„Práce pedagoga je nádherná hlavně tehdy, když pracujete s mladými lidmi, kteří vědí, co chtějí a jdou si za tím. Přesně s takovými jsem se potkávala a potkávám na obou školách. Pracovala jsem se spoustou studentů – ať už to bylo na konzervatoři, nebo na JAMU. Kdybych je zkoušela spočítat, šlo by to do stovek, ale na všechny vzpomínám moc ráda,“ přiznává Dada Klementová, která řadu let působí jako pedagožka na JAMU v Brně. Kromě toho se věnuje skládání hudby a improvizaci.

V šesti letech jste začala hrát na klavír, ale jak jste jednou přiznala, cvičení vás často nebavilo. Co vás ale bavilo, bylo vymýšlení melodií a zkoušení vlastních nápadů. A, že je to vlastně improvizace, jste se dozvěděla až na konzervatoři. A co další zájmy? Jak vzpomínáte na období svého dětství?

Často mě napadá, jestli je dobře nutit dítě ke hře na hudební nástroj tak brzy. Prostě to tak bylo. Cvičení mě moc nebavilo a tak jsem to řešila často knížkou. Měla jsem ji pod notami, četla si a přitom hrála. Jenže maminka byla muzikantka a dost brzy mě odhalila, dostala jsem za uši. Zpětně ale brzkého začátku nelituji, než se dostavily náznaky uberty, už jsem cosi uměla a vlastně mě to začalo i bavit. Dětství, to byly pro mě hlavně Račice u Vyškova. U stařečka a stařenky jsem trávila snad všechny prázdniny, letní i zimní. Nejdřív sama, později přibyla sestra Eva a ještě později sestřenice Vlasta a Irena – samé holky! Zahrada, les, prarodiče s námi chodili na houby, na výlety, v zimě se bruslilo na rybníku, sáňkovaly jsme za humny… Jako děti jsme hrály divadlo (které jsem „režírovala“), stařenka byla skvělá kuchařka – dodnes se mně vybavují vůně z její kuchyně. Se stařečkem byla legrace, přestože dost těžce pracoval v kamenolomu – říkalo se ve skále. Muziku měl jako celoživotní koníček, měl doma spoustu hudebních nástrojů… Hodně jsme se od nich naučili. Topilo se v kamnech, šišky na podpal a dřevo jsme vozili z lesa na vozíku, skládalo se potom do kupek. Naučila jsem se plést, háčkovat, později i šít, v tom mě vyškolila ještě žijící prastařenka Štěpánka. Ta ještě ve svých 95 letech tkala koberečky, pletla svetry na stroji a psala paměti pro nás vnučky. Pamatovala si spoustu písniček a příběhů. Ještě mám její sešit schovaný. Vlastně mně to přijde nefér vůči mým rodičům, že nejvíc vzpomínám na dětství s prarodiči. Určitě v tom hrají hlavní roli právě ty prázdniny a na ty vzpomíná většina lidí nejraději…

Velký vliv na vás měl váš dědeček František Střelec, maminčin tatínek, který byl muzikant samouk a hrával v okolí Račic u Vyškova s místní kapelou na různé nástroje - klavír, harmonika, baskřídlovka, buben a v kostele na varhany. A vy sama jste nakonec hru na klavír vystudovala na brněnské konzervatoři u prof. Ivany Stanovské. Jak na paní profesorku s odstupem času vzpomínáte, jak vás profesně ovlivnila?

Paní profesorka mě „postavila do latě“. Byla hodně přísná, spíš rezervovaná, skvělá klavíristka a to bylo tenkrát přesně to, co jsem potřebovala. Vlastně teprve ona mě donutila poctivě cvičit na nástroj. Mně nikdy nedělalo potíže hrát z listu a tak jsem na to trochu hřešila. Přednost jsem dávala té „lehčí“ hudbě - písním Jaroslava Ježka, skladbám vycházejícím z jazzu… To se na konzervatoři moc nepěstovalo, ale našla jsem si cestičku – spolupracovala jsem se spolužáky studujícími herectví (i s pedagogy), hrála jsem často při jejich představeních a tam došlo i na Ježka. Na paní profesorku Stanovskou vzpomínám s velkou úctou a vděkem. Etudy i prstová cvičení, kterými mě „trápila“, přinesly dost velký efekt.

Po škole jste začínala jako korepetitorka baletu v dnešním Národním divadle Brno, kde jste byla čtyři roky. Pak jste se na konzervatoř vrátila a to jako pedagožka a v roce 1991 jste začala působit na Divadelní fakultě JAMU v Brně jako pedagog ansámblu a korepetitor. Několik let jste na JAMU byla členkou týmu muzikálového ateliéru doc. Jany Janěkové. Co vás na práci pedagoga baví? Sledujete práci svých bývalých studentů? Je někdo, na koho ráda vzpomínáte?

