„Mě na psaní baví samotné psaní. Ta možnost popustit uzdu své fantazii, být kreativní, tvořit, vmýšlet, skládat příběhy, nacházet souvislosti, posouvat hranice lidského poznání,“ přiznává Soňa Bulbeck autorka románu Cesta na Donbas, který právě vychází v češtině. Na Slovensku se na knižních pultech v současné době objevuje její autobiografie Dievča (nielen) z fary.

Odmalička jste ráda četla a snila o tom, že jednou budete spisovatelkou. Tou jste se nakonec stala, ale byla to delší cesta. Ráda jste si vymýšlela různé příběhy, a protože jste vyrůstala na evangelické faře v blízkosti hřbitova, vyprávění hororových příběhů se tu hodilo. Psala jste si je? Pamatujete si, o čem byly a proč právě strašidelné příběhy?

No, nepsala a teď to celkem lituji, nebo by se mi docela hodily, knihu hororů ještě nemám (smích). Ale vážně, v březnu tohoto roku jsem byla pozvána Slovenským kulturním institutem v Londýně na besedu o mojí literární tvorbě. Beseda se konala v prostorách Slovenské ambasády, která sousedí s Českou, a tak tam byli Slováci i Češi a já jsem byla uvedena jako „multižánrová spisovatelka“. Moderátorka tím mínila fakt, že se nezabývám psaním knih jenom jednoho literárního žánru, ale najděte u mě docela pestrou směs – společenské romány, romány s detektivní zápletkou, cestopisy, cestovatelské memoáry, knihy rozhovorů i knihy vzpomínek. Horor mi ale do sbírky ještě chybí, tak je patrně vhodná doba něco zkusit. Samotné příběhy si nepamatuji, pamatuji si jenom atmosféru, kdy jsem je vyprávěla, sedíc v temné noci na dřevěném „gánku“ fary s výhledem na siluetu kostela a hřbitov s množstvím křížů, a vnímala netopýry svištící kolem.

Další vaší velkou láskou kromě čtení a psaní bylo divadlo, ke kterému vás přivedl váš bratr Milan. Později jste založila amatérské divadlo a pak jste vedla na ZUŠ v Banské Štiavnici Dětský divadelní soubor STROMÁČIK, se kterým jste několikrát navštívili různé festivaly v České republice, v Polsku, Slovinsku a ve Francii. Psala jste také divadelní scénáře. Pak jste se rozhodla jít jinou cestou a odjela do zahraničí. Jak na toto plodné období, s odstupem času, vzpomínáte, co vám to dalo?

Momentálně vychází na Slovensku moje autobiografie pod názvem Dievča (nielen) z fary, ve které věnuji celou jednu kapitolu právě tomuto období. Kapitola má název „Mojich sedem úrodných rokov“ a vyprávím v ní o mém působení učitelky Literárně-dramatického oboru a o dalších mých divadelních aktivitách. Název je velice příznačný, jelikož právě období od roku 2000 do roku 2007 považuji za nejúspěšnější ve své divadelní i učitelské kariéře. Ono být učitelkou LDO je velice komplexní „job“, neboť to není jenom o napsání scénáře, ale i o scénografii, režii, kostýmech, muzice a samozřejmě, o herecké práci s dětmi. Účast na soutěžích a festivalech vyžadovala množství manažerské práce a někdy i docela složitou logistiku – děti chodily do různých škol, bylo třeba získat povolení od ředitelů, najít sponzory, zabezpečit dopravu, ubytování, pojištění, spoustu věcí, na které jsem byla sama. S odstupem času dokážu ještě lépe posoudit, jak hodně mě tohle období posunulo dopředu prakticky ve všech oblastech – kromě té umělecké a manažerské i v té lidské. Trávila jsem s dětmi ze souboru množství času i mimo školu, kromě festivalů i na Letních divadelních táborech, které jsem vedla, co vedlo k vytvoření hluboké důvěry a k nadstandardním vztahům – s mnohými se střetáváme dodnes.

