Je zakladatelkou mezinárodní akademie a hudebního tábora I–AME, o které Ada Slivanská říká: „Smyslem I-AME je otevírat svět hudby dětem a mladým lidem z celého světa, bez ohledu na zemi původu či kulturní zázemí, a vytvářet prostředí, kde se potkávají špičkoví pedagogové s nadšenými studenty.“ Sama jako houslistka hrála v různých orchestrech i komorních souborech.

Co vás přivedlo k houslím? Čím vás tak zaujaly, že jste se rozhodla jim zasvětit svůj profesní život? Byla to „láska na první poslech“ nebo jste spíše „pomrkávala“ po jiném hudebním nástroji?

Hudba mi byla předurčena. Když byla maminka v porodnici, dostala od táty knížku Zrození muzikanta (román ze života M. I. Glinky). Moji rodiče byli oba lékaři. Oba v nás, čtyřech sestrách, podporovali vztah k umění. Maminka hrála jako studentka na housle, aby si mohla platit hodiny, vydělávala si kondicemi – doučováním spolužáků. S tátou jsme chodili na výstavy, všechny jsme hrály na housle i na klavír. Ale jen já jsem si hudbu vybrala jako své povolání. V době mé puberty zářila hvězda Václava Hudečka, který se stal mým vzorem. Přesto jsem si musela konzervatoř prosadit – maminka zastávala názor, že bych měla vystudovat něco „normálního“ a hudbě se věnovat ve volném čase. Když ale viděla moje odhodlání, podpořila mě. Za ušetřené kapesné jsem si kupovala desky, knihy o hudbě i noty.

Řadu let jste hru na housle studovala u prof. Marie Hlouňové, na pražské konzervatoři u prof. Břetislava Ludvíka a k tomu ještě kompozici u prof. Jana Zdeňka Bartoše. Jak na tyto osobnosti s odstupem času vzpomínáte, jak vás profesně ovlivnily?

Na pedagogy jsem měla velké štěstí – od paní učitelky Ulvrové na hudební škole v Plzni, přes výběrovou hudební školu ve Voršilské u Vali Talichové. Na pedagogy na konzervatoři vzpomínám s respektem a obdivem. Břetislav Ludvík, koncertní mistr České filharmonie a můj profesor houslí dával svým žákům hodiny i o prázdninách. Ve stejném ročníku jsem studovala s jeho synem Honzou, který strávil svůj profesní život v České filharmonii. Pamatuji si, že prof. Ludvík říkal, že je pro něj dilema, zda má více fandit svému synovi, nebo své žákyni.

Také hodiny komorní hry u Jana Hecla, a hlavně u Ilji Hurníka byly inspirativní. Ilja Hurník sedával se svou dýmkou i u nás doma, kde jsme o víkendech s kvartetem pracovali. Soubor Quartetto con flauto (flétna, housle, violoncello a klavír či cembalo) jsme založili na konzervatoři, a i díky Hurníkovu vlivu jsme se dopracovali k profesionální koncertní činnosti. Vykonali přehrávky pro Pragokoncert a ocitli se na prémiové listině a již za studií absolvovali mnoho koncertů ročně, účastnili se soutěží, později nahráli řadu CD, i rozhlasových snímků, vystupovali v ČR i v zahraničí (mj. opakovaně Belgie a Španělsko, USA či Japonsko). A kvarteto ovlivnilo i můj osobní život – spoluzaložila jsem ho se svým budoucím manželem, flétnistou Václavem.

Významnou osobností mého studia byla také klavíristka Emma Kovárnová, členka souboru Duo Boemi di Praga. K ní domů jsme s klavíristou a skladatelem Emilem Hradeckým chodili na lekce soudobé interpretace. Soudobá hudba i mě zajímala nejen interpretačně, ale i autorsky – proto jsem studovala skladbu u Jana Zdeňka Bartoše. Spartovala jsem řadu klasicistních koncertů např. houslový koncert Neubauera, koncertantní skladbu pro smyčcový kvartet s orchestrem Schachmara. S vlastními skladbami jsem absolvovala i konzervatoř. Pro Duo Boemi jsem překomponovala koncert pro klarinet Slávy Vorlové, tento dvojkoncert autorka ještě před svou smrtí autorizovala. Natočilo jej pak Duo Boemi se SOČRem pod taktovkou Miroslava Válka. V té době jsem již byla houslistkou tohoto orchestru.

Velmi důležitou byla pro mě prof. Marie Hlouňová, která ovlivnila i interpretaci našeho kvarteta. Její metodika vycházející ze školy Otakara Ševčíka byla jedinečná. Sama byla po válce sólistkou ČF, pedagožkou AMU i v Japonsku a vychovala mnoho skvělých houslistů. Studenti za ní docházeli i ve stáří.