Čtyři roky korepetování u baletu v Janáčkově divadle mně daly hodně, byla to opravdu náročná doba, kdy jsem teprve nejvíc ocenila zásluhy paní profesorky Stanovské. Aniž jsem si to uvědomila, cvičení přineslo výsledky hlavně v tom, že jsem byla schopná vydržet hrát při zkouškách na baletní představení dost hodin skoro bez přestávky. Tenkrát se nezkoušelo tolik s nahrávkami, takže jsem si zažila i to, že jsem odehrála celou zkoušku baletu Spartakus na jevišti a po připomínkách choreografa mně pan dirigent sdělil, že to musíme projet celé ještě jednou. Málem jsem se složila, ale vydržela. Pamatuji si popraskané prsty, mazala jsem si je pak na noc Infadolanem. Po těchto zážitcích mně pak práce korepetitorky na konzervatoři připadala jako práce snů. Nelituji ale žádné zkušenosti, všechno mě někam posouvalo a stálo to i za to relativní trápení. Práce pedagoga je nádherná hlavně tehdy, když pracujete s mladými lidmi, kteří vědí, co chtějí a jdou si za tím. Přesně s takovými jsem se potkávala a potkávám na obou školách. Pracovala jsem se spoustou studentů – ať už to bylo na konzervatoři, nebo na JAMU. Kdybych je zkoušela spočítat, šlo by to do stovek, ale na všechny vzpomínám moc ráda. Když s lidmi strávíte 4 roky, přirostou vám k srdci skoro jako členové rodiny. Mladí jsou skvělí, při výuce pořád funguje výměna energií a úžasný pocit z toho, že se vám vrací to, co do nich vkládáte. Kdybych měla jmenovat, vydalo by to na obsáhlý seznam a nerada bych na někoho zapomněla. Když přijdu do divadla, mám jistotu, že tam potkám některé z těch, kteří mně prošli pod rukama. Je to velká radost, vidět je na jevišti jako herce, nebo je zažít dokonce jako režiséry, choreografy… často a dost mě to dojímá…

Mezitím jste v roce 1978 s manželem založila rodinnou kapelu CKK band. Kromě toho vedete také Dadatrio. Působíte v kapele Quakvarteto, kde se věnujete vlastní tvorbě a volné improvizaci. Co vás baví na skládání hudby? Co vás fascinuje na improvizaci? Je to o tom, že pokaždé je to jiné a jedinečné?

Rodinná kapela funguje pořád. Sice pouze jednou nebo dvakrát do roka (advent a velikonoce) se nám podaří zorganizovat společné vystoupení, ale vždycky je to pro nás rodinný svátek. Sjíždíme se z mnoha stran a je to docela komplikované vůbec něco nazkoušet. V posledních dvou letech jsme zapojili do zpěvu i vnoučata, takže se CKK Band pěkně rozrůstá. Dadatrio bylo vždycky příležitostné, to jsem dávala dohromady pro různé příležitosti – třeba tehdy, když jsem měla tu čest doprovázet pana Jiřího Suchého s Jitkou Molavcovou v cyklu koncertů pod názvem „5 týdnů se Semaforem“ v Dělnickém domě v Juliánově. Quakvarteto má dlouhou pauzu, která možná zůstane nepřerušená. Zažili jsme toho spolu hodně a pro mě to bylo nejkouzelnější období, kde se sešli kamarádi muzikanti, schopní dohromady tvořit – ať už komponovat nové skladby anebo improvizovat jen tak pro radost na zkouškách, ale klidně i na koncertech. Obě činnosti jsou pro mě dobrodružství, člověk může sám sebe překvapovat, a když se potkáte s lidmi, kteří na sebe slyší, jsou z toho neuvěřitelné zážitky. Improvizace je samozřejmě pokaždé jiná a jedinečná, vychází z okamžité nálady, z prostředí, kde zrovna hrajete, vliv má i to, jestli vás poslouchá ještě někdo další anebo si hrajete pro sebe…

Čím vás oslovily verše Jana Skácela, Milana Rúfuse, Jiřího Suchého, Radovana Šťastného a sonety Williama Shakespeara, že jste se je rozhodla zhudebnit? Zkusila jste také sama nějaké texty napsat?