Zájem o studium angličtiny vás ve zralém věku přivedl do Londýna a zde jste potkala také svého budoucího manžela architekta Andrewa Bulbecka, s nímž jste odjela do Lybie a v letech 2011–2017 jste šest let pobývali v Saudské Arábii v Rijádě, kde jste znalosti angličtiny využila, když jste ji učila soukromě v arabských rodinách. Vy jste také během svého pobytu v Londýně učila angličtinu také dospělé, kteří přišli za prací ze Slovenska i z Česka. Co vám pobyt v arabském světě dal? Čím vás nejvíce překvapil?

No, ono „arabský svět“ je široký pojem, neboť tak jak jsou rozdílné například, jednotlivé slovanské národy, tak i krajiny s arabskou populací mají docela dost odlišností. Mé první setkání s arabským světem byla Libye v roce 2009 a tam to bylo úplně jiné jako pak později v Saudské Arábii. Libye byla velice chudá krajina, vládl tam Kaddáfi a všichni se ho báli. My jsme žili v Tripolisu a lidé zde byli srdeční, přátelští, obloha věčně modrá a moře nádherné, takže jsem byla nadšená. Brala jsem to jako úžasné dobrodružství a moc mě mrzelo, když pak přišla „Arabské jaro“ a my jsme museli krajinu opustit. V Saudské Arábii jsme sice žili také v hlavním městě, teda v Rijádu, ale bylo to v poušti a vládly tu přísná pravidla - například, všechno se zavíralo pětkrát denně v čase modlitby, musela jsem nosit černou „abáju“ a ženy tam nesměly řídit auto – takže o překvapení rozhodně nebyla nouze. Já jako dobrý manažér jsem si velice těžko zvykala na diametrálně odlišný přístup k času – nikdo nikam nespěchal a nikdo nikam nechodil na čas (smích). Bylo to občas docela náročné, ale naučilo mě to větší flexibilitě i toleranci. Spolužití s cizinci prakticky z celého světa mi přineslo množství nových zkušeností i vědomostí o jiných krajinách, náboženstvích, kultuře. Moc jsem si užívala blízké vztahy s tamější českou komunitou, které byly velice intenzivní a pořád jsme s některými v kontaktu.

A právě v Saudské Arábii jste si začala konečně plnit svůj dětský sen. Nejdříve jste začala psát blog a v roce 2013 jste vydala svoji první knihu Ženy z Rijádu. Od té doby jste jich vydala již hezkou řádku. Pamatujete si, jaké to bylo, když jste své první literární dílko, knížku, držela poprvé v rukou?

Ono se to všechno semlelo tak rychle, že jsem ani neměla čas si to uvědomit (smích). V březnu jsem při návštěvě Slovenska podepsala s vydavatelstvím Marenčín PT smlouvu a když jsem přiletěla v červenci, kniha byla na světě. Prakticky rovnou z letiště jsem jela na autogramiádu do knihkupectví Martinus v Bratislavě na Obchodní ulici a úplně bez přípravy odpovídala na otázky Dada Nagya, který akci moderoval. Také knížku jsem držela v rukou poprvé v sále plné lidí a též poprvé rozdávala autogramy. To, co se mi povedlo, mi došlo až o pár dnů, kdy jsem knížku donesla svým rodičům. A pak, o několik týdnů, mi vydavatel nabídl, abych napsala pokračovaní. Ale jako spisovatelka jsem samu sebe vnímala, až když mi vyšla třetí kniha a já si uvědomila, že mi to psaní docela jde. Jinak, pořád doufám, že by kniha Ženy z Rijádu mohla vyjít i v českém překladu, aby i čeští čtenáři věděli více o životě českých a slovenských žen v Saudské Arábii.

