tenhle příběh má být vyřčen. Román z poválečné doby Dívka z hor na motivy skutečného příběhu.

Do svých knížek vkládáte autorské fotografie a ilustrace. Čtenáře ve svých knihách přivádíte k zastavení a zamyšlení nad principy života. Co vás baví na psaní? Proč své knihy označujete jako „knihy s duší“?

Na psaní mě nejvíc baví ta opravdovost. Ten moment, kdy se zastavím, ponořím sama do sebe a nechám věci plynout tak, jak skutečně jsou. Nepíšu proto, abych něco vytvořila „na efekt“. Píšu proto, abych byla pravdivá k sobě i k lidem, kteří moje knihy čtou. Velmi důležitou součástí mých knih jsou i fotografie a ilustrace. Jsou to obrazy okamžiků, které jsem skutečně prožila. Zachycují emoce, ticho, světlo… to, co někdy slovy ani nejde vyjádřit. Dohromady pak tvoří celek, který má čtenáře nejen provést příběhem, ale i jemně zastavit a přivést k zamyšlení.

A proč „knihy s duší“? Ten název vlastně vznikl úplně přirozeně. Když si můj tatínek kdysi přečetl knihu Velká máma, zavolal mi a řekl: „Tohle není jen kniha, to je tvoje duše.“ A v tu chvíli jsem věděla, že to je přesně ono.

Moje knihy nejsou jen příběhy. Jsou to části mého nitra, mé prožitky, moje pravda. A pokud se v nich někdo najde, zastaví, nadechne… pak to celé dává smysl.

Co vás přivedlo k založení občanské organizace Jelimán, z. s., která od roku 2018 podporuje onkologicky nemocné pacienty po celé ČR?

K založení organizace Jelimán mě přivedla vlastní životní zkušenost. Když jsem si sama prošla onkologickým onemocněním, poznala jsem nejen strach a nejistotu, ale i to, jak důležitá je lidská podpora, pochopení a obyčejná blízkost. Uvědomila jsem si, že vedle lékařské péče často chybí právě to lidské – někdo, kdo vás vyslechne, obejme, dodá naději ve chvíli, kdy ji sami ztrácíte. A právě z téhle potřeby, z té hluboké empatie a prožitku, vznikl Jelimán. Chtěla jsem vytvořit prostor, kde lidé nebudou na svou nemoc sami. Kde najdou podporu, sdílení, porozumění… a možná i sílu jít dál. Protože někdy stačí málo… vědět, že vás někdo drží, i když se všechno ostatní rozpadá.

Jelimán je pro mě srdcová záležitost. Je to pokračování mé vlastní cesty – jen už ne jen za sebe, ale pro druhé.

Jak se zrodila myšlenka na založení projektu Lavička naděje (symbolické místo odpočinku, klidu a sdílení pro onkologické pacienty a jejich blízké) a následně Sadu naděje, což je projekt, který umožňuje vysadit „strom naděje“ jako symbol životní síly a pokračování života?

Myšlenka na Lavičku naděje se zrodila velmi tiše a to z obyčejné lidské potřeby zastavit se, opřít se o nejdůležitější energii života – o naději. V době nemoci i po ní jsem si uvědomila, jak málo máme míst, kde můžeme jen být. Bez spěchu, bez slov, bez nutnosti něco vysvětlovat. Míst, kde si člověk může sednout, nadechnout se… a třeba i potichu doufat. Ne každý pacient má dobré rodinné zázemí. Třeba nemá tolik síly a odvahy. Mnohdy přichází strach. V ten moment musí dostat prostor naděje. Ta musí být vyřčena vždy a za každých okolností.

Lavička naděje tak vznikla jako symbolický prostor klidu, zastavení, sdílení a uchopení na-děje. Místo, kde si mohou sednout nejen onkologičtí pacienti, ale i jejich blízcí. Kde mohou načerpat sílu, nebo jen v tichu nechat odeznít to, co bolí. Většinou jí naleznete poblíž onkologických klinik, center, nemocnic. Ale i ve veřejných prostorách i v parcích domova pro seniory.

Lavička naděje je umělecké řezbářské dílo, kde se dotýkají dvě holubice, které jsou vždy posly dobrých zpráv. A nemocni lidé je potřebují. Potřebují se dotknout naděje. Hmatatelně. Proto jsem naději zhmotnila. A právě z této myšlenky přirozeně vyrostl i Sad naděje. Uvědomila jsem si, jak silný je symbol stromu. Jeho zakořenění, růst, proměna, nový začátek. Strom, který roste dál, i když prochází bouřemi. Projekt „strom naděje“ dává lidem možnost zasadit něco, co je přesahuje. Něco, co tu zůstane. Je to tichý vzkaz: život pokračuje. I po těžkých chvílích. I po bolesti. Po překonání onkologické nemoci. Tohle je síla, která dává smysl – motivace. Projekt Sad nadějí je motivačním projektem.

