Hudba byla odjakživa nedílnou součástí vašeho života. Hudební nadání jste zdědila po svém otci muzikantovi Jaroslavu Kleinovi a zpívat jste začala právě v jeho orchestru. Hudbě se věnovala také vaše babička i teta. Jednou jste řekla, že jste ani nikam jinam směřovat nemohla. Jak vzpomínáte na své dětství plné hudby milovných lidí? Co vás kromě zpěvu bavilo? 

Nejenom tatínek, ale i moje maminka je skvělá klavíristka a hudební pedagožka. A podle jejího vyprávění jsem prý zpívala dříve, než mluvila. V době, když mi byly 1 - 2 roky, si maminka dodělávala absolutorium na teplické konzervatoři. Takže stále cvičila a já si pod klavírem hrála, kreslila, dokonce i spala. Tohle muselo někde zanechat následky. Dodnes znám všechny klavírní etudy nazpaměť a Air od Bacha ve mně spouští dávno zapomenuté vůně i vzpomínky na dětství. Nicméně, kromě zpěvu jsem i hrozně ráda tančila. Vzpomínám si, jak jsem si už na základce, když doma zrovna nikdo nebyl, před zrcadlem stavěla choreografie a s Lybarem místo mikrofonu zpívala Madonnu. A přiznávám, že tohle dělám dodnes s mou malou dcerkou. Vezmeme si krásné šaty, boty a blbneme. Akorát místo Madonny zpíváme Krávy, krávy od p. Uhlíře…

Rodiče chtěli, abyste dělala něco „pořádného" a tak jste vystudovala učitelství. Dnes působíte jako hlasová pedagožka. A zpěv učíte jak malé tak velké. „Pokud opravdu chcete zpívat, je potřeba se hýbat. Strnulost tu nemá místo.“ Zabýváte se moderními, hlasovými metodami pohybového zpívání, které pomocí dechových a pohybových cvičení pracují s přirozeným hlasem a autentičností zpěváka. Čím vás práce pedagožky naplňuje? Říkáte: „Když chce člověk zaujat puberťáky, musí být praštěný a když dospívající děti nadchnete, tak pro vás udělají cokoli.“

Práce pedagoga je posláním a neuvěřitelně mě naplňuje. Měla jsem velké štěstí, že jsem do doby, kdy se mi narodily děti, procestovala kus světa a poznala, jak to dělají i jinde. Díky tomu jsem si vytvořila svou vlastní cestu, která je propojením všech mých dosavadních zkušeností a funguje u malých i velkých zpěváků. Metodou Pohybového zpívání pracuji již více než 14 let a je to skutečně po všech směrech „ozdravná" cesta, která výrazně stimuluje nejen rozvoj přirozeného hlasu, ale i řečových nedokonalostí, psychosomatických onemocnění či celkové duševní pohody. Často dostávám otázku, jestli jsou děti, které zpívají, šťastnější? Jednoznačně ano. 

Od roku 2006 jste zpěvačkou kapely Boom!Band Jiřího Dvořáka a v současné době máte úspěšný koncertní projekt Hanka – je naprosto nezbytné. Jaké to je zpívat písničky Hanky Zagorové?

Jedná se o koncertní projekt písní Hany Zagorové v aranžích, ve kterých je Hanka zpívala nejraději. A byla to velká výzva! Interpretačně vklouznout do písní spojených po mnoho let s nezaměnitelným Hančiným hlasem. A i když jsem si Hančin rejstřík podrobně nastudovala, všechny písně zpívám jako Eva Kleinová. Kapela Boom!Band Hanku doprovázela na všech koncertech od roku 2010 a jsem nesmírně šťastná, že jsem dostala možnost být součástí tak krásného projektu. Celý koncert je kromě písní naplněný také našimi vzpomínkami na Hanku z koncertů, zákulisí a našeho potkávání se za těch mnoho let. Nejvíc nás těší množství krásných a vřelých reakcí publika, ze kterých je patrné, jak měli všichni Hanku rádi. 

Hrajete a zpíváte také v muzikálech Sněhová královna nebo Kapka medu pro Verunku. Jak jste se dostala k muzikálům?

Muzikály ke mně přišly úplně náhodou před 14 lety, když do Kapky medu hledali královnu Zlatovlásku. Doporučili mě kolegové. Já totiž hrozně nerada chodím na konkurzy. Klaplo to a pak ještě role rozmařilé letní princezny ve Sněhové královně. Oba tyto pohádkové muzikály se uvádí v Hudebním divadle Karlín. Pokud máte děti, přijďte se podívat. Příběh i hudba jsou opravdu krásné. 

Vydala jste 3 CD. Věnujete se také psaní textů k písním. Zhudebnila jste říkanky Jiřího Žáčka: Písničková abeceda. Co vás přivedlo ke psaní?

