Zpěvačka, skladatelka, herečka, rozhlasová moderátorka, vystudovaná učitelka, Marta Marinová, přiznává, že živit se tím, co má ráda, považuje za velké štěstí. Hudba ji baví od dětství – začínala houslemi, ke kterým přidala zpěv. Dnes vystupuje s několika hudebními skupinami, působí v Divadle Sklep a v Českém rozhlasu si zve zajímavé lidi do pořadu Noční Mikrofórum.

Pocházíte z Neratovic, gymnaziální studia jste prožila v Brandýse nad Labem a další studia jste absolvovala v Praze. Jak vzpomínáte na dětství? Již tehdy vás bavila hudba?

Hudba mě bavila asi vždycky, aspoň to všichni příbuzní říkají. Jako malá jsem milovala, když si mě máma večer posadila na klín a zpívala mi lidovky. Pak si mě v 6 letech vybrali do LŠU a rodiče mě dali na housle, což je nástroj, který tříbí sluch a smysl pro intonaci. Chvíli jsem chodila i na zpěv, ale tréma mě sužovala natolik, že jsem toho po čase nechala, což je dnes trochu k smíchu, protože zpívání mě 30 let živí. Na laskavé učitelky, houslistku Petrákovou, zpěvačku Březovskou a korepetitorku Zemanovou vzpomínám dodnes.

Co vás přivedlo ke studiu ruského jazyka a hudební výchovy na Pedagogické fakultě UK. Chtěla jste být učitelkou?

Důvody byly velmi pragmatické. Jednak jsem chtěla zůstat u hudby a na AMU to prostě nebylo, ale hlavně jsem patřila ke generaci experimentu, kdy si gymnazisté vybírali i studium praktických oborů, aby se měli čím uživit, kdyby se nedostali na VŠ. Maturovala jsem ze strojírenství, a když mi zkraje jara přišla nabídka z Brandýských strojíren, lekla jsem se a začala uvažovat asi poprvé v životě prakticky. Se mnou jako technologem by to nevyhrál fakt nikdo, já nejmíň. Pustila jsem k vodě sny o DAMU, AMU, filozofii i češtině a rozhlédla se, kde je nejmenší tlačenice a největší šance na studia. Učitelství bylo taky ve hře, ale časem jsem pochopila, že k němu musí být člověk povolán a že dobří učitelé jsou opravdu hodni obdivu.

Při studiu vysoké školy jste byla houslistkou Komorního orchestru a Cimbálové muziky PedF UK. Pak jste studovala zpěv a skladbu na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Profesní dráhu jste začínala v Dechovém orchestru mladých LŠU Neratovice jako bubenice. Jak vzpomínáte na své začátky?

Na všechno z toho vzpomínám ráda. S bubnováním se to seběhlo tak, že neratovická hudebka byla prostě malá a kdo měl ruce a nohy, hrál ve školní dechovce. Vedl ji ředitel LŠU Kužel, velký obětavec. Jednou přišel do mé hodiny houslí, položil na stůl pionýrský bubínek, tlusté černé paličky a kousek notového papíru, kde na dvou řádcích bylo napsáno pár not a pomlk. Nad jedním řádkem stálo Polka, nad druhým Valčík. Řekl: „Máš rytmus, tak cvič.“ A já k radosti našeho paneláku cvičila. Po čase jsem sedla i za celou soupravu. My kromě Škoda lásky hráli i solidní umění, protože pro tenhle typ orchestrů psala řada soudobých skladatelů. Tohle byla moje parta, zůstala jsem tam do mých 20 let.

Pedagogická fakulta, to byl nakonec dar shůry, zahrála jsem si v cimbálce i orchestru, jak jste řekla, ale hlavně mě to vrátilo ke zpěvu. Zpívala jsem sama i v komorním souboru. A 6 let jsem chodila do skvělého ženského sboru Iuventus pedagogica. Zpívala jsem i v Rudolfinu a Smetanově síni, to jsem si připadala v sedmém nebi! Vedl nás dodnes málo doceněný sbormistr Jiří Kolář, to byl, vlastně ještě je, úplný kouzelník. Jezdily jsme každé léto na soutěže po celé Evropě a vždycky všude vítězily, to už byla taková samozřejmost. Fakulta mi dala hodně, měla jsem štěstí, v té době tam učili třeba skladatelé Laburda, Kofroň, Petrová… žádná béčka.

Na KJJ jsem šla až pak, to už jsem se živila učením, ale pokukovala jsem po nějakém angažmá a potřebovala jsem hodiny zpěvu. Tohle byla dobrá možnost, na Ježkárnu v té době normálně chodili dospělí lidé. Taky jsem už začala s jazzem a doufala, že tam poznám nějaké muzikanty. A zase jsem měla štěstí, na zpěv jsem dostala Vlastičku Mlejnkovou, to bylo všemi milované zlatíčko a stará dobrá škola. Skladbu jsem si později přidala, protože jazz je u nás pořád menšinový žánr, žádné agentury se o vás neperou, nikdo vás nezahrnuje skladbami a aranžemi, všechno si musíte pěkně odřít sami. Rozhodla jsem se to naučit, nějaké zkušenosti jsem už měla a s tím dalším mi pomohl Milan Dvořák.