Knihy píšete ve svém rodném jazyce – ve slovenštině a vycházejí také v češtině a letos se na knižních pultech objevila vaše novinka Cesta na Donbas, v níž hlavní hrdinka odkrývá rodinné tajemství ukrývané celými generacemi a rozplétaní událostí, která měla zůstat pohřbena, ji zavedou právě na Donbas, kde to vše začalo. Jak se vám knížka psala a co vás inspirovalo k jejímu napsání?

I když si patrně mnoho lidí bude myslet, že se jedná o události, související se současnou válkou na Ukrajině, není tomu tak. Jde o román, ve kterém studentka historie z Brna odchází do Košic, jelikož po smrti své babičky, původem ze Slovenska, zjistí, že nebylo všechno tak, jak jí kdysi babička říkala. K napsání knihy mně inspiroval skutečný příběh mojí vlastní babičky, která byla v roce 1945 odvlečena vojáky Rudé armády do gulagu na Donbasu. My s bratrem jsme o tom nic nevěděli a nějaké informace jsme získali, až když se po Něžné revoluci zpřístupnily tajné archívy. Já sama jsem komunikovala s Ústavem paměti národa a bratr studoval různé faktografické materiály z toho období. Všechny získané informace jsem pak použila na vytvoření uvěřitelné atmosféry v samotné knížce. Zvolila jsem formu románu, a i v anotaci uvádím, že jde o román na motiv skutečné události, abych předešla nedorozumění, že všechno, co je tam napsáno, se tak i ve skutečnosti odehrálo. Musím přiznat, že ze všech mých knih se mi tahle psala nejhůře, jelikož mám problém zpracovat jakékoliv utrpení, plus v průběhu psaní můj bratr náhle zemřel, tak mi chvíli trvalo, než jsem ji byla schopná vůbec dopsat.

Už víte, kde zasadíte svůj další literární příběh a o čem bude?

Jak jsem se již zmínila v úvodu našeho rozhovoru, teď v listopadu na Slovensku vychází má nejnovější knížka Dievča (nielen) z fary, takže jsem teď plně zaměstnaná jejím promo. Rukopis jsem dokončila v létě a teď si dopřávám krátkou spisovatelskou pauzu. Někdy po Novém roce bych měla začít pracovat na pokračování knížky Zkus cestu s Dagmar, kterou jsem napsala spolu s Dagmar Honyisovou, českou sólo cestovatelkou, a kdo ví, možná se mi mezitím ještě něco jiného objeví.

Čím je pro vás psaní? Co vás na něm stále baví? Máte při psaní také nějaké rituály?

No, těžko říct, co mně na psaní baví, mě jednoduše baví psaní samotné (smích), tá možnost popustit uzdu své fantazii, být kreativní, tvořit, vmýšlet, skládat příběhy, nacházet souvislosti, posouvat hranice lidského poznání. Momentálně se moc bavím psaním tzv. bizarních povídek. Začala jsem s tím někdy v roce 2023, když jsem si potřebovala oddechnout od těžkého tématu při psaní knížky Cesta na Donbas, a pokračuji stále. Mám jich teď kolem dvaceti a mají společné to, že všechny mají nepředvídatelný konec a bizarní zápletku. Odehrávají se v různých časových obdobích, v minulosti, přítomnosti i budoucnosti, a navíc jsou i vtipné, prostě jsem se v nich dokonale „vyřádila“ (smích). Co se týče samotného psaní, nemám žádné rituály, jen trpím tím, že když už mám nějaký příběh v hlavě, cítím velice silné nutkání se ho zbavit, teda napsat ho, takže pak co nejdříve usedám ke klávesnici a píšu a píšu…

Díky manželově profesi architekta, jste poznala nejen život v Lybii a Saudské Arábii, ale také v Kuvajtě. Pak jste se po manželově smrti vrátila z Londýna, nejdříve na čas do Brna a pak na Slovensko do Bratislavy. Kde byste se ráda ještě podívala? Jak sama říkáte: „Cesty Boží jsou nevyzpytatelné, a tak věřím, že tak jako mne to kdysi neočekávaně zaválo na Blízký Východ, že mne opět ve správný čas zavěje také někde jinde…“