Psaní textů je pro mě relax. Když píšu, jsem v jiné dimenzi a nevnímám, co se děje kolem.  Párkrát se mi stalo, že jsem cestu Bratislava - Praha odřídila bez toho, abych si ji pamatovala. Ale v Praze jsem měla po příjezdu na diktafonu hotový text. Už na gymplu jsem si psala povídky, krátké básničky. Jít s texty ven jsem se odvážila až v době, kdy jsme s Jirkou Škorpíkem připravovali mou první desku Drifted away. Chtěla jsem, aby tam byl i můj otisk z té doby. Všechny texty jsem ale napsala v angličtině a dnes toho tak trochu lituju. Deska je to skvělá, jen v té angličtině prostě zapadne. Z té spolupráce s Jirkou Škorpíkem ale vznikla ještě jedna báječná píseň s mým textem pro 4TET - Colours of the world. S touto písní 4TET zahajoval své koncerty a já byla tak hrdá, že se líbila. No a od té doby píšu hlavně česky. Pro sebe, pro kolegy, pro mé studenty, pro školní muzikály.  Říkanky Jiřího Žáčka, které jsou součástí cyklu pro předškolní a školní děti, Písničková abeceda, zhudebnil můj syn, Richard Mašata. Já je nazpívala a napsala o nich muzikál O ztraceném slabikáři. 

Jste také autorkou ukolébavky ve znakovém jazyce pro neslyšící rodiče slyšících dětí nazvanou Noc už patří světluškám. Do světa neslyšících jste se dostala díky svému bratrovi Jaroslavovi (působí jako fotograf), který se narodil neslyšící a tak jste se naučila znakovou řeč.

Do světa neslyšících jsem se dostala díky bráškovi, který se jako neslyšící narodil. Tenkrát to nebylo vůbec jednoduché. Nic jsme o tom nevěděli. Péče, vzdělávání a socializace hendykepovaných dětí byla v tu dobu hrozně zkostnatělá, centralizovaná v ústavech, závislá na dobrovolnících a tak jsem začala aktivně pomáhat a učit se znakovou řeč. Bráška se oženil, má neslyšící ženu a 3 slyšící děti. No a tak vznikla ukolébavka, která je hlasem neslyšící maminky předtím, než uloží své slyšící děti: Noc už patří světluškám. 

Jste autorkou edukačního pěveckého projektu NašeHudba.cz, který si klade za cíl navrátit kvalitní českou hudbu do českých škol. Organizovala jste Pražský pěvecký festival. Vedete dětský pěvecký sbor Vratislavka. Napsala jste několik celoškolních muzikálů. Co vás baví na práci s dětmi? 

Pražský pěvecký festival nahradily celoškolní muzikály. Oba projekty byly velmi časově náročné a musela jsem si vybrat. Muzikály mají navíc tu kouzelnou sílu, že propojují a významně zlepšují sociální klima na škole. Pomocí chytlavých melodií děti rozhýbeme, rozdýcháme a rozmluvíme. Máme sice velký cíl v podobě profesionálně odehraného představení v divadle, ale naším opravdovým cílem je právě ta cesta, která k představení vede. A to je radost, pospolitost, společné tvoření a dobrý pocit. Děti jsou v tomto procesu pro mě velkou inspirací a odměnou zároveň. 

Také jste maminkou tří synů a dcery. Láká je hudba také? A jak se vám daří skloubit časově náročné povolání s neméně náročným posláním maminky? 

Všichni jsou hudebně nadaní, všichni si zkusili stát před kamerou nebo na jevišti v muzikálech. A všichni to brali jako báječnou zkušenost, na kterou budou vzpomínat. Ne vždycky bylo  jednoduché napasovat všechny naše termíny, ale nějak jsme si vzájemně pomáhali. Aby mohl každý dělat to, co ho baví.  
Být pro mé děti doma bylo pro mě vždycky důležité. Takže projekty, které vyžadovaly velké časové nasazení, šly automaticky stranou. Ale stejně důležité je pro mě i zpívání, ze kterého čerpám energii, abych mohla zase rozdávat.  Muzika je moje perpetum mobile. A já mám, díkybohu, kolem sebe lidi, se kterými mě to tvoření nesmírně baví a naplňuje. 

A jak ráda trávíte volný čas? Co vám říká slůvko relax?

S rodinou. Čím jsem starší, tím více mi chybí všechny chvíle, kdy nejsem doma. Miluju, když se všichni sejdeme u stolu plného dobrého jídla a je legrace. Na druhou stranu mám ráda i chvíle, kdy jsem úplně sama, v tichu a se svými myšlenkami.  A ty nejlepší nápady dostávám, když jdu běhat. Slovo relax jsem dlouho považovala za zbytkovou činnost, na kterou čas buď vyjde, anebo nevyjde. Dnes ho mám ve svých prioritách úplně nahoře. Prostě už vím, že je někdy potřeba zpomalit, abych si pořádně vychutnala to, co přijde. 

                           Eva Kleinová:

• Působí jako popová a muzikálová zpěvačka a hlasová poradkyně.
• Jejím otcem byl muzikant Jaroslav Klein (1956 – 2014), který svoji muzikantskou kariéru začínal po boku Lucie Bílé v kapele Galapetr. Později měl vlastní kapelu Funny Orchestra, s níž procestoval téměř celý svět a také vystupoval v muzikálech.    
• Pořádá celoškolní muzikály, ve kterých hraje celá škola cca 330 dětí. 
• Vede dětský pěvecký sbor Vratislavka.
• Známá je také ze zábavného televizního pořadu Máme rádi Česko.

Více informací na webu

Fotografie: Archiv Evy Kleinové