Coby zpěvačka působíte v Linha Singers, které jste také manažerkou, a v jazzových formacích Prime Time Voice a Coffee Time a příležitostně spolupracujete s Ostravským centrem nové hudby. Je o vás známé, že máte ráda improvizaci…

Linha Singers, to bylo moje první a jediné angažmá. Být zaměstnaná coby zpěvačka mi připadalo jako sen. Bohužel to trvalo jen rok, pak FOK, kam jsme patřili, komorní soubory rozpustil. Byli jsme všichni najednou na volné noze a museli si přibírat i jiná účinkování. Chvíli to vypadalo, že nepřežijeme. Přijít bez boje o tak bohatý hudební pramen, jakým pro nás byl a je Jiří Linha, mi přišlo líto. Jednou jsem ve zkušebně začala listovat adresářem divadel a kulturních domů a zkusila je obvolat. A kupodivu se zadařilo, tenkrát jsem za jedno dopoledne utrhla pět koncertů. To mě tak navnadilo, že už jsem to nepustila. Nebylo to vždy růžové, ale máme rádi pana Linhu, rádi hrajeme jeho hudbu, rádi se vidíme a umíme si užít každý koncert. A jestli jsem manažerka… no, pokud myslíte někoho, kdo koupí novou žárovku do zkušebny a zároveň k tomu ještě zazpívá a objedná autobus na koncert, tak jo. Já bych to tak nenazvala, prostě se starám o něco, čemu věřím.

Jazz jsem začala zpívat souběžně s tím. Nejdřív v dixielandu, dál v big bandu s kamarády z Ježkárny a pak už jsem poznala holky, s kterými dnes zpívám v Prime Time Voice. Tehdy to bylo kvůli soudobé hudbě, zpívaly jsme dokonce v New Yorku, v Carnegie Hall! A protože jsme byly všechny od jazzu, založily jsme trio a pár let jezdily s Melody Makers Ondřeje Havelky. Život nás na chvilku rozdělil, já mezitím dala do kupy swingový kvartet Coffee Time a zpívala jsem i s jinými bandy. Když jsme se znovu setkaly, vznikla už zmíněná kapela PTV. Kromě jazzových standardů máme i vlastní autorské písně, ty píše náš basista Jarek Šimíček na poetické texty své ženy a naší sopranistky Dáji. A jazz zpívám ráda i sama, právě kvůli improvizaci, která k tomuhle žánru patří a ve které se vyžívám. Je pokaždé jiná a neopakovatelná. Obrovská svoboda, která má ale svá pravidla.

Věnujete se také psaní hudby jak pro sebe tak pro své kolegy. K dokumentu Tajemství Divadla Sklep aneb Manuál na záchranu světa jste autorkou hudby k písni Kapsáče, kterou jste také nazpívala, a pro film Toman jste napsala hudbu k písni Stará vražda, která z ní ve filmu ve vašem podání. Jak se vás skládá hudba pro kolegy a pro koho jste hudbu dělala?

Ty zmíněné písně nevznikly přímo k filmům, psala jsem je pro sebe do sklepáckého představení Besídka, které se každý rok obměňuje. Režiséři si je pak prostě jen vybrali. Písně asi píšu ze všeho nejraději. Pro sebe i pro kolegy. Co si nehodí do divadla, to si zazpívám se svými kapelami. Texty si píšu buď sama, nebo ráda zhudebňuji básně, dobře se mi spolupracuje taky s kolegou a kamarádem Tomášem Hanákem, to je brilantní a vtipný textař. On ale rád hledá slova na hudbu a já zase naopak. A pak následují dlouhé hodiny, které musím vysedět u piana nebo kytary, nejsem úplně rychlá a nepoužívám počítačové programy, pěkně všechno tužkou na papír. Některé své písně jsem nahrála na album „Ta láska (a jiné pohádky)“ a mám nastřádáno i na další, jen sebrat zase síly. Dělala jsem dvě skladby pro cyklus Šumné stopy, ty nazpíval Vojta Dyk. Nebo pro Nadaci transplantace kostní dřeně jsem psala píseň o kamarádce Jitce K., která obdivuhodně překonala zlou nemoc a o které vznikl i dokument pro ČT.

Jako herečka, zpěvačka a houslistka působíte v Divadle Sklep, kde se objevujete v pásmu Besídka, které je plné vtipů, skečů, gagů a písní Divadla Sklep. Také jste se objevila ve filmech Mazaný Filip a Cena za štěstí. Jak se cítíte v roli herečky a je vám bližší kamera nebo divadelní scéna?