Přiznávám, že nevím. Měla jsem to štěstí zažít téměř 40 krajin na čtyřech kontinentech, co je celkem dost, i když teď je množství cestovatelů, kteří se chlubí i stovkou navštívených států. Já jsem však nikdy necestovala pro samotné cestování, vždy to mělo nějaký důvod, a když už jsem tam byla, tak jsem chtěla vědět o té které krajině co nejvíce. Miluji moře a snažím se alespoň jednou-dvakrát v roce se dostat do nějaké krajiny, kde si můžu vychutnávat šum mořského příboje pod oknem – teď v říjnu se mi povedlo vycestovat již potřetí na Mallorcu, kde mi společnost dělaly česká přítelkyně a anglická švagrová a bylo to moc fajn. S přibývajícím věkem a zhoršujícím zdravotním stavem je těch možností, bohužel, stále méně, a tak to není ani tak o vysněné krajině jako o pragmatickém uvažování, co ještě zvládnu. Pořád vnímám můj pobyt v Bratislavě jako přechodnou záležitost a jsem schopna kdykoli změnit své působiště, když se něco zajímavého vyskytne – psát můžu kdekoliv, nevidím v tom žádný problém.

A co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Relaxovat se stále učím, jsem ve všeobecnosti velice akční a pracovitá, ale snažím se (smích). Ráda si večer v posteli přečtu dobrou knížku, přes den, když je dobré světlo, tak se věnuji vyšívání, chodím pravidelně plavat a užívám si wellness, s přáteli ráda zajdu do divadla, na koncerty i do kina nebo jen tak na večeři. Jsem šťastná babička tří nádherných vnoučat, takže chvíle s nimi patří mezi ty nejkrásnější, které mě nabijí energií na další dny. Nevlastním televizi, ale poslouchám různé podcasty a rozhlasové hry, hlavně ty české, děláte je skvěle a moc se mi líbí. Podobně jako horory, ani rozhlasovou hru jsem ještě nenapsala, ale ráda bych to zkusila, tak možná v našem budoucím rozhovoru se něčím podobným pochlubím…

Soňa Bulbeck:

• Narodila se v roce 1961 a působí spisovatelka a blogerka.
• Celým jménem se jmenuje Soňa Bulbeck Lužinová a publikuje pod jménem Soňa Bulbeck.
• https://blog.sme.sk/sonabulbeck.
• https://www.blogosfera.cz/author/sonabulbeck/.
• Vystudovala Tvořivou dramatiku na UMB v Banské Bystrici a stala se kvalifikovanou učitelkou literárně-dramatického oboru na ZUŠce.
• Knihy – slovensky – Dievča (nielen) z fary (2025), Ženy z fary (2024), Cesta na Donbas (2024), Chlapec z fary (2023), Prekliata nevesta (2022), Deti z fary (2021), Tajomstvo závoja (2021, druhé vydání), Unesená (2021), Vyhorená (2020), Púštne srdce (2019), Ženy z Rijádu (2019, druhé vydání), Zaviate pieskom (2018), Denník saudskej manželky (2017), Púšť pod oknom (2016), Vraždy v Arábii (2016), Vo svete a v Rijáde (2015), Tajomstvo závoja (2014, první vydání), Z Rijádu do sveta (2014), Ženy z Rijádu (2013).
• Knihy – česky – Cesta na Donbas (2025), Prokletá nevěsta (2024), Zkus cestu s Dagmar (2023), Vraždy v Arábii (2023), Unesená (2022), Tajemství závoje (2021), Deník saudské manželky (2018).
• Jejím manželem byl až do své smrti v srpnu 2019 anglický architekt Andrew Bulbeck.
• Má dva syny Matěje a Jakuba.
• Mladší syn Jakub Lužina je i v Česku populární stand up komik.

Foto: archiv Soni Bulbeck

< Předchozí		Další >