Mám to už hodně dlouho tak, že při čtení poezie a textů si podvědomě představuji hudbu. Myslím, že první impuls ke zhudebnění mně daly básně Vítězslava Nezvala. Ještě za doby studia na konzervatoři jsem napsala dva chansony na jeho texty pro moji sestru Evu, která tenkrát studovala herectví. Se sonety Williama Shakespeara to bylo jinak. Může za to právě Jana Janěková, která tehdy na JAMU vedla ročník muzikálového herectví a přišla s nápadem, že se svými studenty vytvoří představení Hamlet se zhudebněnými sonety. Měla speciální přání, aby hudbu tvořily pouze lidské hlasy a vybrala několik sonetů, které svým obsahem korespondovaly s dějem a psychologií postav. Chytilo mě to po všech stránkách – sonety v překladu Martina Hilského mě rychle vtáhly do jiného světa a docela rychle se dostavila inspirace. Hodně mě bavilo psát hudbu pro určité postavy - byli to studenti, které jsem si vedla od prvního ročníku v ansámblovém zpěvu a dobře je znala. Každou novou píseň jsme rovnou zpracovávali v hodinách a krásně to mezi námi jiskřilo. Ten pocit, když vám rovnou ožívá hudba pod rukama, ten je těžko vysvětlitelný. A Hamlet se povedl! Nakonec z něj bylo absolventské představení. Texty Jana Skácela mě okouzlily svou průzračností, sdělností, nenajdete v nich ani slovo zbytečné. Probouzely ve mně touhu najít v nich hudbu, takovou, která by slovům neublížila, jen jim dala větší prostor… Písně jsem tehdy psala taky pro konkrétního člověka – slovenskou studentku muzikálového herectví Soňu Jányovou. Díky zálibě v písních pánů Suchého a Šlitra jsme zjistily, že jsme spřízněné duše a tak vzniklo přání spolupracovat. Soňu Skácelova poezie okouzlila (před tím ji neznala) a pod tím dojmem mně přinesla knížečku textů slovenského básníka Milana Rúfuse, čímž obohatila zase ona mě. Hned jsem některé z textů zhudebnila a zjistila, že ti dva básníci jsou jakoby spříznění. Vznikla krásná spolupráce, koncertování na Slovensku i u nás a společné CD. Trvá to doposud, i když Soňa žije už dlouho ve Finsku. Když se sejdeme a uspořádáme koncert kdekoliv, máme pocit, že jsme se viděly před pár dny. No a tak to mám vlastně asi už napořád, inspirují mě nejen texty, ale i osobnosti, pro které píšu hudbu. Na vlastní texty se moc necítím. Pravdou je, že jsme napsali jednou společně s mým mužem text s názvem Vánoční a vznikla píseň, kterou jsme věnovali naší dceři Petře. Už je to dlouho, ale povedla se, stala se z ní rodinná trvalka…

Dělala jste hudbu ke krátkým filmům s ekologickou tematikou. Scénickou hudbu k inscenacím jako např. Na dotek (ND Brno), Jindřich VIII. a jeho šest žen (divadelní studio Marta na JAMU) nebo nejnověji inscenaci Hamlet. Jak se vám dělá scénická hudba? Pracujete na nějakém novém projektu?

Pořád se něco děje. Když mě někdo osloví s přáním, abych udělala hudbu k nějakému projektu, neodmítám, baví mě to, beru to jako dobrodružství. Loni jsem psala písničky pro představení dětské skupiny divadla Radost, letos jsem vytvořila cyklus písní na texty Oldřicha Mikuláška „Notečky“ pro skvělý brněnský sbor Musica da camera, premiéra byla v květnu v Lysé nad Labem na festivalu Lissa classica. Zrovna teď nedávno (8. 11.) se uskutečnila premiéra mé nové skladby Ave Regina Caelorum se stejným sborem v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Neratově, poprvé jsem se pokusila zhudebnit latinský text. Opatrně jsem se těšila a dopadlo to báječně. Ocitla jsem se ve společnosti autorů, kterých si vážím po všech stránkách a cítila se mezi nimi dobře. Jeden z nejkrásnějších zážitků z poslední doby - prostředí, skvělí muzikanti a zpěváci, magické místo, setkání lidí naladěných podobně ... Moc si takových chvil vážím. Hamlet měl premiéru letos v červnu v Zlotom Stoku (kousek přes hranice z Bílé vody). Nové zpracování s novými lidmi vychází z toho původního studentského Hamleta, zhudebněné sonety zůstaly a přibyly ještě nějaké nové, mám z toho dobrý pocit. Janě Janěkové se podařilo dát dohromady partu herců (někteří jsou naši bývalí studenti), se kterými a pro které je radost tvořit. Víc se můžete dozvědět tady: https://www.hamlet007.cz/. V plánu je další titul, ale to bych nerada zakřikla.