Co vás přivedlo ke studiu hudební vědy na FF UK v Praze?

Nejprve jsem chtěla na AMU, ale nešťastně jsem se přihlásila k přijímacím zkouškám současně na housle i na kompozici. Při přijímacích zkouškách na skladbu mi říkali, že mě určitě vezmou na housle, a u houslí zase tvrdili, že spíš na kompozici. Profesor Josef Vlach měl pocit, že jsem příliš drobná na zátěž houslového studia. Hudební věda tak byla třetí volbou. Velkou roli hrálo i to, že můj otec byl vědecký pracovník a spojení umění a vědy mě přitahovalo. Studium FFUK jsem absolvovala při zaměstnání – tehdy jsem byla již houslistkou ve Středočeském symfonickém orchestru Poděbrady a později udělala konkurz do SOČRu.

Jak k tomu došlo, že jste při studiu založila komorní soubor Quartetto con flauto, s nímž jste nahrála 4 CD a v rozšíření o další členy fungoval pod názvem Collegium Bohemia?

Komorní hudba pro mě vždy byla vrcholem interpretační činnosti. Doplňovala mou kariéru po celou dobu profese houslisty v orchestru a zároveň naplňovala manželství – společně jsme sdíleli hudební práci i radost z koncertů. Rozšiřování tohoto souboru (fagot, viola, hoboj) přinášelo nové repertoárové možnosti. S kvartetem jsme iniciovali vytvoření řady nových skladeb, např. od Otomara Kvěcha, Ivany Loudové, Lukáše Hurníka, Libora Ščerby, Václava Riedlbaucha či Zdeňka Lukáše. Většina těchto skladeb pak vyšla na našem soudobém CD. Sólově jsem pravidelně vystupovala s varhanami, harfou, flétnou nebo zpěvem na tzv. „turistických koncertech“ v Praze a lázeňských městech.

Jako houslistka jste působila ve Středočeském symfonickém orchestru Poděbrady. Pak jste byla dvacet let v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. V letech 2004–2009 hrála v orchestru Státní opery. Jak vás profesně obohatilo hraní v těchto orchestrech?

Na všechny tyto etapy vzpomínám ráda. Každý z orchestrů měl jiný repertoár a každý přinesl setkání s výjimečnými kolegy, dirigenty i sólisty. Středočeský symfonický orchestr hrál pravidelně pro lázeňské hosty i poděbradské publikum. Šéfdirigentem byl Miloš Zelenka (otec Jitky Zelenkové), hostoval zde i Libor Hlaváček a Vladimír Válek, kterého jsem znala již z konzervatoře – vedl dívčí orchestr Orchestra puellarum Pragensis, kde jsem hrála a později se stal mým šéfem v SOČRu. Do něj mě přijímal ještě legendární Jaroslav Krombholc, zažila jsem i Aloise Klímu. Právě o Klímovi a jeho 20 letech v čele SOČRu jsem napsala rozsáhlou dvousvazkovou diplomovou práci na FFUK, která je uložena v rozhlasovém archivu. Se SOČRem jsem procestovala svět včetně mnoha zájezdů do Japonska. V orchestru Státní opery jsem poznala party jak u druhých, tak prvních houslí, a prohloubila tak svou lásku k opeře. Kromě toho jsem byla členkou Talichova komorního orchestru a Českého komorního orchestru, které jsem i manažersky vedla. Talichův komorní orchestr se pod mým vedením stal jednou z prvních samostatných institucí (ops - obecně prospěšnou společností) v ČR.

V letech 1998–2021 jste byla výkonnou ředitelkou mezinárodního festivalu a kurzů Ameropa. Jste zakladatelkou mezinárodní akademie a hudebního tábora I–AME. Co vás přimělo k jejímu založení?

Ameropu jsem začala organizačně vést po 5 letech její existence, když zakladatel hledal partnera, který by festival posunul dál. Do té doby probíhala organizace hlavně z USA, s podporou kladenské cestovní kanceláře a českých kolegů. Tehdejší ředitel České filharmonie a dřívější ředitel AMU Václav Riedlbauch navrhl mě, znal mou organizační práci z vedení Talichova komorního orchestru, kde byl ve správní radě.