Nevím úplně, jestli Sklep je ten typ divadla, kde bych se mohla rozhovořit o pocitech herečky. Jednak je to autorské divadlo a co si napíšete, to hrajete, a pak… tam děláme všichni všechno. Hrajeme, zpíváme, tančíme nebo děláme kolegům „vatu“ či „zadní nohy od luční kobylky“, jak trefně podotknul jednou kolega loutkář Fáňa Váša. Pamatuji si dodnes, když jsem kdysi napsala svou první scénku a ona fungovala, jak jsem blahem skoro přestala hrát ve chvíli, kdy se z hlediště ozval smích… To je prostě kouzlo živého vystoupení a doufám, že nezmizí. Srovnání s filmem nebo televizí nemá u mě cenu, točila jsem sporadicky a jen drobnosti, ale bavilo mě to, to zas nemohu říct. A díky režisérce Olze Dabrowské jsem se dostala k opravdu velkému divadlu. Doporučila mě divadelnímu režisérovi Davidovi Czesanymu a zahrála jsem si bigotní matku ve hře Pohani A. Jablonské. Úžasné čtyři měsíce zkoušení s Davidem, to byla moje univerzita a to celé vlastně i splněné přání z dětství.

Jaká byla spolupráce s oscarovým režisérem Milošem Formanem, když jste hrála v jazzové opeře Dobře placená procházka v ND?

Byla to úžasná práce po všech stránkách. Dnes mám pocit, jestli se mi to jen nezdálo. Formanovi bylo tenkrát 75 let, myslím… A nějak si v té době poranil záda, muselo to pro něj být těžké, ale přesto s námi intenzivně pracoval skoro čtyři měsíce a nikdy si nepostěžoval. Nás byla hromada a myslím, že nikdo, ani to nejmenší dítě by nemohlo říci, že ho velký režisér přehlížel. Byl v dobrém slova smyslu přesně tak obyčejný, jak se o něm říkalo. S ničím se nemazal, mluvil rovnou k věci a bez krajek, ale zároveň tam byla i laskavost, netlačil na pilu, takže se nikdy nikdo neurazil. Přirozeně požíval velké autority, ale nijak ji nevyžadoval ani nezdůrazňoval, nebylo třeba. Byl hlavou i součástí téhle stohlavé party. Brzy po premiéře jsme s Procházkou odjeli na týden do Valencie, pamatuju, že jsme po prvním představení odjeli v euforii na městskou pláž, naskákali za noci do moře a on seděl na molu zabalený do deky, díval se na nás, pokuřoval doutník a kolem něj se vznášela taková tichá spokojenost. Za dva roky, po derniéře, s námi představení nafilmoval, takže můžu směle říct, že jsem točila s Milošem Formanem.

Od roku 2019 jste jedním z moderátorů Nočního Mikrofóra v ČRo na stanici Dvojka. Jak se cítíte v roli moderátora? Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste se ráda setkala ve studiu u mikrofonu?

Cítím se v té roli dobře, jsem zvyklá mluvit z divadla i uvádění koncertů. Hned ze začátku mi dramaturgyně J. Novotná dobře poradila, že pořad je o hostovi a ne o mně, toho se držím a snažím se, aby se ve studiu cítil každý dobře. A vlastně to mě na tom nejvíc baví. Rešerše mi za poslední dva roky tak trochu nahradily knihy. Hezky se vzpomíná na všechny hosty, k letošním prázdninám je jich 50. Měla jsem v pořadu, herce, režiséry, sportovce, zpěváky, skladatele, kadeřníky, lékaře, terapeuty, kouče, inženýry, piloty, kněze, lidi pracující se seniory, s dětmi… Je těžké někoho z nich vyzdvihovat. A do budoucna se u mikrofonu ráda potkám s kýmkoliv, koho se mi podaří „ulovit“. Kdyby vaši čtenáři o někom zajímavém věděli, budu ráda za tip!

Někde jste řekla, že máte kliku, že děláte, co milujete. A co další koníčky? Jak ráda odpočíváte?

Živit se tím, co mám ráda, pořád považuju za štěstí, to se nezměnilo. S věkem se v tom jen utvrzuju. Prací trávíme hodně svého času, a když najdeme v životě to, co nám dává smysl, jsme spokojení se sebou i ostatními. Štěstí má mnoho podob, ale nemáme právo chtít ho od druhých lidí, nemohou nám ho zařídit, zdroj musí každý najít v sobě. A koníčky mám asi jako každý druhý. Sport, četbu, kulturu, turistiku… Odpočinu si u hry Scrabble, tu miluju, čeština je úžasná a bohatá. A nejvíc se nabiju při beachvolleyballu, to je náročný a zároveň spravedlivý a laskavý sport. A i v zimě si díky němu utrhnu kousek léta.

Foto: archiv Marty Marinové

< Předchozí		Další >