Oba projekty spojuje jediné NADĚJE. A také víra, že i v nejtěžších okamžicích má smysl hledat světlo. A někdy ho najdeme právě v těch nejjednodušších věcech. Pomáhám takto mnoha onkologickým pacientům, neboť z osobní zkušenosti vím, jak je to důležité.

Vaším životním mottem jsou slova: „Každý den je dar.“ A vy se ten „dar“ snažíte využít co nejlépe. A za své sociální a charitativní aktivity jste obdržela řadu ocenění jako je Žena roku nebo cena předsedy Senátu a 28. 10. 2025 jste převzala od prezidenta ČR Petra Pavla Medaili Za Zásluhy. Co to pro vás znamená, dostat takové ocenění?

Velmi si těchto ocenění vážím, ale upřímně – nikdy nebyla cílem mé cesty. To, co dělám, vychází z vnitřní potřeby, ze zkušeností, které mě formovaly, a z touhy pomáhat tam, kde to má smysl. Když jsem 28. října převzala Medaili Za zásluhy z rukou prezidenta Petr Pavel, byl to pro mě silný a dojemný okamžik. Nejen jako osobní ocenění, ale především jako symbol toho, že i lidskost, empatie a pomoc druhým mají ve společnosti své místo a hodno-tu. Vnímám to také jako poděkování všem lidem, kteří jdou tu cestu se mnou – ať už v rámci našich projektů, nebo v tichosti svých vlastních příběhů. Protože bez nich by to všechno ne-mělo smysl.

Ale největší „ocenění“ pro mě stejně zůstávají obyčejné lidské chvíle – když mi někdo napíše, že díky našim aktivitám našel sílu, naději nebo chuť jít dál. To jsou momenty, které mi znovu a znovu potvrzují, že každý den je opravdu dar… a že má smysl ho naplnit tím, co přesahuje nás samotné.

 

Věra Fina a prezident ČR Petr Pavel – ze dne 28. 10. 2025, Kancelář prezidenta republiky, autoři foto Zuzana Bönisch a Tomáš Fongus

S rodinou žijete na samotě u lesa, kterou nazýváte „Nebem“, obklopena zvířaty (ovce, koza, pes), pěstujete bylinky, s níž děláte „Nebeské čaje“. A co další zájmy a koníčky, co vás ještě baví?

Život v „Nebi“ je pro mě sám o sobě naplněním, i když bylo období, které by člověk nevrátil za nic na světě. Konec konců tento příběh jsem vložila do mé sedmé knihy Zpověď srdce. Za mě je to má nejotevřenější a nejintimnější kniha. Sám název napovídá. ¨

Každý den je v horách na samotě u lesa v „Nebi” jiný a přináší obyčejné, a přitom tak vzácné radosti. Jako péči o zvířata, práci se zemí, ticho lesa i proměny přírody. Někdy si říkám, že nebýt „Nebe” nebylo by tolik odpovědí na otázky. Tolik inspirací. Tolik poznání.

Kromě psaní a fotografování mě stále provází malování, které je pro mě formou vnitřního ztišení. Ráda zachycuji okamžiky, které nelze úplně popsat slovy – světlo mezi stromy, ran-ní mlhu, nebo drobné detaily života kolem nás. To vše vkládám i na sociální sítě a blog, kam lidé už cíleně chodí načerpat energii a ztišit se ve výru života a starostí. Jsem taková kaplička na cestě životem.

Velmi blízká je mi také práce s bylinkami nejen jejich sběr, ale i poznávání jejich účinků a propojení s člověkem. Je to taková tichá alchymie přírody, která mě nepřestává fascinovat. A jako já, se i ona snaží lidem pomáhat. A v neposlední řadě je to právě čas s rodinou a lid-mi, které mám ráda. Obyčejné společné chvíle… to jsou věci, které mě naplňují možná nej-víc. Víte, život není o obrovských věcech, ale o maličkostech. Ty totiž dohromady tvoří to obrovské. Stejně jako hrst bylinek v dlani je v podstatě pár maličkostí, ale dohromady mo-hou dokázat obrovskou věc. Mnohdy uzdravit, jindy zahřát na duši. Můj svět není o velkých gestech, ale o hloubce těch malých. A právě v nich nacházím radost i klid. V nich objevuji inspiraci, kterou stejně jako teď posílám dál…

Zdroj foto: archiv Věry Fina

Více informací:

https://www.knihysdusi.cz
https://www.facebook.com/knihamama/

Další >