Covidová léta zasáhla všechny mezinárodní aktivity – nejen příjezdy studentů a pedagogů, ale i mezilidské vztahy. Přestože jsme ani jedno léto nevynechali, vztahy ve vedení se nepodařilo normalizovat. Nechtěla jsem bránit zakladateli se stále více soustředit na čínskou klientelu v realizaci jeho vize. Protože většina pedagogů kurzů chtěla pokračovat se mnou, cítila jsem zodpovědnost k nim i k opakovaně se vracejícím studentům a rozhodla se pokračovat vlastní cestou. Název I-AME (International Association for Music Education) jsme složitě, ale úspěšně našli se synem, který mi je vždy velkou podporou jak mentálně, tak po stránce technického vývoje. Musela jsem vybudovat novou strukturu, web, termíny i prostředí, které by nebylo přímou konkurencí Ameropy. Rozhodnutí nebylo jednoduché, ale po čtyřech letech mohu říct, že bylo správné. Festival se rozrostl – v posledních letech se blížíme ke sto padesáti studentům a ke čtyřiceti pedagogům. Velkou roli hraje elektronický systém přihlášek a databází, který jsme za leta vytvořili. A hlavně pomoc skvělých kolegů včetně umělecké ředitelky, violistky Věry Binarové či v kanceláři pracující Hany Kadlecové, která je se mnou od doby, kdy jsem učila její dceru na housle. Smyslem I-AME je otevírat svět hudby dětem a mladým lidem z celého světa, bez ohledu na zemi původu či kulturní zázemí, a vytvářet prostředí, kde se potkávají špičkoví pedagogové s nadšenými studenty.

Jak vzpomínáte na spolupráci s houslistou Pavlem Šporclem, jemuž jste byla v letech 2019–2022 manažerkou?

Pavel Šporcl je bezesporu vynikající houslista a výrazná osobnost. Spolupráce s ním byla inspirativní, i když spadala do covidové doby. Velkou část práce v té době tvořilo přesouvání koncertů, hledání nových termínů, organizace online přenosů Pavla i umělců agentury Šporcl Arts. Na podporu jsme vytvořili online obchod a hledali nové způsoby, jak zůstat s publikem v kontaktu. V té době jsem pracovala bez nároku na honorář – připadalo mi správné nepožadovat plat, když on sám živil rodinu a koncerty nebyly. Poznala jsem spoustu zajímavých umělců a lidí z branže a toto období považuji za velmi přínosné.

Od počátku roku 2024 jste byla vedoucí Smyčcového a strunného oddělení Mezinárodní konzervatoře Praha. Kromě toho také vyučujete soukromě. Co vás baví na pedagogické práci?

V únoru 2024 jsem nastoupila do funkce vedoucí oddělení MKP, postupně jsem se zde zapojila i do pedagogické činnosti. Soukromě učím od nepaměti, někteří mí žáci jsou již absolventi konzervatoří. Snažím se studentům, soukromým žákům i návštěvníkům kurzů předávat nejen profesní zkušenosti a to, co jsem sama dostala od svých pedagogů, ale také lásku k hudbě, pokoru při interpretaci, schopnost spolupráce v komorní hře, zkušenosti hry v orchestru a také pódiové zkušenosti při vystupování na veřejnosti. Činnost na Mezinárodní konzervatoři jsem letos v červnu ukončila, ale výuka na kurzech i moji soukromí žáci mě nejspíš budou provázet ještě řadu let.

Hudba vás provází stále. Posloucháte ji také v soukromí, nebo dáváte přednost tichu v přírodě? Jak ráda trávíte volný čas? Co pro vás znamená slovo „relax“?

Máme dva skvělé vnuky, takže volný čas trávíme hodně s rodinou, cestujeme po ČR i do zahraničí. Jsem vděčná za podporu svého manžela, který snáší mé noční práce u počítače, a také za blízký vztah se synem – trávíme spolu hodně času i diskusemi o nových technologiích, AI a jejich využití pro jeho podnikání i I-AME. Bez počítače si ani volný čas neumím představit. A pochopitelně nás životem provází hudba v mnoha žánrech.

Ada Slivanská:

• Narodila se v Plzni.
• Vystudovala pražskou konzervatoř.
• V roce 1986 ukončila studium hudební vědy na FF UK v Praze (Mgr.).
• V době studií se svým manželem založila komorní soubor Quartetto con flauto.
• Byla uměleckou poradkyní festivalu Podblanický podzim, manažerkou Talichova a později Českého komorního orchestru.
• Od roku 1997 spolupracovala s festivalem Prague Horn – Lesní roh Praha.
• Je spoluzakladatelkou festivalu Praha, klasika..
• V letech 1998–2021 byla výkonnou ředitelkou festivalu a hudebních kurzů Ameropa.
• V letech 2019–2022 působila jako manažerka Pavla Šporcla a agentury Šporcl Arts.
• V roce 2021 založila mezinárodní akademii a hudební tábor I-AME.
• V letech 2024–2025 byla vedoucí Smyčcového a strunného oddělení Mezinárodní konzervatoře v Praze.

Foto: archiv Ada Slivanská

< Předchozí		Další >