Podílela jste se na nahrávání CD (Pokoj, zdraví, požehnání, Hosté na zemi, Sonety - Hamlet - Vyznání, 4.Quakvarteto - Průvany, Vznešené vášně, Sonety - Večer tříkrálový - Inspirace, CD + knížka - Setkání/Stretnutie, které vydalo nahrávací studio Pivox, které založil váš manžel s kamarádem. Připravujete nové CD?

Zatím poslední věc, do které jsme se s mým mužem Jiřím pustili, byla reedice CD Hosté na zemi – písně Jiřího Bulise převážně z představení Proklatec. Nazpívali je koncem devadesátých let herci HaDivadla a natočili jsme je u nás ve studiu Pivox. Jestli se pustíme do nějakého dalšího autorského CD, to je ve hvězdách. Vymyslet a nastudovat novou hudbu, pak ji třeba ve studiu natočit a zařídit vydání CD, není až takový problém. Horší a čím dál větší problém je, co pak s tím? Jak zjišťujeme, ubývá těch, kdo mají o CD zájem, lidi si je nemají na čem přehrávat, doba se mění. Zrovna teď jsou v kurzu vinylové desky, ale do těch se zatím moc nehrneme. Nikdo z nás není manažerský typ a to je v dnešní době asi chyba. Nijak mě to ale nemrzí, klidně zůstanu u živé muziky. Blíží se advent, čekají nás koncerty se studenty a na ty se moc těším. Co bude dál, uvidíme. Docela nerada plánuji, radši se nechávám překvapovat tím, co přijde.

Jaká jste hudební fanynka v soukromí? Máte oblíbený žánr, který posloucháte nebo se ráda necháte unášet hudbou, která ve vás probouzí krásu, kterou není možné vidět, ale pouze cítit přes přenos tónů? Nebo raději ticho a klid, či to ráda podle pocitu střídáte?

Asi to střídání – někdy, vlastně dost často, mám ráda ticho. S oblibou poslouchám mluvené slovo, třeba ČR Plus, ale taky ráda pohádky! Fascinuje mě J. S. Bach, veškerá tvorba izraelského kontrabasisty Avishaie Cohena, hodně mě baví klavírista Jacky Terrasson… Není to tak dlouho, co měl sólový koncert v Brně, v Besedním domě! Hudby máme okolo sebe hodně, protože můj muž zvučí a taky natáčí spoustu projektů BCO (Brno Contemporary Orchestra), jazzové kapely, lidovou hudbu, sbory atd. Pak to doma mixuje, takže si užiju i úplných novinek…Nejzajímavější projekt BCO z poslední doby měl nedávno premiéru v Praze, v divadle Alfred ve dvoře – scénická kompozice Jiřího Adámka Austerlitze pro tři ženské hlasy a hudební ansámbl „Matko Boží, vyžeň Putina“, nádhera! Tématem je skandální případ okolo punkové skupiny Pussy Riot z r. 2012. Velmi doporučuji, věřím, že se někde ještě podaří reprízy.

A jak ráda trávíte volný čas?

Moc ráda jezdím na výlety s mým mužem. Říkáme si, že jedeme na svatební cestu a vydáme se (většinou na kolech, klidně v kombinaci s vlakem) někam úplně naslepo. Nejlepší je přijít na nádraží a jet prvním vlakem, který se naskytne a koupit si jízdenku do místa, které nás nějak osloví. Vždycky jsou z toho parádní zážitky. Výlet trvá třeba jen 2-3 dny, ale máme pocit, že jsme toho zažili jako za týden. I výlety s vnoučaty jsou fajn! Volného času zas tak moc nemám, ale když to jde, ráda čtu, jdu do divadla, na filmy a klidně taky na pivo. Jo a snažím se učit angličtinu…

Dada Klementová:

• Narodila se 14. 7. 1950 v Brně.
• Hru na klavír vystudovala u profesorky Ivany Stanovské na konzervatoři v Brně.
• Jako korepetitorka baletu působila v Národním divadle Brno (1971-1975)
• V letech 1975 až 1993 byla pedagožkou na Hudebně-dramatickém oddělení konzervatoře v Brně.
• Od roku 1991 je pedagožkou ansámblového zpěvu a korepetitorkou na Divadelní fakultě JAMU v Brně
• Má absolutní hudební sluch.
• Je vdaná a má dceru a dva syny.

Foto: archiv Dady Klementové

< Předchozí		Další >